Když jsem poprvé držela v ruce titul s názvem Mami, kdy už konečně umřeš?, byla jsem plná rozporů. Ten název mě lákal i odpuzoval zároveň. Připadal mi morbidní a nepatřičný, ale chtěla jsem vědět, proč autorka nazvala knihu zrovna takhle. Tak jsem se začetla:

 

 

Martina žije poklidný život se svým mužem a dcerou na řecké Krétě. Jednoho dne ale přichází rozhodnutí, že se vrátí do svého rodného domu v Německu, kde žijí její rodiče. Všechno se zdá být idylické. Martina se vrátila tam, kde strávila dětství, kde to zná a kde jí vždycky bylo dobře. Navíc tu má rodiče, kteří milují svoji vnučku Lenu, všichni se těší, že budou žít spolu a čeká je báječná budoucnost. Martina skloubí práci s rodinným životem ve vícegeneračním domě a všichni na tom jen získají.

Pár let proběhlo báječně. Jenže najednou přišel zlom, na který nebyl nikdo připravený. Maminka onemocněla. Příznaky nemoci byly vleklé a nenápadné. Jednou upadla, jednou zapomněla, kam chtěla jít a co chtěla dělat, začala zapomínat, co chtěla říct a nemohla nalézt svoje věci. Z občasného výskytu těchto událostí se pomalu stal stav setrvalý a celá rodina stála před děsivým zjištěním. Diagnóza: demence. Čas se zastavil a současně neúprosným tempem běžel. Všem se rázem změnil celý život.

Jednoho dne Martinina otce ochromila mrtvice a ona vůbec nevěděla, co si má počít. Život byl najednou vzhůru nohama, priority byly rázem někde úplně jinde. Martina byla zoufalá a denně děkovala za to, že má muže jakého má, protože jen díky tomu, že jí byl obrovskou oporou se nezhroutila. To, co se jim v životě dělo, je semklo ještě víc.

Přečetla jsem tenhle příběh plný emocí jedním dechem. Už při čtení radost a štěstí střídaly smutek, bezmoc, vztek a zoufalství. Byla jsem uprostřed něčeho, co se mě osobně nedotýkalo, přesto mě to však lidsky nesmírně zasáhlo. Plakala jsem s Martinou a děkovala Bohu (ač jsem ateista), že mám zdravé dítě, rodiče že jsou jací jsou a při svém věku nemají žádné omezení. Uvědomila jsem si víc, než kdy jindy, jak si někteří lidé neuvědomují, jak moc křehké jsou ty úplně normální věci, které přijímáme jako samozřejmost, ať už je to úplně běžný úkon, jako si dojít na toaletu nebo upéct bábovku, sejít se s přáteli nebo jen tak vzpomínat, jít se projít se psem, nebo si přečíst knihu... A potom jsem to pochopila. Úplně jasně jsem pochopila, proč se kniha jmenuje tak, jak se jmenuje. Seděla jsem s Martinou u maminčiny postele a strašně moc si s ní přála, aby maminka naposledy vydechla. Cítila jsem to úplně hmatatelně – bolest a žal a obrovské přání ukončit to trápení, na které není žádný lék.

„Pak najednou, v šest hodin ráno, přestane dýchat. O chvíli později ještě jednou hlasitě zasténá a pro mě na vteřinu utichne svět. Zadržím dech. Z jejího těla unikne poslední tichý, slyšitelný dech. Je to pryč. Zvládla to!“

I přesto, že jsem byla uvnitř toho příběhu dost hluboko, stejně mi ale chyběla ta představa reality. A za pár dní jsem, jakoby řízením osudu, mohla, díky svojí práci pečovatelky, nahlédnout do běžného života paní trpící Alzheimerovou chorobou. Na první pohled obyčejná usměvavá dáma, když jsem ale nahlédla blíže a hlouběji, poznala jsem, že úsměv vůbec neznačí duševní pohodu. A to je matoucí. Pro mě, duševně i fyzicky zdravého člověka bylo setkání s tímto stavem značně rozrušující a vedlo mě k zastavení a zamyšlení. Trvalo to pár vteřin, ale promítl se mi celý život a mnoho příběhů, nad kterými kroutím hlavou, když pomyslím, jak se lidé chovají lehkovážně ke svému životu. Tohle si uvědomíte teprve v okamžiku, kdy se tváří v tvář setkáte s nemocí jako takovou a s jejími důsledky v plném rozsahu. Vedle mě seděla dáma, která se sama najedla, sama si došla na toaletu, podle všeho byla moudrá, vzdělaná a pracovitá. Mělo to ovšem jeden háček. Všechno to zapomněla a realitu vnímala pouze teď a na pár minut. Mám ráda staré lidi, protože se od nich vždycky dozvím spoustu zajímavých věcí. Ráda nahlížím do jejich životů, pokaždé mě obohatí zkušenostmi a postřehy. Tady jsme ale uvízly. Lépe řečeno uvízla jsem já, protože jsme se zastavily na místě a nedostaly se dál. Ta dáma měla teplé dlaně na upracovaných rukou, něžný úsměv a dobrácké oči. Častěji byly ale prázdné a bez naděje. I přesto se ale uměla radovat. Povídala mi o rodičích, kteří už dávno nežili, ale ona to nevěděla, zapomněla to. Vyprávěla mi o tom, jak byla v Praze a jak je z cesty unavená, přitom několik měsíců nevyšla z domu, protože jí to zdravotní stav nedovolil. Dokázala zabloudit ve vlastním bytě, ale ona to nevěděla. Snažila se být samostatná, ale nevěděla, že bez pomoci to prostě nedokáže. A tak jsem vedle ní sedávala, snažila se číst jí z novin a časopisů, povídaly jsme si o jídle a o houbách a přitom to za pár minut nevěděla. Někdy si posteskla, že to všechno stojí za … a že je to mizernej život, vzápětí se na mě usmála svýma pomněnkovýma očima a řekla, že to člověk musí brát, jak to přichází. Byla to pro mě opravdová škola života. Tak o tomhle ta Martina vyprávěla ...

 
Martina Rosenberg je německá novinářka a spisovatelka. Její příběh není ojedinělý a tahle její kniha se v Německu krátce po svém vydání stala bestsellerem. Rozhodně stojí za přečtení, protože jeden nikdy neví, co ho v životě může potkat. Pro čtenáře českého vydání ještě drobná poznámka: web České alzheimerovské společnosti (ČALS), založené v roce 1996 zní www.alzheimer.cz. Najdete tady spoustu užitečných informací o nemoci samotné, ale i o užitečných vzdělávacích akcích pro pečující nebo o sociálních službách.

Název: Mami, kdy už konečně umřeš?
Autor: Martina Rosenberg
Žánr: Beletrie pro dospělé- psychologie, autobiografie
Z německého originálu přeložila: Štěpánka Podlešáková
Odpovědná redaktorka: Marie Těthalová
Jazyková úprava: Michaela Škultéty

Technická redaktorka: Kateřina TvrdáSazba: Jan Hampl
Obálka: Kateřina Tvrdá
Foto na obálce: PantherMedia
Vydalo: Nakladatelství Portál, s.r.o., Praha 8
Rok vydání: 2016, 2793. publikace, vydání první, lepená
Počet stran: 176
Tisk: Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s.
ISBN: 978-80-262-1017-7
Hodnocení: 100%
Zdroj foto: www.portal.cz

< Předchozí		Další >