Jan Bernard patří k význačným filmovým badatelům, spojeným zejména s pražskou FAMU, kde byl během 90. let děkanem. Zabývá se jak teoretickými otázkami, tak zkoumáním tvorby významných režisérů (Pier Paolo Pasolini, Evald Schorm). Nyní k nim přidal Jana Němce, před půlstoletím proslulého potížisty, jehož podobenství - najmě O slavnosti a hostech - byla vnímána jako politicky podvratné poťouchlosti. Knihu o něm nazval jednoduše: JAN NĚMEC - Enfant terrible české nové vlny.

 

 

A protože nahromadil obrovské množství materiálu, jeho práce vyjde ve dvou částech. Nyní je k dispozici první díl, zachycující roky 1954 až 1974, kdy Němec, zbavený možnosti dál pracovat, odchází do emigrace. Jan Němec je zajisté svérázný, sebestředný umanutec, jenž v milostném poblouznění neváhal střílet do oken (kdysi) a svévolně vypověděl chystaný sborník rozhovorů s ním (nyní - viz http://www.cameraobscura.wz.cz/nemec/). Jenže jeho filmy, jakkoli kdysi kritikou ceněné, si nikdy nedokázaly získat diváky, ani když je provázela skandální pověst kvůli cenzurním potížím. Dokonce nezaujaly ani v případě, kdy měly pobavit.

Na rozdíl od podobenství Věry Chytilové či Evalda Schorma se Němcovy snímky vyznačovaly vizuálně strohým rozumářstvím, které neoslovilo. V dobách, kdy náročný, vypravěčsky stylizovaný Schormův Farářův konec vyhledalo přes půl milionu diváků a Formanovu komedii Lásky jedné plavovlásky dokonce přes dva miliony, snímek O slavnosti a hostech - na snímku - přilákal pouhých čtyřicet tisíc zájemců (údaje podle Havelkovy Čs. filmového hospodářství). Komunističtí ideologové se pak demagogicky tázali, pro koho Němec a jemu podobní tvůrci své pochybné filmy vlastně natáčejí, navíc za peníze pracujícího lidu. Dokonce v tehdejším Národním shromáždění zazněla protestní interpelace, zaštítěná poslancem Pružincem.

Bernardova kniha téměř krok za krokem mapuje jednotlivé etapy v Němcově profesním (a do jisté míry i soukromém) životě. Probírá léta učednická, kdy studoval na FAMU. Již tehdy narážel na neschválené projekty, už tehdy přečníval. Avšak hned svými prvními projekty uchvacoval, od počátku se jeho díla vyznačovala motivy pronásledování, ponižování, manipulace, ať již byla zasazena do jakýchkoli kulis.

Nejprve se Němec jistil válečnou kulisou, jakou vkládá do svých prvních filmů Sousto a Démanty noci, i osobností spisovatele Arnošta Lustiga. Když ale hodlal přejít do "nadčasové" roviny, již narazil. Kafkovu Proměnu se mu podařilo natočit až v emigraci, Klímovo Utrpení knížete Sternenhocha následovalo až po pádu komunistického režimu, neprošly ani náměty podle ruské klasiky (Dostojevskij, Tolstoj). A počátkem 70. let se jakékoli šance rozplynuly úplně.

Jan Bernard podrobně popisuje genezi jednotlivých Němcových filmů, jak dlouhých, které jsou nejznámější (Démanty noci, O slavnosti a hostech, Mučedníci lásky), tak krátkých, ať již hraných (povídka v hrabalovském filmu Perličky na dně) nebo dokumentárních (Strahovské události o bouřícich se studentech, Oratorium pro Prahu, dokument o vpádu ruských vojsk propašovaný do rakouské televize). Na sklonku 60. let, již vyobcován z Barrandova, našel dočasné útočiště v Československé televizi - natočil tam několik písničkových pořadů, jednak s Karlem Gottem (Čas slunce a růží), jednak s Martou Kubišovou (Náhrdelník melancholie, Proudy lásku odnesou - na snímku).

Bernard zkoumá, jak vznikaly jednotlivé verze scénářů, jak probíhalo natáčení, zda nastaly problémy s uvedením, jaký byl ohlas v domácím i zahraničním tisku. Podrobně rozebírá jednotlivé snímky v jejich základních složkách, zajímá se o vypravěčské uchopení, zvažuje možné výklady. Postupuje chronologicky a ke každému projektu, realizovanému i nerealizovanému, sumarizuje snad veškeré dostupné informace, cituje z bezpočtu materiálů, aby co nejšířeji postihl veškeré dobové kontexty. Odkazuje se k mnoha osobním rozhovorům jak s režisérem samým, tak mnoha pamětníky, kteří s ním přišli do kontaktu. Nechybějí ani přetisky tehdejších dokumentů, ať již podepsaných Němcem nebo naopak namířených proti němu.

Vznikla mimořádně cenná publikace, které bych vytkl jedinou vadu: svého protagonistu zbytečně adoruje, zdráhá se domýšlet, nakolik Němcovy filmy zestárly a přestaly komunikovat. Protože venkoncem rozhodující je jejich schopnost oslovit i dnes. Například Chytilové Sedmikrásky, Juráčkova a Schmidtova Postava k podpírání, krátké hrané filmy Švankmajerovy, Schormův Farářův konec si schopnost oslovit i provokovat z valné části uchovaly, nejspíš i pro svou stále dráždivou nadsázku; v případě Němcových filmů si tím jist nejsem. Česká televize se odhodlala trojici Němcových hraných filmů (Démanty noci, O slavnosti a hostech, Mučedníci lásky) vysílat v tomto tisíciletí jen jednou a obávám se, že kvůli mizivému diváckém zájmu bude sotva pomýšlet na další opakování. Proto by asi nebylo od věci ke knize přidat ještě DVD s Němcovými filmy…

Jan Bernard: JAN NĚMEC. Enfant terrible české nové vlny. Díl I. 1954-1974.
Vydala Akademie múzických umění, Praha 2014. 648 stran.
Hodnocení: 90%

Foto: kniha, Česká televize

( 9 hlasů )

< Předchozí		Další >