Téma umírání - zpravidla následkem zhoubné choroby - se ve filmech vyskytuje odedávna, ale zpravidla bylo nějak zušlechtěno a zacíleno k významovým přesahům. Tak jsme mohli spatřit příběhy lidí, kteří přehodnotili svůj vztah k životu a pokusili se být prospěšní svým blízkým či svému okolí. Viděli jsme příběhy, které horovaly za záměrné ukončení strastiplného života, jestliže přestala existovat jakákoli naděje na jeho zlepšení.

 

 

Německý snímek Konečná uprostřed cestyse soustředí výhradně na samotný proces nezadržitelného odcházení z tohoto světa, vyhýbá se sebemenšímu sentimentu a svou protokolární popisností zcela ruší jakékoli melodramatické náznaky. Ale i on s sebou nese důležité poselství: umírající by měl odcházet uprostřed své rodiny, obklopen její láskou a porozuměním, nikoli v odosobněném prostředí nemocnic nebo hospiců. Je navíc důležité, aby byly přítomné i děti, protože jinak mohou získat dojem, že umírání je cosi nepatřičného, co by mělo zůstat skryto a čemu by neměl být nikdo přítomen.

Manželé středního věku Frank a Simone mají dvě školou ještě povinné děti, když se dozvědí osudnou diagnózu - Frank má na mozku neoperovatelný zhoubný nádor a zbývá mu jen několik měsíců života, navíc s vyhlídkou ustavičného zhoršování jeho kvality. Celá rodina i nejbližší příbuzenstvo se musí naučit žít s touto strašlivou zvěstí, zejména na Simone dopadá stále náročnější péče o muže, jenž přichází o hybnost, jemuž se hroutí intelekt, zapomíná, přestává se orientovat v prostoru, propadá záchvatům bolesti i ospalosti.

Režisér Andreas Dresen, od něhož známe řadu nelítostných, dokumentárně naléhavých výpovědí o složitém a mnohdy bolestném hledání lásky (Láska na grilu, Sedmé nebe), postihuje reakci nemocného člověka na beznadějnou situaci - od odmítnutí a útočnosti až ke smíření. Dresen ovšem nevytváří osvětové pojednání, naopak v dramaticky působivém tvaru nechává volně prolínat jednotlivé psychické etapy, navíc v kombinaci se zhoršujícím se zdravotním stavem.

Věrohodnost hereckého ztvárnění je svou úchvatností až děsivá, oba představitelé, Milan Peschel i Steffi Kühnertová, pronikli do nejzazších hlubin svých postav. Manželé zůstávají spolu přes rostoucí náročnost domácí péče, plní si dosud neuskutečněná přání, třeba pobyt v tropickém pavilónu. K přesvědčivému ztělesnění přispěla i, řekněme, anonymita jejich tváří, které, aspoň u nás, nepatří ke známým. Naštvané manželčiny reakce ani mužovo popuzení vlastní bezmocí přitom neústí do depresivních pocitů.

Natáčení prý probíhalo s notnou dávkou improvizace, kdy zejména dialogy měly volně reagovat na nadhozené situace. Režisér prozkoumal mnoho podobných případů, vyzpovídal lékaře i pozůstalé. A kupříkladu lékaře, jenž s jistou účastí, se zámlkami, sděluje hrdinům Frankův zdravotní stav, si zahrál skutečný lékař - a Dresen se soustředí především na výraz obličeje obou manželů, když se (mimo obraz) dovídají tragickou diagnózu. Neméně výmluvná je rovněž přítomnost dětí, které se díky setkávání se slábnoucím otcem naučily zvládat i takto náročné psychické zátěže. Nikoli náhodně vyřkne poslední slova v celém filmu dospívající dcera, nadějná sportovkyně, vracejí dění zpět do normálu všedního dne, aniž by v nich zazněla sebemenší necitelnost.

Příběh se povětšinou odehrává v nově pořízeném dvoupatrovém domku, jehož další udržení se stává nejistým, jak ostatně ve filmu i zazní. Scenerie pozorovatelné za oknem, mimoděk postihují měnící se roční období - od podzimních plískanic a shrabování listí v zahradě k bělostně zasněžené ploše, která provází oslavy Vánoc. Právě vánoční svátky se skutečně stávají dobou dobré vůle a vzájemné vstřícnosti - rodina se nastěhuje k lůžku již znehybnělého Franka, aby spolu s ním prožila kouzlo vzájemného obdarovávání a radosti. Přitom nějaké náboženské podtexty tu nijak akcentovány nejsou, zásadní je obyčejná lidská spoluúčast.

Konečná uprostřed cesty si je vědoma ceny přinášeného sdělení a nechce je rozptylovat zbytečnými atraktivitami. Nakládá střídmě se vším, co vybočuje z hranic přímočarého vedení příběhu - sem patří Frankovy obrazové záznamy, pořizované mobilním telefonem a představující pro něho jakýsi dotyk s mizející přítomností, vstupují do dění jako význačný významotvorný prvek. A přidat lze i Frankovy vize s vysíláním zpráv o jeho zdravotním stavu, s chorobou personifikovanou do podoby postaršího muže, který dokonce uléhá vedle něho.

Kameraman Michael Hammon, volící tlumené, zažloutle hnědavé, spíše setmělé než bělostně se skvoucí odstíny, prodlévá u zdánlivých drobností, aby z nich vytáhl jejich hlubinný smysl. Dívá se na tváře, na počínání, sleduje jednotlivé postavy, aniž by si zjednával jakoukoli pozornost na úkor nastolovaného významu. Občas do svých průhledů vlévá melancholické podtexty, třeba v sekvenci, kdy Frank naposledy zavítá na své bývalé pracoviště.

Dresen se důsledně přidržuje privátního rozměru, aniž by přitom pomíjel "rozšiřující" informace o sociální příslušnosti postav, které žijí svou všední zaměstnaneckou existenci. Dresen volí uměřený, povlovný rytmus vyprávění. Příběh plyne prostě a bez kudrlinek, snad až suše zachycuje průběh onemocnění i náročné sžívání s ním. A bez velkých slov a frází nastoluje zásadní téma - důstojnost umírání.

Konečná uprostřed cesty / Halt auf freier Strecke
Německo 2011, 110 minut, barva
Režie: Andreas Dresen
Hrají: Milan Peschel (Frank), Steffi Kühnertová (Simone), Talisa Lilli Lemkeová (Lilli), Nika Nilson Seidel (Miki)
Scénář: Andreas Dresen, Cooky Ziesche
Kamera: Michael Hammon
Střih: Jörg Hauschild
Výprava: Peter Schmidt
Český distributor: CinemArt
Premiéra: 29. Března 2012
Hodnocení: 80%

Zdroj foto: CinemArt

 

< Předchozí		Další >