Představte si, že vstupujete do docela malé japonské kavárny. Usadíte se u jednoho ze stolků, objednáte si hořký tmavý nápoj a necháte se pohltit místní atmosférou. Je to tichá kavárna. Slyšíte jen tlumené rozhovory ostatních hostů, bublání horké vody, cinkot nádobí. Cítíte příjemnou nasládlou vůni linoucí se z malebných cukřenek, která se étericky snoubí s poctivým aromatem pražených kávových zrn. Tak… a přesně taková je kniha Než vystydne káva japonského autora Toshikazu Kawaguchiho.

Naše příběhová kavárna (jménem Funiculi funicula) má však k tomu všemu ještě jednu nadpřirozenou zvláštnost - umožňuje hostům přemístit se v čase. Pravidla pro takový přesun jsou, pravda, dosti omezující. Například je dáno, že ať už v minulosti uděláte cokoli, přítomnost tím nezměníte. Nesmíte se hnout z místa. Navíc ve vybraném momentu můžete setrvat jen na tak dlouho, „než vám vystydne káva“ (odtud ten název). I přesto se však občas objevují lidé, kterým podobná zkušenost stojí za to, a právě o čtyřech takových knížka vypráví.

Zajímavostí je, že titul Než vystydne káva je původem divadelní hrou, která dokonce získala hlavní cenu na jednom z japonských divadelních festivalů (Suginami engekosai, 2013). Tuto skutečnost zmiňuji mimo jiné proto, že vysvětluje mnohé - prozaická podoba díla si totiž do značné míry uchovává svůj divadelní ráz. A když knihou listujete s vědomím, že jde ve své podstatě o drama, nebudete se kupříkladu podivovat, proč postavě cestující v čase není dovoleno opustit prostor kavárny (jakoby zde ožívala Aristotelova jednota místa). Nebo pochopíte, z jakého důvodu se autor uchyluje k (možná trochu kostrbatým) psychologickým zkratkám - umělecká licence má zkrátka v případě divadelní hry podstatně rozvolněnější hranice, než jak je tomu u literatury.

Dále v knize vystupuje jen omezené množství postav, které se navíc opakovaně objevují „na scéně“ (přestože jejich příběh ještě nezačal, či už naopak skončil). To je svým způsobem sympatické. Pokud se totiž některý z aktérů v jednu chvíli vyskytne „jen tak bokem“ a pak sehraje významnou roli o kapitolu dále, navodí se tím dojem větší provázanosti a nakonec to působí i opravdověji. A když se to tak vezme, v životě se vám také lidé většinou poprvé nezjevují až ve chvíli, kdy jsou pro vás zásadní. Nějakou dobu prostě chodí kolem, často si jich ani nevšimnete.

Nicméně, je tady ještě jeden důsledek vyplývající z provedené žánrové metamorfózy, a tím je sugestivní pocit, „jako byste tam byli“. S každým otevřením knihy jako byste zároveň otevírali i dveře do té kouzelné kavárny, vstupovali dovnitř a sledovali dění kolem. Nepozorovaně. Vně všech těch příběhů. Jako byste seděli ve stínu hlediště, přičemž hledištěm tentokrát není myšlena řada divadelních sedadel, nýbrž jeden z místních dřevěných stolků. A to je úžasný efekt, díky kterému knize Toshikazu Kawaguchiho odpustíte vše ostatní.

Máte-li tedy chuť na kávu a doušek magického realismu v japonském podání, tohle je jednoduše skvělá příležitost. Je to tiché, emotivní, posmutnělé a provoněné jedinečnou, lehce surrealistickou atmosférou. 

 

 

Než vystydne káva / Kōhī ga samenai uchi ni

Autor: Toshikazu Kawaguchi
Překlad: Ivona Barešová
Źánr: beletrie
Nakladatelství: Kniha Zlín
Rok vydání: 2019
Počet stran: 192
ISBN: 978-80-7473-769-5

Hodnocení: 82 %

www.albatrosmedia.cz/tituly/43818112/nez-vystydne-kava/

< Předchozí		Další >