Filmovou tvorbu Alaina Resnaise, letos již devadesátiletého, odjakživa provází zájem o formální experiment a nejednoznačnost výkladu, v posledních letech prolnutý do průzkumu divadelního tvaru. Důležitým mezníkem se v režisérově hledačském počínání stává snímek Můj strýček z Ameriky (1980), konečně dorazivší i do českých kin, uváděn Národním filmovým archivem. Právě tato instituce se zasloužila o zpřístupnění řady důležitých filmů z dávnější i nedávné minulosti, které nás dosud míjely (například Červené střevíčky, Mléčná dráha, Playtime...).

Scenárista Jean Grualt se společně s Resnaisem rozhodl ilustrovat teoretické poznatky francouzského neurologa Henriho Laborita, jenž potlačil tradiční psychologizující výklady lidského chování ve prospěch neuvědomování pudovosti, zcela v souladu s pojetím člověka jako svého druhu zvířete, jakkoli nadaného inteligencí a "zušlechtěného" tenkou slupkou civilizačních návyků. Ostatně, prolnutí pokusů s bílými potkany do lidského světa, ať již jejich umístěním do miniaturizovaného bytu nebo naopak nasazením potkaních hlav lidem, jednoznačně upozorňuje na těsné propojení zvířecí a lidské existence.

Laborit totiž nachází společné archetypální základy v chování - na vnější podněty reaguje každý živý organismus, včetně člověka, trojím způsobem: útokem nebo aspoň soupeřením, útěkem nebo takzvanou inhibicí, tedy rezignací v okamžiku bezmoci, kdy tlaku okolí nemůže nijak uniknout. Pokud se v takové situaci ocitne pospolu vícero stejně bezmocných jedinců, rozpoutá se mezi boj, ačkoli to na jejich výsledné postavení nemůže mít žádný vliv...

Výrazně biologické pojetí lidského chování sice může vzbuzovat pochyby, avšak Resnais přibližuje osudy a chování své trojice "ukázkových" postav, dvou mužů a jedné ženy, jejichž osudy se posléze prolínají. Film je v mozaice představuje od dětství (stráveného na odlehlém ostrůvku, který jediný se později stane dějištěm náhodného setkání bývalých milenců, v zaostalém hospodářství nebo proletářské městské rodině), upozorňuje na formotvorný význam rodinného prostředí, ať již se proti němu hrdinové bouří či nikoli.

Průběžně zapojuje Laboritovy komentáře, které od úvodní, dokumentárně pojednané přírodovědné přednášky přecházejí ke konkrétnějším záležitostem - ačkoli někdy zobrazení některého důležitého znaku opravdu hraničí s osvětovou dikcí (mám na mysli groteskní soupeření o včasnější zdvihnutí telefonního sluchátka při předpokládaném šéfově volání a zejména zdravotní problémy, či dokonce pokus o sebevraždu coby projev bezmoci tváří v tvář stávajícímu mocenskému uspořádání). Jednotlivé situace, v nichž se postavy ocitají, navíc provázejí mžikové výňatky ze starých černobílých filmů, jejichž hrdinové se vyrovnávají s podobným rozpoložením (kromě Danielle Darrieuxové je to zejména Jean Gabin a Jean Marais, ten nejčastěji v historickém dramatu Ruy Blas).

Laborit i tvůrci filmu tvrdí, že podvědomé "zvířecí" reakce člověka prostupují v jakémkoli postavení, jak v soukromé, tak profesní rovině. Dotýkají se dilemat v řízení továrny i budování politické kariéry, zahrnují teritoriální nadvládu, tedy obrazně řečeno území pod mou kontrolou, postihují citové vztahy, které jednou rozrušené již nelze slepit - a někdejší milenci se v závěru dostávají do pěstní potyčky, ačkoli ta nemůže zhola nic změnit. Paradoxně se odkrývá, že počínání každého jedince je veskrze sobecké, zaměření na udržení sebe samého (smyslem existence je samotná existence), a případný soucit či jiná motivace odlišného chování se vymstí, protože otázka dominance, nadřazenosti nad ostatními, je, nejen u člověka, určujícím faktorem. Jakékoli ohledy v konečném výsledku selhávají.

Taková je Laboritova koncepce a tak rovněž Resnais vymezuje vyprávěný příběh. V tomto ohledu dlužno nahlížet na inscenační "výkladové" uchopení celého filmu i tomu odpovídající herecké ztvárnění, někdy proklamativní, někdy s hlubším povahopisným ponorem - také Gérard Depardieu, Roger Pierre a Nicole Garciaová se podřizují "vědecké" modelaci jednotlivých zápletek, ve skutečnosti vyjadřující jen sebezáchovné pudové jednání, jakkoli zahalené do určitého civilizačního rámce.

Když Resnais v závěru pozvolna panoramuje vybydlená sídliště, na stěně jednoho domu objevuje obrovitou malbu vzrostlého stromu. Avšak při stále bližším, detailnějším obhlížení se obraz rozkládá do jednotlivých skvrn, ba bezpříznakově pomalovaných cihel, až představa celku zcela mizí. Jako kdyby tato sekvence naznačovala, že bez patřičného odstupu nelze spatřit celek, a tudíž ani zjistit, jaké sdělení nese. Platí to rovněž pro zpodobnění lidské existence včetně jejího sebeuvědomění? A jak je to s oním titulovým strýčkem z Ameriky? Tak Laborit označuje bláhové, sotva naplnitelné očekávání, že veškeré potíže vyřeší movitý strýček ze zámoří, eventuálně nenadálé dědictví po něm...

Můj strýček z Ameriky (Mon oncle d’Amérique)
Francie 1980, barva, 125 minut
Žánr: experimentální drama
Režie: Alain Resnais
Námět: Henri Laborit
Scénář: Jean Gruault, Alain Resnais
Kamera: Sacha Vierny
Hudba: Arie Dzierlatka
Hrají: Gérard Depardieu (René Ragueneau), Nicole Garciaová (Janine Garnierová), Roger Pierre (Jean le Gall), Marie Duboisová (Reného žena), Nelly Borgeaudová (Jeanova žena), Pierre Arditi (Zambeaux), Henri Laborit (Henri Laborit)
Český distributor: Národní filmový archiv
Datum premiéry: 4.září 2012
Hodnocení: 90%

Foto: NFA

< Předchozí		Další >