Na rozdíl od islámu, kde zákaz zpodobnění - nejen - proroka Mohameda dodnes zabraňuje vzniku filmů, které by se věnovaly jeho zakladatelské osobnosti (a zlobný, v Americe natočený pamflet Nevinnost muslimů vyvolal krvavé nepokoje), křesťanství takové zábrany nemělo, byť i v něm občas vzplály obrazoborecké sklony. Zejména katolická církev si záhy uvědomila, že film skýtá nedozírnou šanci na šíření její věrouky, a producenty zase lákal vcelku jistý zisk. O nejdůležitějších filmových podobách zakladatele křesťanství (ale také o dílech jeho odkazem inspirovaných) pojednává kniha W. Barnese Tatuma Ježiš vo filme.

 

 

Autor probírá celosvětovou historii kristovských životopisů s důrazem na anglo-americkou sféru, pevninskou Evropou se zabývá ojediněle a její východní oblasti už pomíjí úplně. Přesto ví, že jedno z prvních filmových zpodobnění Kristových osudů vzniklo už na sklonku 19. století v českých Hořicích, ovšem byl to, stejně jako v několika dalších případech, toliko záznam plenérového představení pašijí, které nachystali venkovští ochotníci. Škoda jen, že tímto údajem zřejmě další Tatumovy znalosti o dění v Česku, na Slovensku, nemluvě o Rusku či Balkánu končí.

Kniha, psaná popularizačně a bez zbytečných vědátorských obezliček, je rozčleněna do samostatných kapitol přibližujících jednotlivé snímky, které Tatum považuje na důležité. Dodržuje totéž členění každého takovéhoto "hesla": nejprve ve stručnosti vysvětlí společenské i výrobní okolnosti, za nichž dotyčné dílo vznikalo, zabývá se jeho podobou, zkoumá pojetí Ježíše i událostí s ním souvisejících. Poté následuje shrnutí ohlasů, ať již převažovaly kladné nebo odmítavé postoje. Ne každý "kristovský" film byl přijat s porozuměním, některá pobuřující díla byla totiž zatracována a odmítána.

Koncepce knihy se opírá o dvě linie přístupu, které zpodobnění Ježíše provázejí od počátku kinematografie po dnešek. Jednu linii označuje Tatum za "harmonizující" a zařazuje do ní zejména ty tituly, které se neodklánějí od tradičního výkladu evangelií, potažmo Nového zákona. Druhá linie, kterou vnímá jako "alternativní", mu splývá s jakýmikoli syžetovými či tvarovými posuny, které se pokoušejí Ježíše či jeho odkaz nějak nově interpretovat, které v něm nacházejí dosud nevídané významy.

První linii zaplňují zpravidla výpravné velkofilmy, které od dob němé éry svědomitě ilustrují biblická líčení - od DeMillova nabubřelého Krále králů (1927) přes Zeffirelliho pietního Ježíše Nazaretského (1977) až ke Gibsonovu sadistickému Umučení Krista (2004). Proti tomu staví díla, která Ježíšovy osudy různě aktualizují, případně na ně toliko odkazují. Tuto linii mu tvoří filmy jako Griffithova Intolerance (1916), Pasoliniho levicová vize Evangelium sv. Matouše (1964), rozpačitě přijímaná Jewisonova rocková opera Jesus Christ Superstar (1973) nebo skandální Scorseseho pokus domýšlet Ježíšovo duševní rozpoložení ve vyhrocených okamžicích, jak to předkládá Poslední pokušení Krista (1988).

Spadají mu sem ovšem i filmy, které se sice odehrávají na úsvitu křesťanství, avšak samotného Ježíše zpodobňují jako okrajovou postavu, kterou dokonce nemusíme ani spatřit (dvě verze Ben Hura, několik adaptací Quo vadis, skvostná montypythonovská parodie Život Briana (1979), která se ovšem nevysmívá Ježíšovi, nýbrž rodícím se církevním strukturám, uctívačské posedlosti, fanatismu a nesnášenlivosti v nich panujícím. Završil ji pověstný song ukřižovaných, kteří sborově pějí, že život je nutné brát z té lepší strany). Neméně důležitým počinem je Arcandův Ježíš z Montrealu (1989), strhující podobenství, jehož protagonistou je různými podřadnými zakázkami uštvaný herec, představitel Krista v chystaném pašijovém představení. Osudy herce i postavy se v závěru jakoby protnou…

V závěrečném dodatku pak Tatum připomíná, že postava Ježíše, křesťanství a víra inspirovaly bezpočet umělců, filmaře v to počítaje. Ve stručnosti zmiňuje pověstné "boží mlčení" v Bergmanových komorních dramatech z počátku 60. let, Buňuelovy buřičské tragikomedie, americké snímky Frajer Luke (1967) a Spartakus (1960). A odraz nachází v celé plejádě dalších filmů (Hrozny hněvu, Rudý odznak odvahy, Přelet nad kukaččím hnízdem, Babettina hostina, Zelená míle...).

Jak jsem již uvedl, je škoda, že Tatum upozaďuje či zcela pomíjí evropský kontext. Jistěže by sem spadalo Dassinovo podobenství Ten, který musí zemřít (1957), Šepiťkové válečný příběh Vzestup (1976), jehož ruský název Voschožděnije by bylo asi přesnější překládat jako Nanebevzetí, nemluvě o Tarkovského Andreji Rublevovi (1966) nebo Lunginově Ostrovu (2006).

A přidat lze českou položku Den sedmý, osmá noc (1969) nebo řadu slovenských děl ze 60. let (hrané snímky Polnočná omša, Organ, Tri dcéry, dokument Omša; z pozdější televizní tvorby např. Ježišova matka nebo nejnověji česko-slovenský komponovaný pořad Hovoří Bůh česky/slovensky? z cyklu Celnice). Vydavateli jinak pečlivě přichystaného svazku bych vyčítal jedině to, že nepřipojil ještě svůj dovětek, který by mapoval to, co Tatum pominul, tedy středoevropský prostor a Rusko, případně východ jako takový.

W.Barnes Tatum: Ježiš vo filme.
Přeložil Richard Cedzo.
Odborná a redakční úprava: Martin Plch.
Vydalo nakladatelství Európa, Bratislava 2013. 352 stran.
Hodnocení: 80 %

Foto: Európa, Česká televize, www.criterionconfessions.com, www.vimeo.com

< Předchozí		Další >