Petru je dítě žijící s dalšími dětmi. Nechce vyrůst. Na ostrově, kde chlapci žijí, panuje mystická atmosféra – není tu úplně nezvyklé vidět ve vodě třeba takovou mořskou pannu. Toto však není žádná pohádka. Je 21. století v nejmenované zemi v naší realitě, Petru s kamarády jsou ve skutečnosti více samostatní, než je v jejich věku nutné, a za mystické vize jim může prachsprostá drogová závislost. Nová kniha Cornelie Travnicek je krátká, ale možná vás i rozpláče.

Nevíme, kde přesně se tento příběh odehrává, ale existuje v něm spousta důkazů, že je to náš svět a jeho současná realita. Kniha je psána v první osobě z pohledu chlapce jménem Petru, který ani neví, kolik je mu let. On a jeho parťáci Magare a Cheta žijí na ostrůvku uprostřed řeky v primitivním domku. Živí se vykrádáním kapes a tašek lidí v ulicích města, kam denně dojíždějí na loďce.

Hoši spolupracují, ale také se pošťuchují a hádají. Každý z nich má svou minulost a důvod, proč se do této situace dostal. Jejich izolované bydliště zná jen jejich šéf – dospělák, jemuž říkají Krakadzil – a jejich dealer – dospělák jménem Clopot, který jim za jejich výplatu nosí jakousi tvrdou drogu. To je jejich svět: kapsářství, vykořisťování Krakadzilem, drogové delirium a naděje, že ten či onen člen rodiny na ně snad někdy pomyslí.

Petru ani neumí číst a vlastně to při tomto stylu života nepotřebuje. Jednou se však ve městě nechtě srazí s dívkou jdoucí ze školy a díky sledu dalších událostí se s ní seznámí. Děvče se jmenuje Marja, má nabarvené vlasy, je fanynkou Stmívání, a hlavně je ochotná se s Petruem kamarádit. Petru se tak začne učit více o tom, jaké je žít ve společnosti a ne na jejím okraji. Co se bude dít dál, už samozřejmě neprozradím. Ale i kdyby ano, stejně jde o fascinující a dojemné dílo. I přes celkem prostý děj vykresluje obraz, jenž prostě stojí nejen za vidění ale také za prožití.

Snad jen slepý by neviděl duální kontrast, který nám tato kniha předkládá. Je to prostě dospělácké znásilnění příběhu o Petru Panovi – včetně toho, že se prostředí změní, když do příběhu vstupuje děvče ze světa lidí. I původní název Feenstaub znamená v přesném překladu „vílí prach”, jako od Zvonilky. Velice mi to také připomíná kolumbijský film Krtci, ukazující život skupiny bezprizorních pouličních dětí. Má to s ním společného podezřele mnoho včetně magicky realistických prvků a ať je to jen náhoda nebo ne, nemám s tím sebemenší problém. Tyto příběhy jsou totiž bohužel inspirované realitou mnoha lidí, i když většině z nás toto uvědomění nejde do hlavy.

Co bych Andělskému prachu mohla vytknout? Je to krátké. Neužije mě na odborné literární analýzy, ale jakožto čtenář se přiznám, že tyhle „špičky ledovce“ mě trochu frustrují. Knížka se díky tomu opravdu rychle čte a je vidět, že autorka děj porcuje na přesně takové celky, jaké perfektně dávají smysl jen tak samy o sobě – jednotlivé navazující střípky. Rozhodně není opomenuto nic stěžejního. Celý příběh je dostatečně vypovídající na to, aby se člověk ponořil do jeho atmosféry. Osobně si však více užívám bohatší lyriku a „aha-efekt” spojování dřívějších náznaků do výsledků hádanek. Chtěla bych vědět víc o tom, jaké jsou jednotlivé postavy. Mají sice spoustu zajímavých dialogů, ale nějak jsem je nestihla poznat. Po formální stránce to holt není úplně můj šálek kávy právě kvůli tomu, jak malou dávku skvělého příběhu obsahuje.

O autorce:

Cornelia Travnicek se narodila v roce 1987 v St. Pölten. Vystudovala informatiku a sinologii ve Vídni. Pracuje jako výzkumník Centra pro virtuální realitu a jako překladatel čínských próz. Prvním románem, který tato autorka vydala, byly Chucks v roce 2012, které se dočkaly filmové adaptace. Již dříve však zazářila díky svým povídkám. Jejími nejnovějšími knížkami jsou young adult Harte Schale, Weichtierkern a o poznání temnější Andělský prach.

Ukázka z knihy:

V noci, když si myslím, že druzí dva už usnuli, prohodí najednou Cheta do tmy:
„To s tou hezkou vzpomínkou, pamatuješ?“
„Co?“
Slyším cvaknout zapalovač, vidím plamínek a Chetu, jak opatrně zapaluje knot v olejové lampě. Otočí kolečkem, jímž se plamen zmenšuje nebo zvětšuje. Potom lampu postaví mezi nás a posadí se do tureckého sedu, jako by to celé byla nějaká rituální příprava na náš rozhovor.
„Je to kec,“ řekne pak s určitostí.
„Co?“
„To s tím létáním.“
Má zarudlé oči. Ale kdo nemá červené oči, když si šňupne.
„Jak to?“
„Protože… Protože to já bych už dávno uletěl.“
Škrábe prstem sem tam po kalhotách, jako by tam měl flek.
Mlčím. Všichni víme, že Cheta má matku, která ho miluje, čeká na něj, chce si ho k sobě vzít zpátky, jednou. Jen kdyby to otčím dovolil.
„Prostě oknem ven a pryč,“ řekne pak, „pořád rovně, až do západu slunce.“ Zasměje se, ale není to smích. „Na nikdyneshledanou,“ dodá.

Název: Feenstaub / Andělský prach
Autor: Cornelia Travnicek
Překlad: Magdalena Štulcová
Žánr: pseudomagicky realistická novela
Nakladatelství: Prostor
Rok vydání: 2022
Počet stran: 224
Hodnocení: 82 %

http://www.eprostor.com/cz/katalog-titulu/andelsky-prach.aspx

( 1 hlas )

< Předchozí		Další >