Kultura21.cz

Když se na televizní obrazovce izolovaně vynoří nějaký film, zpravidla bývá pro nezasvěceného diváka obtížné zařadit si ho do přiměřeného kontextu, vnímat jej jako určitý korálek umístěný na dlouhé vývojové škále. Týká se to rovněž kolektivizačního dramatu Antonína Kachlíka O moravské zemi (1977), nachystaného CS Filmem. Podívejme se na to blíže.

Jak celé budování minulého režimu, tak i násilné združstevnění vesnice coby jeho důležité součásti provázelo ve filmovém zpodobnění několik etap jen pozvolna se měnícího náhledu. Nejstručněji to postihuje vtip, který zazněl v dramatu Obžalovaný (1964) a určitě odrážel dobové nálady. Podle něho má budování socialismu dvě fáze: nejprve potíže růstu a pak růst potíží. Možná však takový postřeh má nadčasovou platnost a lze ho vztáhnout i na současnost.

Vraťme se však ke kolektivizaci: ve filmovém zpodobnění nalezneme tři různě se prolínající přístupy: nejprve je to nadšenecké, prvoplánově agitační jásání nad (zpravidla neexistujícími) úspěchy, poté následovalo pochybovačné zamyšlení nad násilnostmi či dokonce zločiny, které se ve jménu šťastné budoucnosti děly, aby po zákazu takových nepřátelských výpovědí nastala konečná, krajně alibistická fáze. Autoři i schvalovatelé nad nimi již byli ochotni připustit, že nový společenský řád se rodil složitě a v bolestech, avšak čekají jej nepochybně zářné vyhlídky, které takové potíže ospravedlňují.

Zatímco éra zaslepeného obhajování nových pořádků na vesnici se zhruba kryje s 50. lety (avšak je nutno přitom rozlišovat, že jejich první půle se podstatně liší od druhé poloviny) a zosobňují ji filmy jako Cesta ke štěstí nebo Usměvavá zem, odsouzení vrcholí koncem 60. roků v sérii obžalobných zamyšlení (Noc nevěsty, Všichni dobří rodáci, Smuteční slavnost). Předtím i poté však vznikaly snímky, které sice připouštěly dílčí přehmaty, avšak v zásadě hájily správnost nastoupené cesty. Toto pojetí lze vystopovat už na přelomu 50. a 60. let v dramatu Velká samota nebo komedii Procesí k Panence, ale plně si je přisvojí až normalizace. Právě tehdy vznikaly filmy jako Tam, kde hnízdí čápi nebo O moravské zemi.

Jen zřídka se však stávalo, že by se jednotlivé dominující přístupy vztahovaly v téměř krystalicky čisté podobě k téže lokalitě, jak se stalo během pouhého jednoho desetiletí - mezi roky 1951 až 1961 - v trojici slovenských dokumentů věnovaných vesnici Príbeta (Príbeh Jána Kováča, Príbetská jar, Vietor do tváre). Zatímco první snímek, prostoduše vylhaná agitka, byl záhy stažen jako kontraproduktivní, protože stěží mohl někoho přesvědčit, prostřední snímek, vyprávějící o nepořádcích v rozkládajícím se družstvu, byl okamžitě zakázán a do kin se nikdy nedostal. Teprve poslední titul, postavený na umírněné kritice nepořádků, avšak vyvážený správným a žádoucím budoucím nasměrováním, se promítal bez omezení...

Zaměřme se nyní na již zmíněný film O moravské zemi. Jistěže ho lze vnímat jako izolované normalizační dílo se žádoucími politickými akcenty, avšak podrobnější znalost filmové historie okamžitě odkáže k daleko známějšímu předchůdci s týmž zacílením - k poetické fresce Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci. Jasný ji chystal celých deset let, než konečně roku 1968 svitla šance na realizaci. Vypověděl tu všechen svůj bol ohledně nenapravitelně zničených pout člověka k obdělávané půdě i mezi lidmi navzájem. V kinech se Rodáci udrželi zhruba půl roku, než je stihl zákaz uvádění, ale i za tak krátkou dobu je spatřil téměř milion lidí.

Stále však panovaly obavy, že by i film již nedostupný mohl stále ovlivňovat smýšlení publika, takže v polovině 70. let se zrodila idea vytvořit jakousi ideově správnou protiváhu. Tohoto úkolu se ujal Karel Kachlík a tak začal vznikat projekt O moravské zemi (1977). Snadno nalezneme mnohé styčné body: stejné je rázovité moravské prostředí, hlavního hrdinu, nepoddajného a dlouho vzdorujícího sedláka Jagoše, představuje Radek Brzobohatý, jenž obdobnou a obdobně pojednanou roli ztvárnil rovněž u Jasného; v obou filmech vystupují také Helena Růžičková a Ilja Prachař. Kachlík převzal i kronikářské členění (titulky označují údobí od roku 1957 do roku 1967), jakoby navazující tam, kde hlavní dějový tok Rodáků skončil. Shodné jsou rovněž zadumané průhledy na převážně zasněženou krajinu a důraz na folklórní prvky, zde zastoupené jak krojovanými veselicemi, tak produkcí hudebních souborů Kunovjan a Hradišťan.

Avšak na rozdíl od zkoumavého, posmutněle melancholického pohledu Jasného se zde setkáváme s optimistickým přitakáním nastoupenému trendu: přes všechny potíže, ba křivdy a přehmaty, které se děly, je to cesta správná, protože lidem zajistí blahobyt. Na rozdíl od Jasného, jenž neustále zjišťuje průnik vnějších vlivů na osudy vesnické komunity, Kachlík svou vesnici neprodyšně uzavírá, jako kdyby dění v ní nemělo žádnou spojitost s celospolečenskými událostmi a odvíjelo se výlučně z místních rozhodnutí.

Zcela výmluvné je, že ustavičně vyhrožující, podezíravý okresní stranický funkcionář, jediná výrazná postava zastupující venek, je posunut ke karikatuře zdůrazňující neškodnou rozdurděnost, čímž hrozba s ním spojená ztrácí na jakékoli vážnosti. A navíc i on v závěru vyprávění prohlédne a uzná, že jednal přemrštěně, dokonce hlavnímu hrdinovi, jehož dlouho vnímal jako třídního nepřítele, složí poklonu, když ocení jeho podíl na vzestupu družstva, jehož vedení se úspěšně ujal. (U Jasného naopak ztroskotal a předčasně zemřel).

Kachlík přejímá jak Jasného tematické rozvržení (viz shodné vylíčení zanedbanosti družstva a všudypřítomného rozkrádání), tak jednotlivé repliky ("Pojď mezi nás", vyzývají neústupného protagonistu ostatní sedláci, kteří do družstva již vstoupili; záliba v jadrných průpovídkách). Jenže kašírovanosti celého vyprávění nezabránilo ani etnografické zakotvení (dokonce vše vyhlíží, jako kdyby moravská vesnice od začátku do konce roku jen bujaře juchala). Rozverné krojované průvody, ať již slaví masopust, dožínky nebo Vánoce, vystupují jako pouhý koloritní prvek bez dramatické závažnosti.

Režisér, jenž nedokáže vyklenout dramaticky působivé zpodobnění osudové konfliktu na vesnici a zúžil jej do několika frází, si vypomáhá zprofanovanými motivy, třeba leháním ženy před traktor rozorávající meze. Jsou to však jen dramaticky neúčinné obrázky, staticky vrstvené jeden za druhým. Třeba nezájem družstevníků o společné práce - zvláště pak u žen - je předváděn natolik ilustrativně (navíc jen v rovině verbální), že hraničí se směšností.

Navíc si všimneme nepoměru v rozvržení figur: zatímco Jagoš zosobňuje pracovitost a zodpovědnost, všichni ostatní coby zemědělci (ať již družstevní nebo soukromí) zcela selhávají, jakkoli si odmítají přiznat svou neschopnost. Jestliže již Jasného koncepci sedláckého hrdiny byla vyčítána nadoblačná idylizace, u Kachlíka tato postava, navzdory furiantství a zpupné pýše, s níž dává najevo povýšenost zodpovědného hospodáře nad špatnou prací družstva, už postrádá dějinnou uvěřitelnost. Vždyť v realitě by takový vzdorník, navíc svými skutky ovlivňující celou vesnici, záhy skončil za mřížemi, jak naznačují početné historické průzkumy.

Kachlík v nedávném rozhovoru, který vyšel v Hulíkově knize Kinematografie zapomnění, odmítl, že by tvořil vědomou konfrontaci s Jasným, zdůrazňoval, že lidé v družstvech byli posléze spokojeni - a naopak je po pádu komunistického zřízení naštvalo necitelné rozpouštění družstev, na která si prý už zvykli, a dobře se jim v nich vedlo. Protože tento článek je příliš stručný, a tudíž zjednodušuje složitou problematiku, případné zájemce o zasvěcenější vhled do filmových obrazů kolektivizace i proměn rolnické mentality odkazuji na stránku http://www.ustrcr.cz/cs/filmove-pohledy

O moravské zemi
ČSSR 1977, 105 minut
Režie: Antonín Kachlík
Scénář: Josef Vaculík podle předlohy Fanka Jilíka
Hrají: Radek Brzobohatý, Jaroslava Vysloužilová, Oldřich Vykypěl, Stanislav Zindulka, Helena Růžičková, Ilja Prachař

Uvádí CS Film ve středu 20. června od 18.00 hod

Hodnocení: 30%

Foto: terry-posters.com, kinobox.cz,  uloz.to