Televizní vánoční programy spoléhají na jistotu: zejména každoroční opakování pohádek vytváří jakousi jistotu, že vše zůstává při starém - nic z toho, nač jsme si zvykli, se měnit nebude. Vůbec nevadí, že jsme Pyšnou princeznu, Tři oříšky pro Popelku nebo Mrazíka viděli bezpočtukrát, každé nové zhlédnutí dojatou duši jen potěší a budeme vděčni, že protagonistům budeme opět držet všechny palce, aby zdárně překonali nesčetná protivenství, než dojdou své potěchy.

Jaké jsou na pohádky kladeny nároky? Aby byly barevné, pokud možno humorné a aby končily šťastně. Proto sotva kdy spatříme třeba takové Zlaté kapradí (1963), baladický příběh o nestálosti lidských předsevzetí, zdaleka přesahující pohádkový půdorys. Proto také Česká televize asi navěky pohřbila ve svých archivech početnou pohádkovou produkci - za dobu více než půlstoletého fungování Československé (později České) televize vzniklo na devět set (!) pohádkových programů, z nichž se možná ne všechny dochovaly, zejména z počátků, kdy převažovalo vysílání naživo, nikoli ze záznamu. Odhaduji, že se jich během roku (a ve vánočním a novoročním období obzvlášť) vystřídá tak kolem stovky, snad o něco více, samozřejmě téměř bez výjimky barevných. Ostatní zůstávají stejně zakleté jako ta spící princezna.

Česká televize

Česká televize má ten dobrý zvyk, že každoročně uvádí několik nových pohádek, které si sama pořídila. Letos nabídne tři tituly: Šťastný smolař, O pokladech a Dvanáct měsíčků. Zatímco první dva předkládají řekněme "moderní" nabádavé historky v (pseudo)pohádkovém hávu, Dvanáct měsíčků, nachystaných ke štědrovečernímu menu, vychází z klasické předlohy, u nás zpracované Boženou Němcovou. Námětově spadá do okruhu příběhů, které rozvíjejí trudný osud (polo)sirotka, sužovaného zlou macechou - tam ostatně patří jak Popelka, tak Nastěnka z Mrazíka.

A nesmí chybět trojí zkouška, ve Dvanácti měsíčkách (nebo měsíčcích, protože tu vystupují živé, byť nadpřirozené bytosti?) se konkrétně jedná o splnění v oněch pohádkových časech nesplnitelných úkolů. Sehnat v mrazivé zimě třeba košíček jahod (v Polsku malin) zajisté vyžadovalo nadpřirozený zásah, neboť teprve dnes může reklamní přepracování tohoto příběhu nebohou Marušku poslat do nějakého supermarketu. Raději však nebudeme pátrat, jaké psychoanalytické podtexty se skrývají v hlubinách dojemného příběhu (jak známo, termínem měsíčky se kdysi označovalo i něco jiného, jmenovitě jistý ženský úděl - a jahody, eventuálně maliny mají navíc barvu krve...).

Samotná pohádka je syžetově dosti skoupá: zlotřilá macecha bez zjevné příčiny - dostatečným důvodem by měla být už její zloba - opakovaně vyhání nešťastné děvče do kruté zimy, nejspíš proto, aby se jej navždy zbavila. Pohádky prostě nevysvětlují, toliko konstatují určité dění. Dívka se však pokaždé obdarována vrátí, protože se jí zželelo oněm titulovým dvanácti měsíčkům, zejména těm nejvěkovitějším, kteří vládnou nad jednotlivými obdobími roku. Pokud by se zužitkovala jen výchozí verze, poskytla by látku tak na dvacetiminutový mikropříběh. Ostatně předchozí zpracování z počátku 90. let není o mnoho delší stejně jako půlstoletí stará kreslená podoba.

Pokud chtěl režisér Karel Janák docílit celovečerní délky, musel přidat další motivy. Rozhodl se pro sličného, přiměřeně movitého mládence, jehož přítomnost ledasco zamotá. Aby se totiž zbavil početných nápadnic včetně macešina fintivého potomka, počne si vymýšlet právě ony nesplnitelné úkoly. Jenže do zasněžené pustiny vyštve macecha nebohou Marušku, aby dosáhla toho, čeho se ostatní zalekly… 

Pohádka bývá řazena mezi obecně (pra)slovanské látky, které se ve zněních nepříliš odlišných dochovaly na Slovensku, v Polsku či v Rusku. Ostatně i tam vzniklo několik filmových přepisů, animovaných i hraných. A divadelní zpracování Samuila Maršaka přidalo postavu královny. Dvanáct měsíčků záhy dosáhlo tak říkajíc mezinárodního věhlasu, ujali se jich umělci jak v Americe, tak v Japonsku - a nezbývá než do Vánoc počkat se zjišťováním, jak nejnověji dopadli filmaři čeští. Podle obrázků se zdá, že navázali na zemitý "venkovský realismus", jak jej úspěšně - v dobrodružné i komediální poloze - zužitkovaly už Tři oříšky pro Popelku.

Nova

Také Nova nachystala premiéru nového filmu - V peřině. Moderní pohádkový muzikál vypráví o podivuhodné čistírně duchen, která peří v nich nejen načechrá, ale hlavně zbaví zlých snů a přeludů, které v nich spáče pronásledují. Režisér F.A.Brabec to pojal s naivistickým okouzlením, když průhlednými trubicemi "patafyzického přístroje" s vloženými třemi podšálky nechal peří proudit, když v uzamčeném sklepení se tyto vystěhované příšerky začaly shromažďovat.

Jenže ledabylé zacházení s nimi skrývá vážnou hrozbu - stačí rozepínat speciální knoflíky, aby neopatrníci skončili v pohádkovém peřinovém světě, patřičně ponurém, z něhož se velice obtížně odchází. (To je ostatně motiv shodný s Alenčiným vstupováním "za zrcadlo" nebo Dorotčinou cestou "za duhu" v Čaroději ze země Oz.) A vše završí přítomnost zlověstné "hadačky", stařeny celé v černém, která zaviní havárii čistícího stroje - a postavy ze snů počnou unikat do reálného světa. Některé jsou příjemné, třeba vnadná děva záhy přijatá jako chůva ke dvěma rozpustilým sourozencům, jiné naopak děsivé, třeba zloděj dětí, odnášející je v pytli přehozeném přes rameno.

Ačkoli příběh byl natáčen v jihočeském Písku, zvolené prostředí je pouhou kulisou pohádkového prostoru, protkaného snovým peřinovým světem, rozkývaným a měnícím své tvary jak v nějaké "nafukovací" halucinogenní vizi. Výtvarná stylizace, opájející se sytými barvami kostýmů (zvláště červenou) sice formálně odkazuje kamsi do meziválečného období, avšak toto zakotvení je vysloveně formální. Jemně nadsazené postavy, mnohdy posunuté ke karikující prostomyslnosti (závratí trpící Rodenův tatínek, věčně ospalý a nedůvtipný pan Karel Jiřího Mádla, dopravní policista Arnošta Goldflama), zjednávají komediální rozměr, ačkoli vyprávění samotné inklinuje k naivisticky děsuplnému obsahu dětských fantazií.

Brabec ve dvojjediné funkci režiséra i kameramana natočil své vyprávění jako muzikál, rozezpívaný a roztančený. Zde však nacházím největší kámen úrazu: choreograficky neobratné tanečky a nevýrazné písničky sotva zjednají diváckou pozornost. Výsledek nakonec vyznívá, jako kdyby se jednalo o televizní pohádku pořízenou v ateliéru a obsazenou hrstkou hopkajících figurek. Důraz na výtvarné ozvláštnění tak ještě více narušuje narušenou celistvost příběhu, kterému nakonec schází smysluplnost dění. Plyne z toho jediné ponaučení: i modernismus má své meze.

Dvanáct měsíčků, ČR 2012 (TV)
Námět: Božena Němcová
Scénář: Jana Janíková, Karel Janák
Režie: Karel Janák
Kamera: Martin Preiss
Hrají: Marie Majkusová, Veronika Žilková, Roman Vojtek, Ivana Korolová, Václav Postránecký, Otak Jirák, Pavel Kříž
Uvádí ČT 1 v pondělí 24. prosince od 19.00 hod.

V peřině, ČR 2011
Scénář: Miroslav Adamec
Kamera a režie: F.A.Brabec
Hudba: René Rypar
Hrají: Lucie Bílá, Karel Roden, Eliška Balzerová, Bolek Polívka, Nina Divíšková, Arnošt Goldflam, Jiří Mádl, Dara Rolins, Milan Šteindler, Marek Vašut, Tatiana Vilhelmová
Uvádí Nova ve středu 26. prosince od 12.45

Zdroj foto: Česká televize, Nova

< Předchozí		Další >