Polský režisér Krzysztof Kieślowski si u nás získal mnohem menší pozornost, než jakou by si zasluhoval. V kinech jeho filmy rozhodně nepatřily mezi vyhledávané, ani v televizi nelámaly rekordy sledovanosti. Ještě že Kieślowského snímky kdysi vydaly Levné knihy. Jinak by totiž nezbývalo než si o nich jen číst - nejnověji v knize Kieślowski o Kieślowském, což je záznam režisérových úvah, které se dotýkají jak jeho děl, tak obecněji i společenských či politických změn, které se v posledních desetiletích udály nejen v Polsku.

Kieślowski vystupuje jako pozorovatel pokorný a skromný, sebekritický a sebezpytný. "Nemám velký filmový talent," říká. „Měl ho například Orson Welles, který ve dvaceti čtyřech nebo dvaceti šesti natočil Občana Kanea a tím prvním filmem dosáhl všeho, čeho je možné ve filmu dosáhnout. Tohle se podaří géniům, hned najdou to pravé místo pro sebe. Já se k tomu místu musím přibližovat celý život.“ (s. 177) Ale nevěřme mu. Jeho výpovědi stále oslovují svými postřehy o tajích lidské psýchy.

Rozmluvy s Kieślowským po několik let vedla Danuta Stoková, avšak autorka samotná své otázky důsledně vynechává, takže výsledkem je skutečně proud místy těkavých monologů. Ačkoli Kieślowski dosáhl velkého ohlasu také v zahraničí a své poslední filmy tam realizoval, otevřeně přiznává, že svou další budoucnost si pojí výhradně s vlastí. A vůbec si neidealizuje poměry: zatímco v komunistických státech ovlivňovala filmy politická cenzura, na Západě rozhodují peníze. Kieślowski k tomu podotýká: „Cenzurou ekonomickou mám na mysli lidi, kteří myslí, že vědí, co divák chce.“ (s. 139) Podle toho pak ty filmy vypadají.

Kieślowski komentuje své filmy jeden po druhém, odkrývá okolnosti, za jakých vznikaly, vzpomíná na urputné rozmíšky, které kolem nich vířily. Snadno pochopíme, že pro Kieślowského hrdiny je příznačné, že stačí zdánlivě drobný impuls, aby se od základů změnil jejich život. Týká se to jak společensky zacílených dramat, tak subtilních komorních výpovědí. V Amatéru (1979), z něhož pochází připojený obrázek, je to filmová kamera, která hrdinovi zprostředkuje dosud nepociťované skutečnosti i povědomí osobní odpovědnosti. V několik let zakázané Náhodě (1981) sledujeme tři rozličné varianty politické aktivizace téhož člověka.

V televizním seriálu Dekalog (1987), inspirovaném biblickými přikázáními, poprvé akcentoval motiv nevyzpytatelných spojitostí mezi jednotlivými příběhy, některé průběžně se vyskytující epizodní postavy dosahují až jakéhosi metaforického rozměru. Dvě epizody z tohoto cyklu pak rozvedl do celovečerního rozměru, aby podtrhnul dopad narušených mezilidských vztahů - tak vznikly Krátký film o zabíjení a Krátký film o lásce.

V 90. letech získává francouzskou podporu a své záměry může realizovat k průzračně čisté podobě, oproštěné od všech kompromisů. Ve filmu Dvojí život Veroniky (1991) rozvíjí souběžně osudy dvou dívek, jedné Polky, druhé Francouzky, které o sobě vzájemně netuší a jejich náhodné setkání je víc než letmé, ale přesto prožívají jakousi společnou identitu. Počínaje tímto snímkem se důležitou součástí příběhů stává hudba, zpravidla aktivně provozovaná a také dramaticky součinná.

Pak Kieślowski přistoupil k realizaci volně spjatého triptychu Tři barvy (1993 - 1994). Jejich jednotlivé názvy - Modrá, Bílá, Červená - vycházejí nejen ze symboliky francouzské trikolóry, ale také z emotivního naladění jednotlivých barev. Každá část je navíc výtvarně stylizována do příslušného odstínu, jak nasvědčuje i záběr z první části tohoto volně spjatého cyklu. Naposledy jej Česká televize vysílala loni v listopadu.

V úvodním snímku – v Modré - vypráví o manželce slavného hudebního skladatele, jíž se po tragickém úmrtí muže i dcerky zhroutí dosavadní jistoty. Na venkově bolestně hledá sama sebe, musí se vyrovnat i se zjištěním, že manžel měl milenku. Ale útěchu nakonec nachází ve všeobjímající lásce k bližním; přesně podle biblického verše Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.

Druhý film - Bílá - se blíží spíše podvodnické hříčce z rodu Podrazu. Podváděný a ponižovaný manžel, emigrant z Polska, vyláká totiž rozmařilou ženu do své vlasti, kde ukuje důmyslnou pomstu. Některé epizody však čerpají z poetiky bláznivých komedií - třeba objemný kufr s pašovaným člověkem ukradnou zloději, kteří samozřejmě netuší, co naleznou. Červená se odehrává ve Švýcarsku a jejími hrdiny jsou osamělý soudce, tajně odposlouchávající telefony svých sousedů, a mladá dívka, zděšená jeho počínáním. Oba však spojuje vědomí trýznivého osamění.

Celou trojicí filmů prochází záměrná nedořečenost navozovaných motivů, snaha přiblížit nejjemnější záchvěvy lidského nitra zmítaného nejistotou. Kieślowski přiznává, že by rád zachytil to, „co je uvnitř, v nás, ale nafilmovat se to nedá. Je možné se k tomu přibližovat.“ (s. 177) Důležitou oporou je ovšem scenáristická dovednost Krzysztofa Piesiewicze, spolupracujícího s Kieślowským již od Dekalogu, a též podíl hudebního doprovodu Zbigniewa Preisnera. Ten si dokonce pro ozvláštnění několika příběhů vymyslel barokního skladatele, po jehož totožnosti pátrali i uznávaní odborníci.

Tři barvy byly posledním dokončeným projektem Krzysztofa Kieślowského. Cítil se unavený, vyčerpaný, myslel na odpočinek, ale další plány překazila smrt - 13. března 1996 zemřel po operaci srdce. Nedožil se ani pětapadesáti.

Co říci závěrem? Kniha je pečlivě přeložená, opatřená případnými vysvětlivkami, aby čtenář plně pochopil souvislosti. Lze jedině vytknout, že v závěrečném seznamu Kieślowského filmů (kde bohužel chybí ty, které podle jeho scénářů realizovali jiní režiséři) marně hledáme údaje o datu uvedení, často odkládaném po celé roky, ať již v Polsku nebo u nás.

Danuta Stoková (ed): Kieślowski o Kieślowském
Přeložila Lenka Daňhelová
Vydalo nakladatelství Academia. Praha 2013. 239 stran
Hodnocení: 100 %

Foto: kniha, www. returntocinema.wordpress.com, www.kleph.com

< Předchozí		Další >