Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Tři autofikční prózy francouzské spisovatelky a laureátky Nobelovy ceny za literaturu Annie Ernaux. Pokud se vám líbila již Paměť dívky či Mladík/Událost, bezpochyby se vám bude líbit i tato trojpróza. Všechna tři vyprávění vychází z života Annie Ernaux a mají společné především to, že se nějakým způsobem týkají její matky.

„Spolu s hanbou přichází dojem, že se vám může přihodit úplně vše, že už si neoddechnete, protože hanba přitahuje další hanbu“

První próza Hanba se věnuje události roku 1952, kdy jí bylo dvanáct let a její jinak normálně mírný a klidný otec, se pokusil zabít její matku. Annie zde reflektuje tuto událost a snaží se v ní najít smysl, neboť ji poznamenala takovou měrou, že se změnilo její vidění svět. Prostřednictvím tehdejších písní v rádiu, oblečení, které se tehdy nosilo, názory populární ve společnosti, každý detail, který si její mysl dvanáctiletého dítěte zapamatovalo, posuzuje rok, který pro ni všechno změnil. Svým specifickým způsobem se tak vrací do malého chudého města ve Francii, kde studovala na katolické škole, ohlíží se až sociologickým pohledem na tehdejší společnost a kompiluje vnitřní mechanismy, které dovolily, aby její otec mohl udělat to, co udělal. A vrací se k pocitu studu vůči společnosti, který provází její život.

Ernaux se zamýšlí nad tím, že i přestože se člověk vypracuje z dělnické třídy do třídy střední, neustále naráží na pocity hanby a to i přesto, jak se člověk snaží a je úspěšný. Váš původ ohraničuje uznání od druhých, který je podmínkou daného úspěchu. Podobně jako to můžeme číst u Édouarda Louise (nakonec v mnohém je jeho velkou literární inspirací), i Annie Ernaux si je vědoma, že třídní původ je zabudovaný do mluvy a způsobu chování, stylu oblékání a člověk se buď učí tento způsob projevu změnit, pokud nezapadá do dané třídy – jinak bude rozpoznán jako někdo, kdo tam nepatří a ponese si důsledky. Ernaux popisuje všechny tyto „neviditelné“ detaily, a ukazuje na nich způsob myšlení společnosti, která je třídně rozdělená.

„Měla jsem dojem, že se od svatby honím za rovností, která mi stále uniká“

Zamrzlá žena, nejdelší z trojice textů, řeší téma, jak se stane, že dívka, která vyrůstá v rodině, kde se na genderových rolích nelpí a nepotrpí si na ně, začne tyto role přebírat a dokonce se s jimi nechá na nějaký čas zlákat, aby žila život, který ve skutečnosti žít nechce. Annie vyrůstá s myšlenkou, že její život bude jiný a rodiče jí podporují. Její matka chce, aby žila jiný život než ona sama, s perspektivnější prací než je dělnice, aby žila v rovnostářstější společnosti.

Ernaux tu rozebírá mechanismy, jak společnost tlačí své zavedené standardizované role, socializuje ženy, aby opustily svou profesní perspektivu, která jim má zajistit emancipaci, a staly se superženou, dokonalou manželkou a matkou. Ernaux si dává záležet, aby popsala dobový a společenský kontext, ve kterém bylo její rozhodnutí se takovou ženou stát, učiněno. Po té zjišťuje, že v takové roli není způsob, jak naplnit očekávání, své vlastní i druhých. Nepředstavuje tu však pouze své podlehnutí a její pokusy o naplnění představ „ženství“, ale představuje i jiné ženy, které se snažily naplnit očekávaný ideál a jen se víc a víc stávají zombie, ženy bez osobnosti, zamrzlé ženy.

Jak však víme z jiných próz od Annie Ernaux, ona se nakonec vymanila ze zmiňovaného koloběhu a udělala svou osobní revoluci. Rozvedla se a opustila život, který do té doby žila. Ale ne každá žena na to má (především finanční) prostředky, ale i odvahu a sílu. V těchto aspektech se kolem emancipace žen pramálo změnilo a to nám Ernaux píše vzkaz z 80. let. Je to upozornění pro ženy, aby se ony nenechaly strhnout těmito nároky nehledě na dobu, čas a třídu, v níž žijí. Jelikož část odpovědnosti leží na nich samotných, zda tlaku podlehnou, nebo se rozhodnou být třeba i bez muže, ale s vědomím, že naplňují svou verzi sebe sama a nikoho jiného.

„Co máte s mou dcerou?“ Vyprskl smíchy: „Jsem její manžel!“ Směje se s ním.

Mám kolem sebe pořád tmu, je třetím a posledním textem. Název této prózy je to poslední, co její matka před smrtí napsala. Annie Ernaux ponejvíce reflektuje postupný rozvrat její matky, která zemřela na Alzheimerovu chorobu. Formou to jsou spíše deníkové záznamy, krátké úryvky, jenž vyjadřují smutek a bolest. Annie se o svou matku stará a pozoruje, jak její mysl chřadne a postupně se rozpadá na epizody zdraví a nemoci, aby skončila v geriatrické léčebně. Zde ji Ernaux navštěvuje, popisuje zdejší atmosféru. Lidi, kteří už se o sebe nedokáží postarat, ošetřovatele a ošetřovatelky.

Jde o velmi silnou výpověď, které nechybí vtipnější i tísnivé momenty. V této části se opět objevuje pocit viny a hanby, ale z úplně jiných důvodů. Tímto pocitem teď Annie Ernaux trpí vůči sobě, cítí se vina, za to, že se o svou matku nedokáže postarat, že již nemůže žít u ní doma. Mám kolem sebe pořád tmu je záznam nejenom o tom, jak Alzheimerova choroba napadá člověka, bere mu minulost i identitu, ale také o tom, jak s láskou a smutkem, pozorujeme svého rodiče, který byl plný života a teď se z něj stává dítě, člověk, který se navrací k sacím reflexům, který už nedokáže sám chodit, dojít si na záchod. Ernaux sebe i nás vůbec nešetří, popisuje vše velmi naturalisticky a realisticky. Popisuje své neustálé překvapení a šok, že to vždycky dokáže zajít dál a neustále se potýkat se všemi možnými rozpady těla i mysli.

Hanba + Zamrzlá žena + Mám kolem sebe pořád tmu
Autorka: Annie Ernaux
Překladatel: Tomáš Havel
Nakaldatelství: Host
Rok vydání: 2025
Počet stran: 360
Hodnocení: 100%

https://www.knihydobrovsky.cz/kniha/hanba-zamrzla-zena-mam-kolem-sebe-porad-tmu-777137463