Kultura21.cz

Spisovatel Viktor je otec autistického synka Ámose, se kterým během covidové pandemie sdílí byt. Lena, Viktorova družka, právě pečuje v jiném městě o svou matku. Viktor se tak ocitá sám nejen s výchovnými povinnostmi, ale také se svými myšlenkami. Tvorba románu o vysokoškolácích se nějak zasekla, Viktor tedy namísto toho obrací pozornost k synkovi. Ve svém novém bizarním jinotaji prozkoumává kolektivní smýšlení společnosti tam venku, snaží se vyrovnávat s nepřístupností Ámosova mozku a srdce, ale také tímto nestandardním způsobem vede sebe sama k uvědomění vlastních psychologických vzorců a pochybení.

Kniha je strašně dojemná, tohle by člověk v té jízdě mezi různými patry reality a fantazie ani nečekal, ale ve skoro každé kapitole v první půlce tam najde něco, co ho zasáhne, a směrem ke konci to jen houstne. Nevím teda, jaké to je, mít autistické děcko, protože u nás to autistické děcko jsem já, a frustruje mě, když lidi jenom zdůrazňují, jaké to je břemeno na rodiče, ale tady to vzhledem k úhlu pohledu rodiče dává smysl a je vidět, že rodič se snaží a jde mu o mnohem víc věcí než nemít doma řev, i když se podle toho nezvládá chovat.

Hlavně to je příběh celkově o rodinných vztazích, zdaleka ne jenom o autismu, ale taky o partnerství a tak vůbec. A nesmíme opomenout, že zde najdeme velmi vypovídajícím způsobem zachycenou covidovou situaci. Dočkáme se zde mnoha popisů omezení, kterým jsme byli před pár lety vystaveni, a toho, jak to společnost (ne)zvládala. Kniha mě do té doby bravurně vrátila a připomněla mi, jací lidé byli a že to vlastně je bohužel plně v souladu s tím, jací lidé prostě jsou.

Máme tady očividně dílo uznávaného literáta a to je na knize rozhodně znát, ale moje vnímání tohoto díla má několik vrstev a v některých ohledech si nejsem jistá s hodnocením. Úplně mi nesedlo to časté oslovování Ámose ve druhé osobě, respektive moc nechápu, jak je myšleno – vyznívá mi celkem jako „kluku jeden nešťastný, co my s tebou jen budeme dělat?“, a to je dost kompatibilní s Viktorovými myšlenkami, ale nesedí mi to ke všem těm romantickým popisům krásného a zádumčivého a nepochopeného dítěte, nebo se jenom špatně vyrovnávám s tou ambivalencí, která ale je vlastně úplně normální… nevím. V některých věcech mi ten tón psaní trošku nesedl. Zase ale nemůžu říct, že ho tam nechci, protože bez něj by to byla úplně jiná knížka. Autorův použitý jazyk a prostředky jsou zároveň i pozitivem.

Další, co mi úplně nesedlo, ani nevím, jestli není spíš mezi stránkami a židlí. Jde o prvky vyprávění z fantaskního světa, kde vůbec nerozumím tomu, jestli jsou alegorické a odkazují se na realitu, nebo jsou na dokreslení toho surreálného šílenství. Možná místo toho trávit čas uvažováním, jestli to fakt jenom nechápu, můžu strávit chvilku času uvažováním, jak to všechno do sebe zapadá – přece musí, vždyť tolik toho tam je jasná a chytře udělaná narážka na pandemii. Nebo ne? Miluju bizár a snovost a nesmyslnost, ale buď píšu bizár, nebo píšu alegorii a věci sedí jedna ku jedné k tomu, co mají odrážet, a tady tahle hybridnost určitě není špatně, ale můj mozek by to víc zvládal, kdyby to všechno bylo random bullshit go, než takhle.

Závěrem řeknu, že se to i přesto četlo rychle a hladce a byla to až na pár mých záseků dobrá a zajímavá jízda co do obraznosti, emocionálnosti i společenského komentáře. Doporučuji – otevřou se vám sice rány ze šílené covidové doby, ale nejvíce bolet bude něco jiného.

O autorovi:

Lukáš Vavrečka se narodil v roce 1987 v Lounech. Vystudoval kulturní dějiny na Fakultě filozofické na Univerzitě Pardubice a dnes tam občas přednáší. Především je však na české scéně etablovaným spisovatelem s dlouhým seznamem publikovaných románů i povídek. Jeho první vydaný román byli Revolucionáři v roce 2005, proslavila ho také díla jako kupříkladu Alibi na příští noc (2014) či Tesla Noir (2020). Kromě toho je Vavrečka recenzentem, redaktorem a jazzovým pianistou.

Ukázka z knihy:

Slova nejsou jenom slova. A nikdy ani nebyla. Před několika lety, za uprchlické krize, kdosi na internetu pod fotografii odpadkových košů přetékajících jídlem napsal: Takhle ti takzvaní uprchlíci zacházejí s našimi dary. Že se snímek týkal managementu supermarketů a ukazoval prošlé suroviny, to už se lidé nedozvěděli. Překřičel to starý, vždy populární příběh o hostiteli a nevděku hostů.
Slova nejsou jenom slova a překroucené příběhy, třebaže se nestaly, mohou být skutečné, protože překrucují vidění světa. Viktor se o tom přesvědčil už mnohokrát.
Tebe, Ámosi, konejšil a houpal a zpíval ti, když jsi byl ještě novorozeně. Protože láska, kterou dítěti dáváme, je důležitá. A pak tě taky nechával vyřvat, protože dítě si musí zvyknout, osamostatnit se.
O pár let později už jsi měl svou diagnózu a my začali psát nový příběh. Tentokrát o autistickém spektru. Jenže ani ten neříkal nic o tom, jaký vlastně jsi a jak ti rozumět.
V tomhle směru se příběhy epidemie, rodičovství, uprchlíků a autistů zase tak moc nelišily. Skládaly se z mnoha dílčích příběhů, ovšem jenom některé zůstávaly a pokroucené se stávaly skutečností.

Název: Meziměsta
Autor: Lukáš Vavrečka
Žánr: fantasmalegorie (nevím, co by tomuhle slovu řekl strejda Gúgl, ale co už)
Nakladatelství: Prostor
Rok vydání: 2024
Počet stran: 240
ISBN: 978-80-7260-514-6
Hodnocení: 80 %

https://eprostor.com/kniha/mezimesta