Praha má za sebou již čtrnáctý ročník divadelního festivalu nezávislé a amatérské tvorby Apostrof. V Divadle Na zábradlí a v experimentálních prostorech NoD se odehrálo ve čtyřech dnech celkem devět představení. Objevily se soubory z mnoha evropských zemí i divadelníci tuzemští. Program byl bohatý, každé představení lákalo na něco jiného. Já jsem zašla na představení polského divadla Teatr Nikoli s názvem Ženský úsměv. Bylo skutečně “úsměvné”?
Polský soubor Teatr Nikoli byl založený před dvaadvaceti lety v Kyjevě a o dva roky později se přestěhoval do polského Krakowa. Skupina divadelníků je to skutečně aktivní, účastní se každoročně mnoha festivalů a některé z nich i spolupořádají (například Festival smíchu v domovském Krakowě), či si vozí domů vítězné trofeje (například Hlavní cena 9. ročníku Mezinárodního festivalu nezávislých divadel). Režisér souboru, excentricky, přesto velmi sympaticky působící Nikolai Veprev, je již od dětství milovníkem pantomimy, klaunů a různých divadelních způsobů (sebe)vyjádření. Pravidelně pořádá divadelní workshopy, přičemž s některými účastníky naváže pak dlouhodobou spolupráci a nabídne jim i místo v souboru. Prý během prvních pěti minut ví, zda herectví v člověku je, nebo není. O svých svěřenkyních, Dominice Jucha a Dominice Drag, byl od začátku přesvědčen, že jim v žilách koluje velký talent. Spojil ho a nechal duo ztvárnit němé ženské přátelství a až hysterickou touhu po mužích.
Divadelní groteska
Pod pantomimou se většině z nás vybaví rudé rty, bílý obličej a možná tak ještě rukavičky ve stejné barvě. Vybaví se nám převážně muži a jednoduché hry, skoro až dětské. Navíc se někomu může zdát, že základním lidským komunikačním prostředkem je právě ona chybějící řeč. Chyba. Neverbální komunikace nám sdělí mnohem více, než pouhá slova, navíc nechává diváka sledovat skutečnou podstatu věci a nedovolí rozptylovat se nad “zbytečnostmi”. Pantomima může mít své kouzlo, obzvláště jsou-li hlavní hrdinové ve skutečnosti hrdinky a po bílé barvě na jejich obličeji ani stopy. Nepřipomíná to potom spíše legendární němé grotesky?
Dvě ženy, nejlepší přítelkyně, podnikající spolu svou bláznivou každodennost, lační po mužích. Jsou to ony, které zírají na jejich záda (a níže samozřejmě), kdo se natřásá a předhání ve své kráse. Evokují tím typicky chlapské chování, ovšem zachovávají svou (zde spíše údajnou) křehkost. Mají se rády, žárlí na sebe a trochu spolu šílí. A především čekají, bok po boku, na toho pana Pravého. Na toho, kvůli kterému vytáhnou lodní kufr ze skříně a pomažou do světa, jenž začíná slovem “my”. Jsou ale dvě. On bude jen jeden. Která bude plakat?
Dvě ženy ve spodničkách
Hned úvodem divák pochopil, že slečny Jucha a Drag dávají pantomimě nový rozměr. Předvedly zřejmě ten nejvíce rozkošnický striptýz (samozřejmě v rámci dobrých mravů) a zároveň připomněly, jaké “sexy” spodní prádlo oblékaly každé ráno naše (pra)babičky. Uvedly publikum do děje, do svých všedností a myšlenkových pochodů, pomocí gest a těla. Naprosto perfektní mimika rozkreslila povahové rysy a nastínila postavení ve dvojici. Bravurně zvládnutý začátek hry se po chvíli stal slabším rozjezdem, protože celý příběh pak vyvolával hlasitý smích publika, vtáhl mysl k pódiu a nedovolil, vrátit se k realitě. Obě představitelky toužících žen hrály s takovou důrazností, představivostí, ale zároveň i lehkostí, že se jejich situace stávala reálnou samozřejmostí našich životů. Výsledkem byl rozhodně úsměv. Široký, mužský i ženský, úsměv všech.
Ženský úsměv
2. července 2012, Divadlo Na zábradlí
Divadelní soubor: Teatr Nikoli (PL) www.facebook.com/teatnikoli?ref=tn_tnmn , www.nikoli.art.pl
Režie: Nikolai Veprev
Hrají: Dominika Jucha, Dominika Drag
Hodnocení: 100%
Zdroj foto: apostrof.org, nazabradli.cz
| < Předchozí | Další > |
|---|