Začalo jaro, a byť jitra jsou stále chladná, filmové fandy snad rozehřejí chystané DNY EVROPSKÉHO FILMU 2022, první vlaštovka oznamující, že se snad dočkáme i dalších filmových přehlídek a festivalů. Začínají ve středu 6. dubna v Praze, v dalších dnech následují v Ostravě a Brně, aby posléze zanechaly své ozvěny ještě v dalších českých, moravských a slezských městech (Hradec Králové, Hodonín, Červený Kostelec, Jablonec nad Nisou, Boskovice, Havířov, Vrchlabí, Šumperk), dokonce lze několik filmů spustit on-line. Celá akce se uzavírá 13. dubna, ve většině měst však končí dříve – v Praze třeba již 10.4.

Sociální sítě a nedůvěra jako prokletí
Aby diváci měli ulehčený výběr, organizátoři nabídku (většinou pochází z loňska) rozdělili do několika sekcí. Například prvotiny, uváděné pod shrnujícím názvem POPRVÉ, prozrazují, že jejich tvůrci se vehementně hlásí o pobyt na výsluní, byť ponejvíce spíše festivalové, neboť ohlas v kinech bude asi slabší. Třeba z Rumunska dorazil snímek #dogpoopgirl, obírající se zhoubným dopadem sociálních sítí. Jak nedávno ukázal vysoce oceňovaný (rovněž rumunský) Smolný pich, varující před umísťováním choulostivých milostných hrátek na internet, i tady zdánlivá banalita rozpoutá orgie nesnášenlivosti. Stačilo, aby se v metru vykadil pejsek, a pro jeho paničku začne peklo, protože kdosi to hbitě zaznamenal a poslal do světa.

Začínající umělci bývají zpravidla mladí, takže mívají hodně pochopení pro mladičké hrdiny, kteří často obtížně nacházejí svou seberealizaci, svazováni jak politickými tlaky (jak je tomu v maďarském filmu Smazat Franka, jehož hrdina zpívající v zakázané kapele končí v blázinci), tak nedůvěrou okolí (protagonista belgického Zelenáče by se rád prosadil jako motocyklový závodník). A vzácné nejsou ani případy, kdy hrdinové a hrdinky teprve ohmatávají své možnosti a nadání, někdy překvapováni jejich záhadností.

Osloví experiment a naléhavost?
Sekce FILM A HUDBA nabídne několik děl hraných i dokumentárních, jejichž ústředním tématem je právě hudba a její nejrůznější podoby. Hudba může totiž nabýt rozměr vzdoru, kdy je provozována navzdory covidovým opatřením, ale také může působit tíživě, ať již v podobě slávy, kterou je obtížné unést, nebo skrze sluchové šelesty, dohánějící až k šílenství, spatříme i dceřinu filmovou výpověď o své extravagantní matce-zpěvačce.

Jestliže tyto dvě sekce obsahují tituly u nás dosud neuvedené (a nejspíš to tak zůstane i nadále), v dalších tematických okruzích nalezneme hojně snímků, které již v tuzemských kinech uvedeny byly, nebo je teprve zdejší premiéra čeká. V cyklu nazvaném BEZ RODIČŮ nalezneme např. pozoruhodné animované snímky domácí provenience Moje slunce Mad (domácí publikum jej odmítlo kvůli „sluníčkovitému“ zakotvení v Afghanistanu) a Myši patří do nebe (zde naopak překvapí vysoká návštěvnost), pozoruhodné úrovně dosáhl zejména polský snímek Nezanechat stopy, který zpracovává skutečnost událost z komunistické éry, kdy se režim pokusil zaretušovat ubití mladičkého studenta, jenž se provinil drzostí vůči podezíravé policii.

Myši patří do nebe

Umírá naděje opravdu jako poslední?
V sekci HVĚZDY čekají mnohými mezinárodními i domácími cenami již ověnčené tituly. Sem určitě patří vpravdě (celo)evropský film Quo vadis, Aida?, který se odehrává za jugoslávské občanské války v Srby okupované Srebrenici. Titulní hrdinkou je tu tlumočnice, pracující pro mezinárodní mírové sbory (a tudíž do jisté míry privilegovaná), které – jak se ukáže – nejsou schopny zabránit vůbec ničemu. Z Francie pochází výpravný přepis Balzacova románu Ztracené iluze, ověnčený sprškou Césarů. Prý pečlivě vykresluje dění zhruba před dvěma staletími a dokazuje skrze propast času, že tehdy stejně jako dnes není umělecké sebeprosazení nijak snadné, dokonce vyžaduje zříci se sama sebe a svých ideálů.

Quo vadis, Aida?

Cyklus NADĚJE se zaměřuje na snímky, které hledají soulad s přírodou a nadhazují otázky týkající se udržitelnosti dosavadního životního stylu a ekologických záležitostí obecně. Zdá se, že zajímavější a vizuálně atraktivnější budou dokumenty, např. francouzský Sněžný levhart, který se odehrává v tibetských horách, slovenský The Sailor, zachycující celoživotní zpytování starého námořníka, nebo nizozemská Chuť touhy, pojednávající o ústřici coby symbolu smyslnosti, touhy i luxusu.

Máme se bát?
Retrospektivní sekce CHLADNÁ KREV nabídne několik děsuplných, krvavých a vůbec hrůzostrašně napínavých děl, která vznikla v uplynulých dvou desetiletích a různou měrou oslovila i zdejší publikum. Z pětice nabídnutých filmů bych upozornil hlavně na španělský hororový thriller Faunův labyrint (2006), až nelítostně přesný a naléhavý v historickém zakotvení, kdy mladičká dívenka uniká před hrůzami frankistických násilností do sebezničujícího světa fantazie. Režisér Guillermo del Toro, dnes etablovaný v Hollywoodu, tehdy ještě natáčel sugestivní, vrcholně znepokojující výpovědi.

Faunův labyrint

Takže závěrem: nejen tyto filmy, které jsem zmínil, stojí na Dnech evropského filmu za pozornost. Zájemci však mohou obhlédnout i doprovodný program, tvořený besedami a diskusemi s tvůrci, animační dílnou, výstavou, nechybějí ani „vzdělávací“ projekce pro školy. Takže z nabídky si vybere snad opravdu každý.

Dny evropského filmu 2022
29. Dny evropského filmu: 6. - 13. 4. 2022 (www.eurofilmfest.cz)

Foto: akce

< Předchozí		Další >