Colours of Ostrava, to je objevná výprava kolem světa během čtyř dní - kam se hrabe Phileas Fogg se svými osmdesáti dny. Návštěvník ostravského festivalu má ale s Phileasem Foggem jedno společné, a to touhu objevovat nové, nechat se překvapit specialitami blízkých i dalekých krajů.

 

 

Hlavní hvězdy letošního ročníku festivalu nemá cenu představovat, bylo o nich napsáno dost v nejednom médiu. O Alanis Morisette a skutečnosti, že ani ona, ani její zvukař neměli zřejmě svůj den. O rozpustilé, bezprostřední ZAZ.  O velkolepé show The Flaming Lips. O dechberoucím a husí kůži nahánějícím hlase Antonyho Hegartyho. Za zmínku však stojí další interpreti, kteří bohužel zůstávají tak trochu ve stínu velkých hvězd. V magazínu Q bylo psáno o The Flaming Lips jako jedné z padesáti kapel, které musíte vidět, než zemřete. Já bych ráda uvedla přehled několika málo kapel, které nutně nemusíte vidět před svou smrtí, ale pokud si jejich hudbu poslechnete, jistojistě neprohloupíte.

Katzenjammer, to jsou čtyři půvabné dívky, které byly nazvány dračicemi z Osla. Mně spíš připomínaly divoženky, které vystoupily z křišťálově průzračných vod norských fjordů. Křišťálová průzračnost vod se jim přesídlila do hrdel, kde se transformovala v jejich hlasy. Tyto čtyři dámy vás v jednom momentu přenesou do krčmy, kterou znějí syrové popěvky, do kabaretu či cirkusu, kde se odehrává veselá show.  Netuším, jaký počet multiinstrumentalistů na kilometr čtvereční je považován za normu, ale to, že se sešly v jedné kapely divoženky, jež každá ovládají několik nástrojů, a toto ovládnutí není jen tak aby se neřeklo, tak to považuji za přírodní úkaz.

Nepamatuji si přesně slova moderátora, který kapely na hlavní stage uváděl, takže budu možná nepřesná. Před vystoupením Staff Benda Filili pronesl „Afrika nepotřebuje váš soucit, ale respekt a úctu“. A já během koncertu, kdy mě africké rytmy „přinutily“ vlnit se jak o život, pociťovala obrovský obdiv k tomu, že se mnou tak cvičí kapela, jejíž členové chodit a tančit nemohou. Tedy alespoň ne v tom klasickém slova smyslu. Protože jeden z členů kapely bujaře seskočil z vozíku na zem a jal se předvádět neuvěřitelné taneční kreace. Typicky africké prvky v jejich hudbě evokovaly horké africké slunce, barevnost afrických oděvů a čokoládovou krásu afrických žen. A taky typicky africký chaos a křik na ulicích, muzikálnost afrických obyvatel, jejich schopnost radovat se i přesto, že mizérie je ve většině případů jejich životním prostorem. Přemýšlím, jestli by se při výbuchu Temelína nebo Dukovan uvolnilo tolik energie, kolik jí proudilo z pódia během koncertu úžasných chlapíků z Konga.

Letošní ročník festivalu ukázal, že Skandinávie je plodnou líhní. Z Finska do Ostravy dorazili členové Rubik, indierockové kapely. Zvuk syntetizátoru a kytar vyplnil otevřené prostory i skrytá zákoutí průmyslového areálu. A věřím, že to dokáže kdekoli jinde. Chvílemi se hudba rozpíná, chvílemi smršťuje do komornější podobny, ale ať tak nebo tak, uhrančivost hlasu Arturri Taira vás dostane.

Jedno zlidovělé moudro praví, že tělo má jít do hrobu zhuntované. Předpokládám, že organizátoři ostravského festivalu si toto moudro modifikovali do podoby, že tělo má být při odjezdu z festivalu tancem zhuntované. Pojistek, aby tomu tak skutečně bylo, organizátoři festivalu připravili nemálo. Jednou z nich byla mexická cumbie v podání akordeonisty jménem Celso Piňa. Jako kouzelník hůlkou vás očaruje svým nástrojem a nedovolí vám vrátit se zpět do tady a teď dříve, než přestane hrát. A to ani nemusíte mít obzvláštní slabost pro rytmy Latinské Ameriky. Čekejte, že se ocitnete mezi latinskoamerickými kráskami a temperamentními ostrými mladíky ála hoši z filmu Amores Perros v úzkých uličkách Ciudad de Mexico.

Tak trochu zasněný, melodický a duši hladící indie rock vychází z nástrojů a hrdel čtveřice sympaťáků Ewert and the Two Dragons, kteří do Ostravy přicestovali z estonského Talinu. Tajemnost a mystika severu Evropy se odráží v jejich hudbě. Chlapci sází především na zvuk kytar a lyrický nádech skladeb a já si je zařadila do škatulky hodně příjemná poslechovka.

Dalším africkým zastavením na hudební cestě kolem světa byli v Ostravě Tamikrest. Nejedná se o žádné představitele africké roztančenosti a bujarosti. Svou tvorbou spíše připomínají poklidné kolébání se velbloudů, se kterými příslušníci jejich kmene po staletí křižovali africkou poušť. Elektrické kytary, kterými nahradili typické nástroje svých předků, nic neubírají na autentičnosti jejich hudby, jež dokresluje typický oděv. Navíc si svou hudbou podmanili i počasí, vítr zvedající prach ze strusky alespoň vzdáleně napodoboval poletování písku vzduchem.

Trocha tvrdé hardcorové a punk muziky, do toho zvuk houslí, loutny, sem tam i něžný dívčí hlas, navíc slovanský jazyk, konkrétně polština, to mě opravdu bere. Nářez made by R.U.T.A. Pokud se vám zdá kombinace strunných nástrojů a punkové muziky tak trošku zběsilá, tak vězte, že se to poslouchat dá a zní to moc zajímavě.

CoO a vztah k návštěvníkům: komunikace, komunikace a zase komunikace

Nový areál s neskutečným geniem loci, ukojení hudebně-objevitelské vášně, ale především ochota organizátorů komunikovat s návštěvníky a snaha vyřešit všechny trable, se kterými se museli potýkat, to je to, co mě během letošního ročníku festivalu dostalo v pozitivním slova smyslu. A že těch nedostatků, které se vázaly k přesunu do nového areálu, nebylo málo. I já jsem patřila k těm, kteří propásli rezervaci stanového místa ve stanovém městečku u areálu. I já jsem se ještě v pondělí dopoledne, pár dní před zahájením festivalu, viděla, kterak čtyři noci bivakuju pod hlavní stage. I já  v pozdních nočních (či brzkých ranních) hodinách pajdala do stanu nepříliš ladným krokem, protože mé nohy dostaly na kamenitém povrchu zabrat. Ale vše bylo odpuštěno v okamžiku, kdy jsem viděla, že tyto nedostatky vnímají i pořadatelé a omlouvají se za ně.

Zatím se mi nestalo, že by organizátoři festivalu reagovali na výtky a kritiku poděkováním za vyjádření názoru, který prý bude brán jako inspirace pro další vylepšování festivalu. Považuji to za důkaz toho, že festival roste co do kvality, co do počtu účinkujících a návštěvníků, ale v žádném případě nezdravě nenarostlo ego organizátorů. A jelikož nemám důvod nevěřit organizátorům, že mezičas mezi ročníky 2012 a 2013 nevyužijí co nejintenzivněji k vylepšování areálu i servisu pro návštěvníky festivalu, už se těším na 18. červenec příštího roku, kdy se otevřou brány vítkovického areálu a nový ročník festivalu Colours of Ostrava bude zahájen.

Autor fotografií: Michal Prokeš
Zdroj videí: YouTube.com

< Předchozí		Další >