Kultura21.cz

Než Slované, ať již dobrovolně nebo násilím přinuceni, přijali křesťanství, vyznávali svá božstva, jimž se kořili v posvátných lokalitách, měli svá obětiště, tesali vícetvářné sochy bohů (často mívaly čtvero tváří obrácených do všech světových stran, dokonce i sedm). Z hlubin věků se dochovala jejich jména: Perun, Svantovít, Radegast…

Pohanští Slované mají svůj původ v mlhou zahaleném dávnověku

Od 19. století se početní badatelé snaží vytvořit obraz slovanského pohanství, jenže narážejí na nedostatek důvěryhodných pramenů. Protože pohanské obyvatelstvo bylo negramotné, svědectví o něm, jeho náboženství a obřadech pocházejí toliko od křesťanských kronikářů, kteří v pohanství spatřovali především ďábelské bludy, které je třeba vyvrátit. Dalším zdrojem, jakkoli zpochybňovaným pro svou údajnou neprůkaznost, je uchování dávných tradic do nedávných či dokonce dnešních časů v podobě lidových zvyků. 

Upotřebitelná je též srovnávací jazykověda, schopná odhalit společné kořeny nejstarších slov. A důležitým prostředníkem jsou rovněž archeologické vykopávky často již dávno zničených objektů, jakkoli jejich výklad nemusí být jednoznačný. Ostatně mnohé zvyklosti překrylo křesťanství,třeba stavěním kostelů na místě někdejších pohanských svatostánků. Naproti tomu jsou však doloženy i zpovědní seznamy zakazovaných pověr a pohanských zvyklostí, jejichž praktikováním by křesťan zhřešil.

Toto všechno v knize Mytologie Slovanů zohledňuje polský historik Aleksander Gieysztor (1916-1999). Hlásí se k indoevropskému modelu lidí a bohů, který vycházel z dumézilovského trojbodého pojetí – náboženské představy odrážely společenskou hierarchii, kterou tvořily vrstvy jednak vládnoucí/kněžské, jednak bojovnické, jednak pracující/zemědělské. Méně již zohledňuje stejně odvěký princip založený na kontrastu mezi mužským a ženským principem, tedy protiklad (mužské) moci a (ženské) plodnosti. Slovanské etnikum by z této perspektivy představovalo pouhou kapku v moři ustavičné migrace, v mnoha vlnách se valící do evropských končin a probíhající od úsvitu dějin po celá tisíciletí. Ostatně srovnávací tabulka božstev a jejich funkcí, otištěná na straně 56, nachází podobnosti napříč časem i prostorem – od indických prvopočátků přes římskou, keltskou a germánskou populaci až ke Slovanům.

Co víme a co si jen domýšlíme?

Než se Gieysztor dostane k samotnému výkladu, seznámí nás s výsledky dosavadního bádání, přirozeně že především v Polsku. Mnohaleté kořeny průzkumů však snadno vypátráme i v Česku: jen v poválečném období lze zmínit aspoň Kalandrovo České pohanství (jakkoli sporné, neboť bájná i historicky doložená knížata – včetně svatého Václava – jsou tu považována za převtělená pohanská božstva), dále sem patří Třeštíkovy Mýty kmene Čechů nebo shrnující Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Koho by zajímaly zprávy o slovanském pohanství, jak je zaznamenalo raně křesťanské písemnictví, může zvolit dvojsvazkovou Dyndovu antologii Slovanské pohanství ve středověkých latinských pramenech / ruských kázáních.

Jak lze předpokládat, více informací se zachovalo z událostí, které dokládaly nesmiřitelný střet mezi křesťanstvím a pohanstvím, které zachycovaly obřady a vybavení pohanských svatyní nedlouho před jejich zničením a přinucením obyvatelstva, aby přijalo křest. Tak třeba dobře zdokumentované je dobytí Arkony  (1168) na německém ostrově Rujána, obývaném slovanským kmenem Ránů. Představivost pak probouzejí osudy meklenburské svatyně Gross Raden, kde se dnes rozkládá archeoskanzen. Ostatně právě německé (pruské, baltské) území se vyznačovalo početným slovanským osídlením i po mnoho staletí trvajícím ozbrojeným vzdorem proti vnucovanému pokřesťanštění. Jak známo, český mučedník svatý Vojtěch tam na sklonku 10. století zahynul během své mise. A ještě v časech, kdy u nás panoval Přemysl Otakar II., probíhalo v Prusích dlouho úspěšné pohanské povstání (jak to zpodobnil jeden dnes již pozapomenutý litevský film z ještě sovětské éry Sám proti bohům).

Když nevíme přesně, musíme aspoň rekonstruovat možný stav

Gieysztor popisuje slovanské pohanství v celé jeho obšírnosti, přibližuje různorodý vývoj i shody, jak to dokládají průzkumy u západních, východních i jižních Slovanů. Zamýšlí se nad slovanským etnikem už od období starověku, avšak největší pozornost směřuje k sestavám bohů vyšších i nižších, načrtává postavy démonů a duchů, kteří přebývali v přírodních živlech (ve vodě nebo ve větru), mezi zvířaty, upozorňuje na víru v duchy zemřelých či naopak v duchy-hospodáříčky spojené s obývaným domem či polnostmi. Přibližuje mýty o stvoření světa i zachování stávajícího řádu jako jedině možného (v tomto ohledu lze doporučit i četbu Puhvelovy knihy Srovnávací mythologie), zkoumá lidskou pospolitost, hospodářství a nakládání s půdou.  Nalezneme podrobnosti o kultovních institucích, o posvátných místech, o modlách, čas od času vylovených z řeky, kde byly kdysi „utopeny“ (tady zase mohu odkázat na Křest svatého Vladimíra, proslulou Havlíčkovu satirickou skladbu věnovanou pokřesťanštění Rusi).

Součástí textu jsou rovněž tři kratší příspěvky, které byly původně prosloveny ústně – jednak na vědecké konferenci o poznání slovanské víry a mytologie, jednak v televizním vystoupení, jednak v rozhovoru pro rozhlas. Vesměs se vyznačují přesnou formulací sdělovaných myšlenek a navzdory omezené ploše sdělují vše potřebné. Navíc oceníme, že v televizi ani v rozhlase mu nikdo neskáče do řeči, ani nenutí k předem daným postojům, dostává dostatečný prostor, aby vyslovil vše, co považuje za nutné.

Knihu, kterou doprovázejí i fotografie a plánky nalezišť, uzavírá obšírný doslov, sepsaný Gieysztorovým žákem Leszkem P. Słupeckým. V této podobě Mytologie Slovanů totiž v Polsku vyšla až po autorově smrti, opatřena citačními odkazy i seznamem literatury, která s tématem souvisí. Původně byla totiž vydána jako popularizační příručka už počátkem 80. let minulého století a přestože dosáhla mimořádné obliby, obec historiků ji odmítala přijmout, nejspíš proto, že nesplňovala takzvané vědecké parametry. Nyní jich tedy dosáhla – poznámky a odkazy pokrývají jednu čtvrtinu celkového rozsahu. Prozradí, že Gieysztor prostudoval olbřímí množství literatury nejen polské, ale také ruské, německé, anglické, francouzské, italské. A potěší, že u položek přeložených také do češtiny nalezneme upozornění na tuto skutečnost.

Aleksandr Gieysztor: Mytologie Slovanů
Předmluvu sepsal Karol Modzelewski, doslov přichystal Leszek P. Słupecki
Přeložila Hana Komárková
Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2020, 407 stran

Hodnocení: 100 %

argo.cz/knihy/mytologie-slovanu/