Jméno historika ROBERTA ŠIMŮNKA nepatří v laických kruzích mezi nejznámější, čtenáře si myslím více oslovily svým psaním i tematikou podmanivější osobnosti (třeba Martin Nodl, Petr Čornej nebo Jaroslav Čechura). Nic to však nemění na skutečnosti, že i Šimůnkova bádání jsou přínosná a duchovní obzor rozšiřující. Ostatně o některých jeho předešlých pracích jsme na Kultuře21 psali – (odkazy na zveřejněné články najdete na konci recenze). 

Nejnovější Šimůnkova kniha Šlechtické rezidenční město v pozdně středověkých Čechách je natolik objemná (přesahuje tisícovku stran), že ji nakladatelství Academia rozdělilo do dvou svazků. Pojednání je rozčleněno do pěti oddílů, které se dále dělí do řady kapitol a podkapitol. Autor zvolené téma zkoumá z nejrůznějších úhlů a hlavně důkladně, opírá se o široce koncipovaný archivní průzkum, prošel tiskem zveřejněné prameny, zná výsledky a tendence současného historického bádání v domácím i mezinárodním kontextu. Čerpá však i z klasických zdrojů, třeba z odborných spisů Zikmunda Wintera sepsaných před bezmála půldruhým stoletím, materiálově dodnes cenných.

Šlechta a její městští poddaní

Zajímá jej, jaké místo zaujímala města a městečka ve strukturách šlechtických panství, jaká místa si šlechta volila jako svá rezidenční sídla, všímá si vazeb mezi městem a jeho vesnickým zázemím. A kterých měst se Šimůnkova kniha týká? Mimo jiné lze jmenovat Český Krumlov s Rožmberky, Jindřichův Hradec s pány z Hradce, Pardubice ovládané Pernštejny, Blatnou vlastněnou pány z Rožmitálu. Nezabývá se však každým městem zvlášť, naopak shrnuje rysy společné a opakující se.

Jako důležitý pojem autor definuje „šlechtické rezidenční město“ a přibližuje veškeré aspekty, které s ním souvisejí. Probírá jeho urbanistické rozvržení, pojedná o městských hradbách později vesměs bouraných, zjišťuje důvody zakládání škol či špitálů, přibližuje funkce kostela, radnice i náměstí, nahlíží do městských předměstí i přidružených vsí. Probírá opatření, která měla zabránit šíření epidemií, ohně, také povodní. Zjišťuje podoby městského práva, ukazuje, jak se vedla písemná agenda (dodnes lze listovat starobylými městskými knihami, pokud se zachovaly). Nejen z nich zprostředkovává textové ukázky jak v tehdejší češtině, tak v rovněž dobovém německém či latinském znění, bohužel nepřekládaném.

Jak si poddaní žili a co očekávali

Od vnějšího popisu reálií Šimůnek přechází k přiblížení dobových poměrů: zabývá se spletí sociálních vztahů výrazně rozkastovaných od nejvyšších vrstev k nejnižším, dovozuje, jak vrchnost (i její poddaní) mohla vnímat takzvaně dobrou vládu, zjišťuje, jaké atributy k ní náležely – jistě sem patřilo dodržení slibu, neřkuli přísahy či respektování dřívějších privilegií, případně přidělování nových, ať již samotnou vrchností nebo přímo panovníkem. Podrobně načrtává i symboliku vzájemných vztahů a výrazové prostředky, které tuto symboliku stvrzoval (má na mysli nejen písemnosti, ale také obrazy či obecněji jakékoli hmotné artefakty, ale také „strojové“ zvukové projevy, ať již se jednalo o věžní hodiny nebo zvony. Samozřejmě sem patřily také rituály a ceremoniály, které daný řád odrážely a zároveň stvrzovaly.

Autor obhlíží dobovou mentalitu a zvyklosti, dotýká se vrchnostenského dohledu (a případného trestání), neboť žádoucí bylo takové chování poddaných zejména pak ve sféře mravnosti, které vrchnosti vyhovovalo. Zabývá se řešením sporů i postavením vrchnosti jako konečného rozhodce. Líčí vrchnost jako nadřízený orgán, zastupující poddanské město navenek. Značnou pozornost věnuje (samo)správě města, probírá hospodářskou činnost, přibližuje význam cechů i vrchnostenských zásahů do řemesel i obchodování. Dokládá, z čeho plynuly příjmy městské obce, dokládá, jaké se utvářely měšťanské povinnosti. A hlavně připomíná, že ústřední ideou byla „dobrá vláda“, uplatňující „obecné dobré“ sestupně až do nejnižších společenských pater, ať již se pod tím skrývalo cokoliv. Snad jedině úloha náboženství a náboženské víry je poněkud upozaděna.

Četba Šimůnkovy knihy je náročná

Šimůnkova kniha je zajisté vyčerpávající, ve svém členění přehledná, avšak její četba mi připadá monotónní, unylá, bez vzrušení – toliko snáší nekonečná množství informací, jakkoli pečlivě roztříděných. Šimůnek svá zjištění opírá především o středověké období, ale dovádí je až do raného novověku, do předbělohorských časů. Spěje k zevšeobecňujícímu nadhledu. Scházejí mi však nějaké případové studie, které by výklad oživily, osvětlily dobové zvyklosti, které by vedly k tomu, aby si čtenář dokázal představit popisovanou dobu a reálie jinak než jako snůšku suchopárných, odosobněných údajů. Ztučňování důležitých vět, sousloví či jednotlivých termínů pak vskutku evokuje školní učebnici, ale zároveň si važme toho, že upozorňuje, co chtěl autor zdůraznit jako nosné téma.

A neodpustím si výtku, kterou směrem k historikům už opakuji drahné roky: měli by také upřít pozornost i jinam než jen na šlechtu a její zázemí, měli by se také soustředit na města, která původně patřila králi (třeba jihočeský Písek) a pro své poddané se posléze stala jedinou směrodatnou vrchností, možná ještě přísnější, nežli byla šlechta. Život poddaných na vesnici a jejich mikrosvět, podřízený eliadovskému „věčnému návratu“ zacyklenému v každoročně se opakujících rolnických povinnostech, tak stále zůstává mimo hlavní historický zájem.

Robert Šimůnek: Šlechtické rezidenční město v pozdně středověkých Čechách I. a II.
Vydalo nakladatelství Academia, Praha 2025. 1086 stran
Foto: knihy

Hodnocení: 80 %

https://www.academia.cz/knihy?id=3443

https://kultura21.cz/component/content/article/8570 
https://www.kultura21.cz/historietradice10669-argo-slavnosti-ceremonie-a-ritualy-v-pozdnim-stredoveku/

< Předchozí		Další >