Na spisovatele Davida Mitchella upozornila experimentující filmová hříčka tří režisérů Atlas mraků, až mžikavě se komíhající rozličnými časovými rovinami i prostory, zalidněná rozličnými postavami ztělesňovanými týmiž herci. Před časem jsme o snímku na tomto webu psali. Nyní se od Mitchella ke čtenářům dostává další román nazvaný Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta. Prozatím ovšem není známo, že by se chystala jeho filmová adaptace.

 

Podobně jako v Atlasu mraků se i v této knize Mitchell opírá o exotiku dění, avšak tentokrát v daleko uměřenější, ba snad až strnulé podobě. Především opustil z několika syžetových pramenů se splétající strukturu vyprávění a soustředí se na chronologicky posloupný tok sevřeného příběhu, který se odehrává v Japonsku během let 1799 až 1800, opatřen dvěma stručnými dovětky. Zatímco "evropský" náhled, spjatý s titulním hrdinou de Zoetou, se přidržuje obvyklého časového upřesnění s konkrétním dnem a měsícem, "japonská" rovina užívá tamního lunárního datování (například Devátá noc Pátého měsíce; takto je určena hned první kapitola).

Japonsko bylo tehdy zemí, která se záměrně izolovala od okolního světa: cizinci, zvláště pak Evropané, tam nesměli vstoupit, tím pádem ani šířit svou kulturu. Přesto existovala jediná výjimka: umělý ostrůvek v přístavu města Nagasaki, kde se tísnili zaměstnanci Východoindické společnosti (kde pracuje i holandský úředník de Zoet), pověřené tehdy neslýchaným privilegiem - obchodovali se šogúnským dvorem. Docházelo tudíž k prolínání jazyků, kdy se hrdinové snaží zvládnout cizí řeč, i profesí, najmě lékařské.

Přestože vstup na pevninu byl přísně kontrolován, nezabránilo ani takové opatření osudovým událostem. De Zoeta si podmanila japonská dívka vzdělávající se ve zdravotnictví, kvůli níž byl ochoten podstoupit životu nebezpečná dobrodružství, když znenadání zmizela, zřejmě unesena. Sám přitom, vzdáleně podoben Voltairovu Candidovi, procházel niterným dozráváním, přerodem v člověka ochotného přijmout zodpovědnost za své činy.

Hned úvodní kapitola čtenáře ohromí šokující zápletkou - zkrvavělým porodem, kdy se vyčerpané rodičky nesmí (holandský) lékař ani dotknout a vyšetření i zásahy provádí skrze porodní bábu. Dítě vyhlížející jako mrtvé totiž přichází na svět v obtížně zvládnutelné poloze, s trčící bezvládnou ručkou. Už tady Mitchell prokazuje schopnost čtenáře vtáhnout do vyprávění, i když toto emoční sevření zvolna ochabuje. Musím se přiznat, že k četbě, přitom poskládané z vět překvapivě prostých a stylisticky nenáročných, významově až zbanálnělých, jsem se musel čím dál více nutit, nedokázala mě strhnout. Vyprávění, jakkoli opatřené atraktivními rekvizitami i dějovými zvraty, se jen zlenivěle sune vpřed, rozlévajíc se do přílišné šíře.

Přitom Mitchell, vybaven i osobními zkušenostmi z působení v (současném) Japonsku, se zdařile pokouší přiblížit tamější mentalitu a zvyklosti, postihuje odlišné uvažování, gestické i mimické zvláštnosti. Očekávatelnou drobností přitom je upozornění, že Japonci obtížně rozlišují hlásky "r" a "l", že mají sklon si cizí jména přizpůsobovat slabičné struktuře a mást tak původní smysl (z kurvy se tak stane kuli, de Zoeta nahradí Dazúto). Avšak hry se slovy se postupně vytratí.

Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta pečlivě přeložila Petra Diestlerová, v poznámce upozorňuje na zvláštnosti japonských oslovení, uvádí, odkud čerpala české varianty biblických úsloví či žalmů, musela prověřit i námořnickou a lodní terminologii. Její překlad se nezaplétá do složitých souvětí, výrazivo je takříkajíc průzračné, ale přesto mě nedokázal strhnout - Mitchellův text vnímám jako uvolněle klouzavý, jakoby průtokový, protože postrádá úchytky, kterými by se přisál do čtenářova vědomí. Nepomohou ani ilustrace, pocházející z knih vydaných v 17. a 18. století (anatomické atlasy, kresby japonských reálií apod.). Několik z těchto obrázků připojuji.

Chápu, že Mitchell, opustivší jakékoli tvarové experimentování, pominul romantizující i drásavé zápletky, jaké známe z jiných děl, třeba Clavellových, avšak nedokázal je přiměřeně nahradit – ani v modelaci postav, ani v pojetí a prezentaci událostí. Důstojně zklidnělé plynutí událostí postrádá uhrančivost, jako kdyby je zahltila slovní vata. Vyšlo najevo, že není rozeným vypravěčem, který by svého čtenáře vtáhl do dění a nepustil jej.

David Mitchell: Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta.
Překlad: Petra Diestlerová.
Vydala Mladá fronta, Praha 2013. 504 stran.
Hodnocení: 50 %

Foto: kniha

< Předchozí		Další >