Na konci dubna oslavil režisér Juraj Jakubisko, kdysi jeden z nejmladších aktérů československé nové vlny, pětasedmdesátiny. Česká televize k tomu nachystala sérii jeho filmů a sám Jakubisko si nadělil knihu poutavých vzpomínek Živé stříbro. Vydalo ji nakladatelství XYZ.

 

 

Do tuzemské kinematografie vstoupil Juraj Jakubisko před pětačtyřiceti lety a byl to vstup impozantní. Do vyprávění vnesl burleskní, surovou, ale přitom hravou obrazotvornost jako hlavní stavební kámen. Tvarově suverénní byly již Jakubiskovy krátkometrážní pokusy, prodchnuté podmanivě soumračnou melancholií. To vše vešlo také do režisérova celovečerního debutu Kristove roky (1967), zpodobňujícího nezakotvené osudy mladého Slováka v Praze.

A pak následoval obdivuhodný rozjezd, během tří let (1968-1970) roztočil tři filmy, které mohly znamenat zásadní předěl ve vývoji celé československé kinematografie - kdyby ovšem nebyly okamžitě zakázány. Povídkové podobenství Zbehovia a pútnici (1968), varující před válečným běsněním, ještě zvítězilo na plzeňském národním festivalu, ale do distribuce již vstoupit nesmělo, vadil nejen deziluzivní akcent, ale zejména dokumentární vsuvka o vstupu "spřátelených" vojsk v srpnu 1968.

 

Následný anarchistický počin Vtáčkovia, siroty a blázni (1969) spatřila jen hrstka diváků na rozsáhlé přehlídce československé kinematografie v italském Sorrentu. Třetí příspěvek Dovidenia v pekle, priatelia (1970) Jakubisko dokončoval až po dvaceti letech, po pádu komunistického režimu. Mladý tvůrce se musel ve svých třiatřiceti - oněch "Kristových letech" - smířit s tím, že oslnivý umělecký rozlet skončil tvrdým přistáním.

Až sem Jakubisko své vzpomínání dovádí, aniž by se zavazoval, že ještě sepíše nějaké pokračování. Začíná svým narozením v rázovité slovenské dědině Kojšov, v osadě, kam snad nevedla ani žádná cesta, jen vyšlapané stezky. A jednotlivé události si vybavuje jako barvité, sugestivní obrazy, které zbývá jen nakreslit, vyfotografovat nebo nafilmovat. Některé jako by se vsákly i do jeho pozdějších filmů.

Popisuje své dětství i dospívání, vojenskou službu i křivolaký vzdělávací proces, kdy doslova nasával nové, dosud neznámé podněty. Přibližuje svérázné postavičky, s nimiž se setkával, svěřuje se s milostnými zážitky. A zejména se znovu a znovu vrací k někdy bolestnému překonávání svého vesničanství. Když se ocitá na studiích FAMU v Praze, naráží na odmítavé postoje svých spolužáků. Dávají mu najevo své opovržení, svou kulturní převahu - a netuší, že je záhy zastíní svým eruptivním talentem. Už jeho školní filmy prozrazují zrod mimořádné osobnosti.

Ve stručných náčrtech Jakubisko přibližuje hlavně spřízněné duše, ať již to byl oddaný kamarád, ostýchavý Elo Havetta, z něhož se též vyklubal nadějný filmař, nebo ročníkoví pedagogové Václav Wassermann a Bořivoj Zeman. Byli to režiséři klasicky vystavěných komedií (u prvního např. Plavecký mariáš, u druhého Dovolená s Andělem), avšak vycítili a plně podporovali robustní svéráz svého studenta. Jakubiskova talentu si ostatně vážili i další učitelé, jakkoli nahlížení s menšími či většími výhradami, ale posléze stejně s úctou a obdivem - Otakar Vávra, případně A. M. Brousil. Se zadostiučiněním vzpomíná na vlnu hřejivé přízně, na zájem, jaký svými díly vyvolal, na jednání v zahraničí.

Nepominul však ani ty, kteří se na jeho věhlasu přiživili (jako italský producent Ergas) nebo mu dokonce ničili uměleckou dráhu. Ján Podhradský, normalizační ředitel bratislavské Koliby, filmového studia, odkud je Jakubisko nadlouho vykázán, téměř básnicky odůvodnil vynesený ortel: "Z filmu Věry Chytilové Pytel blech, který avizoval novou vlnu, přilétli na Kolibu ptáčci, siroty a blázni a s nimi hejno bludných myšlenek o tom, že rozhodující pro náš film je úspěch na západních festivalech, a ne zájem našeho socialistického diváka... Z některých filmařů se postupně stali zběhové a poutníci, bloudící po zpustošených zahradách kultury."

Jakubisko vypráví prostě a uvolněně, vyhýbá se složitějším úvahám. Nechává své vzpomínky volně protékat, byť někdy až příliš bezbřeze. Ovšem podmanivou obrazotvornost, kterou tak uchvacoval ve svých filmech, se mu ne vždy podařilo vyjádřit slovy, někdy se ocitá na hraně banalizace. Nenalezneme však nic strojeného ani alibistického. Neskrývá svůj subjektivní náhled, když si vybavuje (nebo rekonstruuje?), jak to či ono prožíval. Vypomáhá si přitom jakýmsi "zpřítomněním" zážitků, když je opatřuje útržky rozhovorů, když si spřádá, co mohl tehdy říkat a co mu říkali jiní.

Věřím v upřímnost spontánně předestřené zpovědi, rozčleněné do šestnácti kapitol, které zpravidla provázejí údaje o konkrétním místu a datu. Začíná se Kojšovem a rokem 1938, končí Bratislavou na počátku 70. let. Tehdy se rozbíhala další, "vyhnancovitá" etapa Jakubiskova života. Jak sám na předposlední stránce píše, živé stříbro tvůrčího zaujetí se proměnilo v obyčejnou rtuť, po které zbyly jen výpary, pro leckoho jedovaté. A i ty se nakonec rozplynuly...

Juraj Jakubisko: Živé stříbro
Ze slovenštiny přeložil a upravil Pavel Cmíral
Vydalo nakladatelství XYZ, Praha 2013. 320 stran + 21 stran obrazových příloh.
Hodnocení: 80 %

Zdroj foto: kniha, www.ioffer.com, www.asianworld.com

< Předchozí		Další >