Bulharské filmy téměř neznáme. Do tuzemských kin se jeden takový naposledy dostal před více než deseti lety (Dopis do Ameriky), v poslední době se bulharské tvorby občas dotkne televizní Cinemax (Tilt, Tenisky). Jinak ovšem nemáme ani tušení, co v Bulharsku vzniká. Proto nezbývá než přivítat, že se ve dnech 6. až 9. února pořádá Festival bulharských filmů, a to hned na několika místech (kromě Evropského domu a Bulharského kulturního institutu také v kině Lucerna).

Je ovšem zvláštní, že podobně jako nedávno skončená přehlídka japonských snímků probíhá jakoby utajeně - aspoň k pisateli těchto řádků, ježto není nadán schopností zázračně vyčmuchat každou chystanou akci, se včas nedonesla jediná zmínka o tom, že by organizátoři jak oné, tak této přehlídky uspořádali nějakou tiskovou konferenci, na níž by vysvětlili své záměry, případně v předstihu představili některé z děl. Možná se obávají, že by nikoho nezaujali.

Nabídnutý program se ovšem snaží pokrýt co nejšířeji dění v bulharské kinematografii, takže spatříme jak hrané, tak dokumentární (bohužel nikoli animované) snímky - a to jak divácky vstřícné, a tudíž hojně navštěvované, tak ty, které aspirují na určitou uměleckou úroveň. Potěší zajisté, že se jedná, zvláště u hraných titulů, o produkty nejčerstvější.

Velkou pozornost si zaslouží i dokumentární filmy. Upozorním aspoň na dva filmy Adely Pejevové - Rozvod po albánsku a Čí je ta píseň?. První z titulů zkoumá tragické osudy smíšených manželství z Albánie. Poté, co se tato země v 60. letech rozešla s komunistickým blokem, bylo mužům, kteří žili nebo se dokonce oženili s cizinkami, přikázáno, aby se s nimi rozešli. (Podotýkám, že téhož problému se dotýká i česko-albánské melodrama Smutek paní Šnajderové, před pěti lety natočené Pirem Mikanim.) Ve druhém snímku se režisérka vydala po stopách jedné balkánské písně a neváhala přitom obrátit kritickou kameru vůči vlastní zemi. Dokument Atanase Kirjakova Velká manipulace, opatřený podtitulem Přechod aneb co se s námi stalo, který má v Praze světovou premiéru (!), zkoumá situaci v postkomunistickém světě a často nepřehledná mocenská podhoubí, která v něm vznikají.

Komedie Nikiho Ilieva Cizinec v Bulharsku do kin přilákala nejvíce diváků za rok 2012: ukazuje trampoty mladého Francouze v této balkánské zemi při hledání přitažlivé dívky, kdy jej neodradí ani neznalost jazyka. Sobotní večer bude v Lucerně patřit akční komedii Operace Fraška. Režisér Vladislav Karamfilov-Vargala měl v akční komedii Operace Fraška podchytit podivné a podezřelé události, které se nám za posledních 20 let udály před očima, aniž bychom si toho všimli. Nevím, nakolik jsou tyto snímky i u nás stravitelné, avšak kdy jindy se budete moci seznámit se zábavou po bulharsku? Byť přiznávám, že si nevybavuji žádný počin z oněch končin, který by mě doopravdy pobavil.

Řekněme „umělečno“ zastupuje „vzpomínkový“ film Slunečno (režie Ilija Kostov). Přibližuje pocity lidí, kterým přehrada, pyšné vodní dílo zajisté prospěšné pro společnost, vzala obrazně řečeno veškeré kořeny, připravila je nejen o obydlí a navždy vyhostila, ale také zbavila kostela. Právě ten, při poklesu hladiny se vynořivší, zosobňuje symbol kulturních tradic i duchovních hodnot. Není náhodné, že setkání rodáků spjatých se zatopenou oblastí organizuje právě kněz.

Přitom právě na tématu budování přehrad lze ukázat, jak se měnil vztah ke zdánlivé všemocnosti člověka, podmaňujícího si krajinu či přírodu vůbec. Zajisté to bylo také dáno ideologickým podhoubím takových výpovědí, avšak pojetí a dikce takovýchto příběhů vycházely ze širších, politicky nesvíraných, obecněji rozšířených náhledů na prosazování civilizačních výdobytků. Na obou stranách železné opony se tvůrci rádi pochlubili technologickou vyspělostí a stavebními úspěchy. A idea byla společná: individuální zájmy lidí musí ustoupit zájmu celku.

Když Julija Solncevová realizovala v roce 1958 Dovženkův projekt Poéma o moři, který lyricky, v tklivých i budovatelských obrazech opěvuje stavbu kachovské elektrárny na Dněpru, postihla smutek obyvatelů, nucených se vystěhovat z rodných míst. Zdůraznila ovšem, že uvědomělost a vědomí nezbytnosti takového osudu všem pomohlo vyrovnat se s tímto údělem, dokonce se aktivně podíleli na výstavbě nových domovů, do nichž se mají nastěhovat. Přehrada jako by změnila každého, kdo se ocitl v dosahu její magické přitažlivosti.

Nebyl to jediný případ oslavy lidské pracovitosti a odhodlání. U nás nalezneme dokument Nový příběh staré řeky (1962), až pateticky velebící technicky náročnou stavbu orlické přehrady. Režisér Zdeněk Kopáč tu zdůraznil nejen prospěšnost takového mohutného díla (ve smyslu spoutání vodního živlu, aby nemohl působit škody, a jeho zužitkování k výrobě elektřiny), ale také ohleduplnost stavbařů, když přestěhovali jeden kostelík, aby unikl zkáze, a dokonce přemístili i úrodnou ornici! V USA natočil v přibližně téže době Elia Kazan Divokou řeku (1960), kde hlavní hrdina musel přesvědčovat zaťaté farmáře, aby se vzdali svých polí i usedlostí ve prospěch přehrady, která měla zabránit záplavám způsobovaným pravidelně se rozlévající řekou Tennessee.

Postupně ovšem převážily pochyby nad okázalým počínáním, kdy mohutné zásahy do krajiny měly své negativní důsledky jak z ekologického hlediska, tak vzhledem k (často násilně) přestěhovaným lidem. Takovou výpověď nachystal Elem Klimov v Loučení (1981), citlivém, vizuálně podmanivém dramatu o zdeptané duši člověka. Loučení bylo několik let zakázáno pro údajné zpochybňování socialistických vymožeností a do kin (včetně českých) se dostalo až po "přestavbovém" nástupu Michaila Gorbačova k moci. Také v čínském snímku Zátiší (2006), zvítězivším na benátském filmovém festivalu, se režisér Ťia Čang-kche, inspirován gigantickým vodním dílem Tři soutěsky, dotkl obdobných problémů, zvláště pak přerodu venkovanů, kteří se na stavbu ze širokého okolí stahovali. Měli bychom si tudíž uvědomit, spatříme-li bulharský příspěvek Slunečno, co všechno mu na cestě, kterou vykročil, předcházelo a jak se měnily uplatňované přístupy.

Bližší informace: www.bki.cz

Foto: Bulharský kulturní institut

< Předchozí		Další >