Kultura21.cz

Už v druhém vydání vychází důležitý pramen o šíření křesťanství před zhruba jedním tisíciletím: ČINY BISKUPŮ HAMBURSKÉHO KOSTELA sepsal kněz a pedagog ADAM BRÉMSKÝ na příkaz svého nadřízeného (kterým byl hamburský arcibiskup, mimo jiné i jeden z rozporných aktérů popisovaného dění) a vylíčil v nich nejen prosazování „jedině správného“ náboženství mezi dosud pohanskými Slovany na dnešním německém území, ale zejména jeho šíření na sever, do Skandinávie.

Pisatelovo jméno se dochovalo pouhou náhodou v jiném dějepisném díle, a pokud by si tohoto nenápadného údaje nikdo nevšiml, Adamova kronika by zřejmě byla přisouzena neznámu autoru z Brém. Jeho svědectví je cenné zejména proto, že se snaží shrnout získané informace o mnohdy protikladném dění včetně událostí odjinud neznámých. Knihu, původně sepsanou v latině, čtivě přeložila a komentovala nedávno zesnulá odbornice přes raný středověk Libuše Hrabová, jež odvedla natolik fundovanou práci, že na ni nebylo třeb

Oblíbené čtivo ve středověkua nic zásadního měnit ani při nynějším vydání.

Adamova kronika byla ve středověku oblíbená, jak dokládají početné rukopisy, často obsahují různá upřesnění a doplňující vsuvky, někdy pocházející přímo od samotného autora. České vydání se snaží začlenit aspoň ty nejdůležitější vpisky, dokládající, jak učený text začal žít vlastním životem. Své pojednání Adam rozčlenil do čtyř oddílů (ty se po antickém způsobu stále ještě nazývají „knihy“), z nichž jen první se věnuje církevním dějinám. Poté Adam přechází k událostem v zeměpisně blízkých oblastech, popisuje poslední vikinské nájezdy, změnu ve směřování Anglie po vítězství normandského vévody Viléma v bitvě u Hastingsu (roku 1066) i obtížné prosazování svého náboženství v okrajových cípech tehdejšího světa. V poslední „knize“ se rozepsal o geografických poměrech severních oblastí, snáší údaje o jejich obyvatelích a vyznávaných obyčejích. Přiblížil celou Skandinávii, Island a Grónsko, dokonce zmiňuje Vinland, aniž tušil, že ten již leží kdesi na americkém kontinentu, tehdy ještě neobjeveném. Odvážní skandinávští mořeplavci tam však kolem roku 1000 dopluli.

Ví dokonce o mučednické smrti českého světce svatého Vojtěcha, i když bojechtivé pohany do jisté míry obdivuje: „O těchto národech a jejich mravech by bylo možné říci mnoho pochvalného, jen kdyby měli víru v Krista, jehož hlasatele krutě pronásledují.“ (s.202) Čtenář nechť se sám rozhodne, zda za správný tvar přijme „měli“ nebo „měly“, neboť o národech coby slovu lze sice tvrdit, že patří mezi neživotná podstatná jména, avšak není jasné, zda pro první pád množného čísla by překladatelka upřednostnila výraz „národové“ oproti obvyklejšímu „národy“. V takovém případě by výraz „měli“ byl správný.

Adam vypráví bez předsudků

Adam samozřejmě popisované kraje neprocestoval, čerpá z informací, které získal od obchodníků, misionářů i vladařů – a dokáže z nich sestavovat poutavý obraz raně středověkého světa, vědom si jeho hranic. Srovnává třeba pastevectví v končinách pro něho jistě odlehlých, ba protilehlých: jak u Seveřanů, tak u Arabů, jen s námahou zastavených při jejich expanzi do křesťanského prostředí (ovládali tehdy značnou část dnešního Španělska. Stojí u zrodu národopisného zkoumání: napříč národy a staletími si třeba všímá rozdílů v pohřbívání. Práci s početnými podklady přitom zvládá na výtečnou a bez předpojatosti, domnívá se třeba, že Země je kulatá, což sotva byl názor v jeho době běžný. Zaujala jej skutečnost, že na dalekém severu bývají v létě nekonečné dny, zatímco v zimě slunce vůbec nevyjde nad obzor.

Byl obeznámen s odkazem svých křesťanských předchůdců, čerpal z listin uložených v arcibiskupském archivu. Samozřejmě má prostudovanou Bibli a rovněž znalost antických autorů co chvíli dokládá početnými citáty zejména z děl historických a přírodopisných. V básnickém epilogu se vyznává, že při sestavování svého díla si počínal možná neuměle, avšak pravdu psal vždy směle.

Adamovo shrnutí zvolené látky je dodnes inspirativní

Adamův spis, v němž se nebál přiznat, že některé zákonitosti Hospodinova díla (třeba střídání odlivu a přílivu) vůbec nechápe, pronikl i do novodobých knih jako důležitý zdroj poznatků. Například v Baleově Středověkém turistovi, o němž jsme psali ZDE, se dočteme, že legendární ostrov Thule, o jehož poloze se od starověku vedly spory, ztotožnil se sopečným Islandem, nazvaným tak podle ledu, jenž spoutává oceán. Islandský led měl být stářím natolik zčernalý a vyschlý, že sám hořel.

Adamovu knihu vydalo pražské nakladatelství Argo v pečlivém provedení, vybavilo ji černobílými i barevnými ilustracemi (jak přetisky dávných kreseb a dřevorytů, tak fotografiemi starobylých uměleckých předmětů či mincí), názvovým a jmenným rejstříkem. Zařazeny jsou orientační mapky i genealogické soupisy tehdejších vladařů včetně příbuzenských vztahů mezi jednotlivými dynastiemi. Činy biskupů hamburského kostela se tak řadí do úctyhodné řady raně středověkých kronik a cestopisů, jak je Argo dlouhodobě vydává – a přichystalo jich už přes tři desítky.

Adam Brémský: Činy biskupů hamburského kostela
Z latiny přeložila, úvodní studii sepsala a vysvětlující poznámky připojila Libuše Hrabová
Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2025. 324 stran

Hodnocení: 100 %

https://argo.cz/knihy/ciny-biskupu-hamburskeho-kostela-2/
Foto: kniha