Scenárista PAUL LAVERTY (*1957) a režisér KEN LOACH(*1936) zosobňují příklad pevně ukotvené umělecké dvojice, která se už patnáct let ideálně doplňuje: Laverty zajistí skvěle napsaný příběh, Loach se postará o jeho neméně skvělou realizaci, která každého vnímavějšího diváka do předváděného dění vtáhne, protože se smyslem pro postižení sociální reality osloví snad každého. Vytrvale se věnují osudům těch nejbědnějších, ať již se donkichotsky potýkají se záchrannou sociální sítí (jako v jejich posledním snímku Já, Daniel Blake (2016), který loni zvítězil na festivalu v Cannes) nebo ukazují živoření na společenském dně, kdy vykořeněnost se bezmála dědí z generace na generaci. Daří se jim oživit pestrou plejádu všelijak bizarních postaviček, povětšinou však dojemných i ve své bezohlednosti a otrlosti.
Loach, jenž nikdy neskrýval své levicové či spíše protikapitalistické smýšlení, přitom na Karlovy Vary, kde letos spolu s Lavertym převezme ocenění za celoživotní tvorbu, může vděčně vzpomínat, protože na úsvitu své kariéry – počátkem 70. let – tu zvítězil s dramatem Kes (1969). Už tehdy se zajímal o rozpoložení hrdinů často mladinkých, a přesto vystavených zhrublému jednání ze strany nejbližších i pocitu bezvýchodnosti. Ačkoli později volil hrdiny nejrůznějšího věku, k období dospívání, provázeného jak ideály, tak naivními či dokonce nereálnými očekáváními se opakovaně vracel. Ve snímku Země a svoboda (1995) dokonce oba protipóly lidské existence propojil, když skrze dokumenty vnučkou nalezené v pozůstalosti osamělého starce se odvíjejí dávné události z jeho mládí, kdy se jako přesvědčený komunista vypravil hájit demokracii proti fašismu, jak byla (nejen) ve 30. letech prezentována španělská občanská válka.
I.
To je první ze dvou filmů, kterými Karlovy Vary připomenou odkaz obou umělců. Země a svoboda pochází ještě z časů před navázáním spolupráce – scénář totiž napsal Jim Allen, podle jehož předloh Loach natočil v průběhu 90. let několik titulů, ale který bohužel zemřel, takže režisér musel hledat přiměřenou náhradu. Vypráví o nezaměstnaném dělníku Davidovi, jenž nemá svou rodinu ani žádné závazky, takže se bez většího váhání rozhodne se odejít do Španělska. Je zařazen do mezinárodní brigády POUM, hlásící se k idejím anarchismu, kdy velitelé jsou voleni a o akcích se předem hlasuje. Jenže stalinisticky orientovanou komunistickou armádou, podporovanou z Moskvy, jsou označeni za zrádce revoluce a obviněni z kolaborace z fašisty, ačkoli právě oni měli nést největší tíhu bojů - už proto, že se ocitali v osamocení, že byli vybaveni zastaralými puškami. Dokonce propukají přestřelky mezi oběma tábory, kterým náhodně přecházející žena marně vyčítá, aby přestali střílet po sobě a spojili se v boji proti generálu Frankovi. Nepřímo je vysloven názor, že porážku republikánských sil zavinil rozkol mezi nimi zaviněný stalinisty a nikoli převaha fašistů.
Film je rámován současností, kdy Davidova vnučka prohlíží dědečkovu pozůstalost (v úvodu byl stižen mrtvicí, záhy zemřel a v závěru přihlížíme jeho pohřbu, kdy na rakev dívka vysype španělskou zem, kterou našla svázanou v uzlíku). Pročítá výstřižky z novin i dopisy, které do Anglie psal své milence. Jednotlivé epizody se vlastně odvíjejí podle takto nalezených svědectví, i když lze pochybovat, že by takto popisoval i milostné sblížení s Blankou, jednou ze spolubojovnic. Pod titulky běží vysvětlující údaje o charakteru a průběhu války i dokument komentovaný jakýmsi instruktorem. Vlastní události ze Španělska se vyznačují mozaikovitým charakterem, zachycují jak všední život v zákopech (problémem třeba byly vši nebo kvalita jídla, ale nechybějí ani někdy drsné vtípky.
Dlužno uznat, že všude zaznívají dosti frázovitá hesla, sotva postihující jistou živelnost i primitivnost zpodobněných událostí. Celé pojetí rozkolu v levicovém táboře je načrtnuto notně schematicky, když POUM vystupuje jako naprosto pozitivní síla, udušená ďábelsky zápornými stalinisty. Přes výkladovou spekulativnost však zaznamenáme i silnější, byť nikoli objevné okamžiky. Třeba při dobývání fašisty obsazené vesnice zahynou v masakru i nevinné ženy zajaté frankisty jako rukojmí, zastřelen je i místní farář, který vyzrazením zpovědního tajemství frankistům zavinil smrt několika lidí. Stále zřetelněji probleskuje krvavá fúrie revolučních zmatků, kdy lidský život přestává mít cenu. Postava Davida je tu pojata spíše jako pozorovatel, zděšený rostoucí krvavostí událostí, jichž se účastní. Osobní vzpomínka: když byl před drahnými lety tento film předváděn na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, před promítáním mě i užaslé publikum upoutaly pozérsky nesouhlasné monarchistické výkřiky budoucího vysokoškolského profesora, už tehdy kverulanta s klapkami na očích, jenž se později prezentoval jako „katolická buzna“.
II
Druhým uváděným snímkem je u nás téměř neznámý počin s krutě ironickým názvem Sladkých šestnáct let (2002), na němž Loach poprvé spolupracoval s Lavertym (a okamžitě získali významná mezinárodní ocenění). Spatříme, jak patnáctiletého Liama pohlcuje degenerované, brutální rodinné prostředí, jakkoli se proti němu bouří. Dospívající chlapec plný chvályhodných úmyslů se vydává na sebezáhubnou cestu, když se připojí k profesionálnímu gangu, pro který by neváhal dokonce ani vraždit, jak ukáže "přijímací zkouška".
Podobně jako chlapec ze snímku Kes se upjal k ochočené poštolce jako jedinému světlému bodu své smutné existence, Liam zbožňuje svou matku, přestože jej kdysi i se sestrou odložila do dětského útulku, toužebně očekává její návrat z vězení a dokonce hodlá pro ni zařídit šťastnější existenci, nejprve chce zakoupit přepychový karavan, později jí nabízí byt, který získal od gangu, jenž si začíná cenit jeho oddanosti i podnikavosti. Jenže matčiny citové vazby k bezcitnému milenci jsou silnější než mateřské pouto - a Liam v nenávistném okamžiku beznaděje vytahuje na soka, jenž si přivlastnil jeho matku, nůž. Stalo se to právě ve dnu jeho šestnáctých narozenin...
Loach svůj příběh zasazuje do otupělého průmyslového prostředí Glasgowa (kvůli nářeční mluvě byl film opatřen anglickými podtitulky!) a nastiňují sledované dění jako sled naprosto běžných událostí, jako něco, co vůbec nevybočuje z přijímaného standardu, co se odehrává za bílého dne a nikdo tomu již nevěnuje pozornost. Posunuté mravní zábrany a lhostejnost se v lidské povaze prosazují od nejútlejšího věku, cílem se stává snadné zbohatnutí nejlépe překupnictvím nelegálního zboží (drog) a zvláště pak obratně podvedený podfuk.
Liam společně s kamarádem Pinballem prožívají jen zdánlivě nezávazné, zábavné příhody, když se jim podaří někoho - zpravidla nesympatického - podvést, ať již je to policista, na jehož odstavenou motorku záměrně naviguje couvající náklaďák, nebo hamižný Pinballův děda. Liam se dokonce vyšplhá do jeho pokoje a ukradne mu zubní protézu. Vysloveně zábavné jsou scény, kdy mládenci pozorují okolí dalekohledem a těší se zmatky, které se jim podařilo vyvolat. Jejich podnikavost, když šíření drog spojí s rozvozem pizzy, dostává rychlé obrátky a záhy si vyslouží zájem "profesionálů".
Liamova postava je v celém vyprávění ústřední a režisér ji opatřuje širokým rejstříkem různorodých povahových rysů, přizpůsobivosti, nadšeneckého optimismu i v náhlé prchlivosti agresivně zkaleného pohledu. Zjišťujeme, jak se poznenáhlu vyztrácejí poslední zbytečky soucitu, jak - sám do nedávna bit a týrán - je ochoten tuto smutnou štafetu aktivně předávat dál. Ztloutkl jej mámin milenec, zmlátila parta výrostků; z náznaků vyplyne, že už v dětském domově býval terčem útoků, které snášel se stoickou odhodlaností, jako kdyby se jej netýkaly: žádné násilí v něm totiž nezanechává nějakou výstražné či sebezáchovné znaménko, trpělivě si nechává od sestry, starající se o malé děcko, ošetřovat pohmožděniny, aby se příště zase utkal se silnějším nebo četnějším protivníkem.
Vedle rozporného vztahu k jedinému bližšímu kamarádovi se Liam upíná rovněž k sestře (i malému synovci) Liama jistě poutají pocity když ne vděku, tak aspoň vědomí útočiště. Ale vzdoruje jejím snahám o jakoukoli nápravu, odmítá i pouhou myšlenku, že na svém životě a zejména zastávaných očekáváních by měl cokoli měnit. Zcela si jej podmanila vidina blahobytné existence pod kuratelou gangu, aniž by byl schopen nahlédnout její dočasnost i vratkost, upnut na matku odmítá vnímat jakékoli odlišné informace, přestává být přístupný čemukoli, co se neshoduje s jeho očekáváními. Scéna, kdy v okamžiku konfliktu svírá sestřino hrdlo s rukou připravenu k úderu, je dostatečně výmluvná. Přesto právě ona zůstává asi jediným člověkem, kdo jej nepřestává milovat...
Sladkých šestnáct je syrové drama, které věrohodně zachycuje děsivé posuny v mentalitě těch nejmladších, ukazuje, odkud může pocházet a za jakých podmínek se utváří. Loach zvolil dokumentaristicky prostý způsob vypravěčství, které se vyhýbá čemukoli vyhrocenějšímu, dává si záležet právě na záznamu co nejběžnějších, co nejvšednějších úkonů, které nehledá žádné ozvláštnění ani vizuální, ani významové; dokonce se uchyluje k domnělým žánrovým úlitbám, když diváka konejší zdánlivě nezávaznými podvůdky předtím, než jej zdrtí náhlým vpádem brutální reality. Vskutku omamné je pak herecké ztvárnění jednotlivých postav, výrazová přesvědčivost pečlivě vybraných (ne)herců, kteří postihli svět násilí jako svého druhu institucionalizovaný systém, věrohodná je kresba zvoleného prostředí s dominantou zcela odcizených vztahů, z nichž se vytratila jakákoli vstřícnost, neřkuli soucit. Takovéto dílo prozradí o světě, v němž žijeme, mnohem více než většina nynějších sebestředných a samoúčelných výpovědí.
Země a svoboda / Land and Freedom
Velká Britanie 1995, 110 minut; v ČR uvedeno roku 1997
Sladkých šestnáct let / Sweet Sixteen
Velká Británie 2002, 106 minut
Režie:
Ken Loach
Scénář:
Paul Laverty
Kamera:
Barry Ackroyd
Hudba:
George Fenton
Střih:
Jonathan Morris
Výtvarník:
Fergus Clegg, Martin Johnson
Hrají:
Martin Compston, Williame Ruane, Annmarie Fulton, Michelle Abercromby
Hodnocení: 100 %
Foto: MFF Karlovy Vary, www.novinky.cz
http://www.kviff.com/cs/program/film/4823543-zeme-asvoboda/
http://www.kviff.com/cs/program/film/4823544-sladkych-sestnactlet/
| < Předchozí | Další > |
|---|