Jako pětidílná je zamýšlená sada sborníků souhrnně nazvaných Kultura a totalita. Každý díl se bude věnovat některému z důležitých aspektů, které s tímto tématem úzce souvisejí. Vedle náčrtu každodennosti, jejíž průzkum zajisté vyžaduje časový odstup, jsou to ideje bezprostředně spjaté se sebereflexí totality: je to válka, revoluce, šťastná budoucnost a v neposlední řadě národ. Právě pojem "národa" se ocitá v centru prvního svazku, který nyní vyšel.
Editoři Ivan Klimeš a Jan Wiendl si předsevzali, že v interdisciplinárním propojení různých uměnovědných oborů se historici i teoretici z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy pokusí prozkoumat podoby totalitní kultury, jak se odrážely v literatuře, na divadle i ve filmu (prozatím ovšem zůstávají stranou masmédia, ale také hudební sféra nebo oblast cenzurních tlaků, ať jíž doléhaly odkudkoli).
Kniha je rozčleněna do dvou oddílů. V prvním nazvaném Perspektivy nalezneme příspěvky spíše zevšeobecňující, druhý příznačně nazvaný Sondy pak předkládá studie o jednotlivých případech, stává se tedy jakousi ilustrující přílohou, která na konkrétních příkladech osvětluje jednotlivé tendence.
Záběr je široký: autoři jednotlivých příspěvků možná trochu násilně hledají příznaky totalitního uspořádání už v 19. století (ať již se jedná o literaturu národního obrození nebo o sokolské hnutí), přesto některé studie samy o sobě vykazují velkou poznávací hodnotu. Texty o rozloze patnáct až dvacet stran samozřejmě nemohou nabídnout vyčerpávající prozkoumání zvoleného tématu, avšak i uplatněné mikroprůzkumy mají svůj smysl. Především odkrývají - pro laickou veřejnost - málo známé či úplně neznámé děje, které "velkému dění" nenadále propůjčují rozměr intimity.
Některé oblasti již byly mnohokráte přežvykovány a mohou být tudíž vnímány jako poněkud odtažité (třeba stať věnovaná diskusím o národní literatuře v 80. letech 19. století), zatímco v jiných případech oceníme neotřelost zpracování. Mám na mysli kupříkladu smýšlení anarchistů z doby před první světovou válkou, promýšlejících třeba volné mateřství osvobozené ženy, jež se zrodí z trosek mocenskými okovy spoutané rodiny. Roztomilé jsou výpady třeba takového Stanislava Kostky Neumanna, budoucího uvědomělého komunisty, zde ještě setrvávajícího v pozici rozhněvaného, vše odmítajícího anarchisty.
Do oddílu "obecných náhledů" jsou však kupodivu zařazeny i články, které se zabývají výslovnou jednotlivostí - třeba hledáním a prosazováním podoby národního filmu, jak je tomu hlavně v příspěvcích pozdější režisérky Zet Molas alias Zdeny Smolové v časopisu Český filmový svět, který ve 20. letech vedla. Také zamyšlení nad jazykovou politikou v meziválečné kinematografii je dílčím příspěvkem k často bouřlivému česko-německému potýkání (Němců žilo v předmnichovském státě přes tři miliony!), které se přenášelo i na pole filmu.
Dobové stížnosti se týkaly prý bezpočetných pravopisných chyb v mezititulcích (v němých filmech). Po nástupu zvukové éry vyvřely obavy, že přísun zahraničních, zejména německy mluvených filmů zahubí domácí kinematografii, a objevilo se volání po zákazu, dokonce vypukly demonstrace. Začala se tedy promýšlet opatření, která by podpořila českou filmovou tvorbu jak u výrobců, tak v distribuci.
Stejně dílčí postřehy přináší i pojednání o národních stereotypech v české poválečné veselohře - probírá se tu groteskně nadsazené zobrazení cizinců, ať již je jedná o nacisty za německého protektorátu (Velký případ, Stůj, nebo se netrefím), případně o mafiánské Italy (Což takhle dát si špenát, Buldoci a třešně, Slunce, seno, erotika).
Přidat lze též hledání "národní pedagogiky" v raných filmech Jana Svěráka, zvláště v Obecné škole – viz snímek. Právě v tomto příspěvku se projevuje i jinde se vyskytující tendence "zvědečtit" text odkazy na (zpravidla zahraniční) metodologické vzory, podle nichž by se mělo postupovat. Když ze třinácti stránek jsou čtyři věnovány metodologii, je to poněkud úsměvné...
Druhá část knihy, věnovaná konkrétním případům, se kinematografii již vyhýbá - snad jedině s výjimkou studie o scénáři k pohádce Tři oříšky pro Popelku (na snímku) a rozdílech oproti předloze Boženy Němcové, navíc obdařené i obšírnou, ne zcela ústrojně vloženou odbočku k osvíceneckým názorům na úděl ženy. Ostatně takováto "rozkouskovanost" se vyskytuje i v jiných příspěvcích.
Téměř všechny ostatní texty se téměř výhradně věnují literatuře: obhlížejí koncepci národa u Jana Nerudy, Karla Sabiny, u Viktora Dyka, u literárních teoretiků meziválečného období. Dotýkají se židovství, případně antisemitismu v české literatuře. Poslední dvě stati se obracejí k divadlu. Jednak přiblíží dramatické texty pojednávající o lidech drcených represivním režimem, jednak opery svědčící o různě deformovaném, snad až mýtotvorném vnímání národní identifikace. Oběma texty prochází Milada Horáková jako oběť komunistického režimu (vystupuje jednak v dramatu Horáková, Gottwald, jednak v opeře Zítra se bude...).
Jak na celou úvodní část Kultury a totality pohlížet? Autoři hledají totalitu - nebo aspoň její příznaky - i v obdobích, kterým ji lze jen stěží připisovat (rakousko-uherské mocnářství, meziválečná republika). Pokud se zabývají totalitou, upřednostňují hlavně tu komunistickou.
Vysloveně podivná je ovšem kapitola úvodní, kde editoři Klimeš a Wiendl vypočítají jednotlivé přispěvovatele a stručně popisují, o čem pojednávají jejich texty. Mohlo by se snadno stát, že čtenář ztratí motivaci, aby je ještě četl...
Ivan Klimeš, Jan Wiendl (eds.): Kultura a totalita - Národ
Vydala Univerzita Karlova, Filozofická fakulta.
Praha 2013, 476 stran.
Hodnocení: 70%
Foto: kniha, Česká televize
( 2 hlasů )
| < Předchozí | Další > |
|---|