Cenné svědectví doby přináší kniha s názvem Korespondence Janouch/Vaculík. Unikátní dopisy pocházejí z archivu Nadace Charty 77 a dokumentují vztah dvou intelektuálů, jaderného fyzika a spisovatele, jejichž „podvratná činnost“ v 70. a 80. letech minulého století vytvářela naději, že komunistický režim se přibližuje ke svému konci.

František Janouch odešel do exilu v roce 1973, Ludvík Vaculík zůstal v rodné zemi. Psát si začali koncem 70. let. Spojoval je zájem pomáhat autorům, kteří v nesvobodných poměrech ztratili možnost publikovat své texty. Janouch ve Švédsku založil Nadaci Charty 77 a Vaculík se doma staral o samizdatovou edici Petlice. Hodnotu jejich společného působení nelze po letech vyjádřit uspokojivě výstižnými slovy, ba ani číslicí. To ostatně při průplavech ke svobodě není dost dobře možné.  
 
V jednom z dochovaných textů (duben 1980), který byl adresován Mezinárodní unii nakladatelů, uvádí Ludvík Vaculík (s. 34): „Úřady nám vytýkají, že vytváříme jakousi druhou kulturu, abychom kompromitovali náš stát před světem. Říkáme, že kultura naopak je nedílná a nikdo nemá právo nějakou část z ní vylučovat.“

Přestože větší část korespondence se dotýká „technicko – organizační“ spolupráce mezi exilem a disidentským hnutím v tehdejším Československu, za zajímavé lze považovat také reflexe emigranta – například v prosinci 1983 napsal František Janouch po deseti letech strávených ve Švédsku (s. 57 - 58): „Emigrace se totiž nikdy nedá vyjádřit jedním slovem, jedním přídavným jménem – kdybych měl shrnout své pocity, pak asi tak nějak: nikomu bych to neradil, ale sám bych to možná, a vlastně skoro určitě, udělal zase. (…) A se švédským pasem se cestuje jedna radost – pohraničníci a celníci jenom slušně salutují a vyvolávají v člověku dojem, jako by byl něco zvláštního, lepšího, nadřazeného.“ V obsáhlém psaní se Janouch nevyhýbá také obavám, jak dlouho ještě bude mít sílu pro vydavatelskou činnost, zároveň konstatuje, že kolem sebe nevidí nikoho, komu by mohl předat štafetu.

Sdílení pochybností do osobní korespondence patří. Například Ludvík Vaculík při přemítání o politické atmosféře v lednu 1987 napsal Janouchovi (s. 130): „(…) Gorbačov však dopadne asi špatně: bojím se, aby ho neoddělali nakonec Američani! Já už do žádného obrodného procesu nepůjdu, ať se děje cokoli, jedině bych, kdyby se to úplně otočilo, vydával své fejetony na třech stránkách žlutého papíru, jenže tištěné v nákladu podle odběru. Tedy ani do žádných novin nebudu už psát! A kdybych měl dost peněz, ani bych nepsal vůbec. Jenom bych někam jel do světa a byl tam co nejdýl. Štve mě všecko.“  

Kniha obsahuje nejen střípky dobových problémů, ale prozrazuje i momentální nálady pisatelů. Čtenář, který se bude chtít prokousávat čtivou korespondencí Františka Janoucha a Ludvíka Vaculíka, musí předem počítat s tím, že ne všemu zcela porozumí a nepomohou mu ani vysvětlivky pod čarou. Pro pochopení nesporně cenných textů je nutné znát poměry, které panovaly v 70. a 80. letech. A samozřejmě – lepší požitek z četby dopisů budou mít ti, kteří někdy četli Vaculíkovu knihu Český snář a jeho fejetony.

Obálky švédských vydání najdete v malé obrazové příloze.   

Korespondence Janouch/Vaculík   
Autoři: František Janouch, Ludvík Vaculík
Žánr: Literatura faktu
Rok vydání: 2012
Počet stran: 224
Vydala: Mladá fronta, a.s.  
ISBN: 978-80-204-2686-4
Hodnocení:  80 %

Zdroj foto (obálka): Mf, a.s.