Letos při osmadevadesátém udílení OSCARŮ (jak se familiérně nazývají ceny americké Akademie filmového umění a věd neboli Academy Awards) získal nejcennější trofeje snímek JEDNA BITVA ZA DRUHOU – mimo jiné za nejlepší film i nejlepší režii. 

Tenhle film Paula Thomase Andersona, který měl u nás premiéru na sklonku loňského září (a nyní je už dostupný na nosičích i na streamu), by se měl spíše nazývat Boj pokračuje, neboť ukazuje, že touha změnit svět - či aspoň Spojené státy - je celoživotní, že tuto povinnost posléze převezme i mladá generace, která mezitím dorostla. Snímek Jedna bitva za druhou považuji za tresť pokrokářských klišé, kdy někdejší levičácká guerilla (nikoli náhodou zazní heslo Black Power!), prohlašující svou vlast za fašistickou a utlačovatelskou, jednak osvobozuje zadržené ilegální migranty, jednak přepadává banky a střílí každého, kdo se postaví na odpor, aby si „vydělala“ na provoz.

Musíme být solidární!

Právě pašování migrantů představuje v řadě filmů vrchol humánního počínání – a stejně tak snaha zabránit vstupu běženců zbývá označována za odsouzeníhodný hnus, nemluvě o spiknutí krajní pravice proti rozkvétající multikulturní společnosti. I v Česku prošly zdejšímu kiny takové tituly německé dílko Je suis Karl, kde se proradní extremisté pokoušejí vyvolat dojem, že zločiny jimi nastražené páchají arabští přistěhovalci, nebo polská Hranice, která kritizuje poměry na polsko-běloruském pomezí, kde uvízli blízkovýchodní běženci chtějící se i přes zátarasy dostat do Evropy.

V případě Jedné bitvy za druhou si povšimneme, že jako inspirace tu spíše svým stylovým laděním než konkrétními zápletkami posloužil Pynchonův román Městečko Vineland, česky vydaný před více než čtvrtstoletím – Anderson jej aktualizoval do časů více nynějších, zatímco Pynchon jej zasadil do roku 1984 (Reaganovo znovuzvolení) a obdařil kořeny ještě vzdálenějšími, vedoucími až k protestním hnutím, která hýbala Amerikou na přelomu 60. a 70. let.

Sotva sympatické a obhajitelné počínání však počneme vnímat a hodnotit jinak, když se likvidace této skupiny účastní bezohlední chlapi se surovým, pomstychtivým velitelem Lockjawem (Sean Penn, jenž rovněž získal Oscara) v čele, jehož černošská aktivistka kdysi sexuálně ponížila. Dokonce je tu domýšleno seskupení „starých bílých mužů“, patřičně rasistických a samolibě sebejistých, kteří vlastně tvoří jakési skryté mocenské centrum. A velitel, povýšený do plukovnické hodnosti, by rád patřil mezi ně, a proto musí skrývat svou někdejší fascinaci černoškou účastnící se násilnických bouří, jíž později přiměl, aby své druhy zradila – a vynucený sex nezůstal bez následků. Takto zvolené zápletky jednoznačně odpovídají předtrumpovským pokrokářským tendencím (tehdy se film ostatně chystal) a adoruje černošskou radikalizaci. Jak lze soudit podle vsunutého úryvku z dávného černobílého filmu Bitva o Alžír, nejen protestující postavy, ale nejspíš i tvůrci samotní se vztahují právě k tomuto dílu, zachycujícímu hnutí alžírského odporu proti francouzské nadvládě.

Nespravedlnostem je třeba se vzepřít

Protagonistou je ovšem někdo jiný – Leonardo DiCaprio představuje Boba, specialistu na výbušniny, jenž radikálům pomáhá, ale posléze upřednostní rodinný klid a péče o dcerku, jenže výbušná černoška, s níž žije, to nechápe a posléze jej ve jménu dalších bojů jej i dítě opouští. Po rozbití organizace muž přechází do ilegality, dívce i sobě si změnil jméno, odmítá používat odposlouchatelné telefonní přístroje. Uplyne několik let a dospívající Charlene (Chase Infiniti), netušící nic o minulosti, chce a žít a bavit se stejně jako její ostatní vrstevníci. Jenže zlotřilý plukovník chce dávnou minulost vymazat jednou provždy a chce se zmocnit obou žen. Dívčina matka, aniž se ze studu k této rodinné vazbě přizná, zachrání svou dceru v poslední chvíli, avšak protivníci jsou jim v patách.

Pouze postava Leonarda DiCapria je ozvláštněna jeho zhrouceným rozpoložením, když se dlouhodobě oddával chlastu i omamným látkám. Zprvu je pro něho složité zorientovat se v situaci, vynechávající paměť (nevybaví si třeba smluvené heslo) zaviní, že není schopen kontaktovat své někdejší druhy, ale přesto se s pomocí svého kamaráda (Benicio del Toro), jenž se dobročinně věnuje pašování uprchlíků, vydává na záchrannou misi. Tuto syžetovou rovinu provázejí groteskní prvky, odkazující jak ke smolařství hlavního hrdiny (když během útěku spadne se střechy, zajme jej policie), tak k sílícímu ohrožení – zejména démonický plukovník se promění v tak obskurního zlouna, až si přestáváme být jisti, zda to režisér ještě myslí vážně.

Závislost na klišé

Náhle zákruty provázející pronásledování i vražedné mise sice vycházejí z osvědčených žánrových klišé, některé motivy jsou vysloveně zbytečné, třeba plukovníkova likvidace samotnou zlověstnou organizací, pro níž se stal přítěží. Avšak některé výjevy vykazují nápaditost, překvapivá rozuzlení i spád, mám na mysli zejména jízdy po odlehlé silnici sice rovné, avšak jakoby donekonečna zvlněné, kdy si vynervovaní řidiči, uprchlá dívka, Bob i najatý vrahoun, nejsou jisti, zda je někdo pronásleduje či naopak oni někoho pronásledují, protože každé tam se vyskytující auto je okamžitě podezřelé. Když všechno dobře dopadne, dívka doma suše oznámí, že odchází demonstrovat, takže boj pokračuje…

Anderson natočil film v zásadě aktivistický, svým způsobem velebící násilí jako prostředek boje proti “fašistické“ americké společnosti, jak ji nejen černošští radikálové a levičáčtí studenti v posledních desetiletích vnímají. Nic na tom nemění ani skutečnost, že vykazuje vcelku zvládnuté vypravěčské řemeslo – ovšem pojetí postav i zápletek je veskrze prostoduché (zvláště u záporných figur a mocenské svévole s nimi spojené), okořeněné předvídatelným napětím a příměsí melodramatu. DiCaprio svého Boba stloukává sice uhrančivě, místy s komediální nadsázkou a žertovně naštvanými průpovídkami, ale přitom se v něm skrývá jednostrunně modelovaný chlapík se smolařskými rysy, který si po celou dobu udržuje hipísácké či bezdomovecké vzezření, když se vymaňuje z prvotní podroušenosti a neschopnosti soustředěně přemýšlet. Ve výsledku předkládá – nejen Di Caprio, ale i režisér - jen vyprázdněnou skořápku, jakkoli navenek přitažlivou.

 

Loňské novinové ohlasy přivítaly film povětšinou nadšeně, nanejvýš připustily zbytečnou plakátovitost (Echo). Zato padaly vážně míněné úvahy, že se možná jedná o film desetiletí (Respekt). Hojně se mudrovalo o myšlenkových přesazích výpovědi, což korunoval pocit, „jako by cokoli nového a nadějného mohlo vzniknout jen z krvavé lázně, v níž se utopí téměř všichni.“ (Deník N) A někdy se opěvoval samotný revoluční náboj, kdy předání „pochodně aktivismu ukazuje, že ve světě plném nespravedlností má největší smysl pečovat o to, aby ve snaze o změnu přetrvala kontinuita“ (Deník Alarm), byť se uznávalo, že revolučním aktem není „pouze odpálení bomby nebo uspořádání protestu, ale i nesobecká, bezpodmínečná láska“ (A2).

Jedna bitva za druhou / One Battle After Another
USA 2025, 161 minut
Scénář a režie: Paul Thomas Anderson
Námět: Thomas Pynchon
Kamera: Michael Bauman
Hudba: Jonny Greenwood
Hrají: Leonardo DiCaprio, Sean Penn, Chase Infiniti, Benicio Del Toro, Teyana Taylor, Regina Hall

Hodnocení: 50 %

www.csfd.cz/film/1476388-jedna-bitva-za-druhou/prehled/

Foto: Jedna bitva za druhou – program a vstupenky online | Vertical Entertainment s.r.o.,
Paul Thomas Anderson endured one snub after another. Now the Oscars have finally seen sense | Oscars 2026 | The Guardian

< Předchozí		Další >