Dnes jsem nezvolila zrovna radostné téma, nicméně stále více lidí cítí potřebu umět si poradit v situaci, kdy se v jejich blízkém okolí nebo přímo u nich objeví závažná nemoc, navíc v terminálním stádiu. Na tuto situaci nejsme nikdy dost připraveni. Začneme hledat informace, kde se dá, potřebujeme se poradit s někým zkušeným, nejlépe s odborníkem. Elisabeth Kübler-Rossová je zvána (jakkoliv to zní morbidně) první dámou umírání a smrti. Mnoho let zkoumala průběh této části životní etapy. Popsala psychickou křivku odezvy pacienta na příchod a rozvoj nevyléčitelné nemoci. Její kniha O smrti a umírání se stala velmi slavnou a žádanou bezprostředně po jejím vydání v roce 1969. Díky její průkopnické práci se této problematice začali věnovat i další odborníci a počet publikací na toto téma prudce narostl. Značně je zpopularizoval například Raymond A. Moody víceméně kontroverzní knihou s názvem Život po životě. Pokud však potřebujeme odbornou pomoc, je Elisabeth Kübler-Rossová ta pravá. Na příkladech rozhovorů s konkrétními pacienty ukazuje, jak zážitek blížící se smrti ovlivňuje nejen je samotné a jejich rodinu, ale také odborný personál, který s nimi pracuje. Kniha je psána velmi kultivovaně. Každá kapitola je uvedena verši Rabíndranátha Thákura, kterého mám velmi ráda. Dodávají textu hlubší kontext a činí jej velmi lidským a moudrým.

Autorka se narodila jako první dítě z trojčat 8. 7. 1926 v Curychu. Vystudovala zde medicínu. Těsně po 2. světové válce pomáhala jako členka humanitární organizace lidem z osvobozeného koncentračního tábora Majdanek. V roce 1958 se provdala za Američana a pracovala v USA jako psychiatrička. Pro pacienty s AIDS založila speciální hospic. Od roku 1965 vedla tehdy neslýchané rozhovory s těžce či nevyléčitelně nemocnými lidmi. Činila tak jednak v rámci své klinické praxe, jednak na proslavených seminářích pro studenty vysokých škol, kam si své pacienty zvala. Jako první si všimla toho, že prakticky všichni pacienti procházejí v průběhu své nemoci stejnými nebo podobnými psychickými fázemi (popírání a izolace, zlost, smlouvání, deprese a akceptace), a popsala je. Tato tzv. psychologická křivka prožívání není typická jen pro umírající, ale pro všechny, které postihne extrémní ztráta, jako je úmrtí blízkého člověka, rozchod s životním partnerem či třeba ztráta práce. Protože jsou tyto ztráty často provázeny beznadějí, věnuje autorka celou kapitolu naději. Ta je pro těžce nemocné nutností. Terminálně nemocný člověk mívá velmi specifické potřeby, které můžeme naplnit jen tehdy, když si na pacienta uděláme čas, sedneme si s ním, vyslechneme jej a zjistíme, v čem jeho potřeby spočívají. Dáváme tak nemocnému najevo, že jsme ochotni a připraveni sdílet s ním část jeho starostí. Rozhovor pomáhající odstranit zábrany je setkáním dvou lidí, kteří spolu dokážou komunikovat beze strachu a úzkosti. K tomu je nezbytná určitá zralost, kterou nelze získat bez osobní zkušenosti.

Kniha je určena všem čtenářům, kterých se právě tato životní zkušenost týká. Může rovněž sloužit jako etický manuál pro zdravotnické pracovníky. Pomůže zejména lidem spolupracujícím s hospicovým hnutím.

Hodnocení: 100 %

Název: O smrti a umírání: co by se lidé měli naučit od umírajících / z anglického originálu On death and dying
Autorka: Elisabeth Kübler-Ross
Doslov napsala: Helena Haškovcová
Přeložil: Jiří Královec
Odpovědný redaktor: Ondřej Fafejta
Technická redaktorka: Kateřina Tvrdá
Sazba: Jan Hampl
Obálka: Kateřina Tvrdá
Žánr: populárně-naučná literatura, tautologie
Nakladatelství: Portál, s. r. o.
Vydání: druhé, přepracované, v Portále první
Rok vydání: 2015
Počet stran: 320 stran
Foto na obálce: PantherMedia