Hercům nejvyšší kategorie, těm, kteří dokážou svou profesi vypilovat na mistrovskou úroveň jemně cizelovaných detailů, říkám, čistě jen pro svou potřebu, hráči. Ostravská Komorní scéna Aréna má stejnojmennou Gogolovu klasiku na repertoáru už šestým rokem a za tu dobu ji zvládla dovést k jednomu z nejpozoruhodnějších počinů českého divadla.

 

 

Režisér Ivan Krejčí jako poctivý praktik divákům násilně nevnucuje horečnaté vize, nechává pracovat klasika a herce, sám se zodpovědně odsunul zdánlivě do pozadí. Tím celé představení nesmírně posílil, divák není rušen našroubovanými efekty, které Gogolův text rozhodně nepotřebuje. I scéna Milana Davida a kostýmy Marty Roszkopfové nepůsobí samoúčelně, jsou kvalitní a přesně zapadají do konceptu. Herci tak mají volné pole působnosti, aby mohli předvést, co dovedou. A že dovedou.

 

Icharev Alberta Čuby, mistr podvedený velmistrem, je blýskavě elegantní salonní podvodník, dost hbitě sympatický na to, aby se publikum dokázalo smát nejen jemu, ale i s ním. Zároveň mu ale dodal odpudivou úlisnost a vychloubačnou aroganci, díky níž je neomaleně přesvědčen, že schopnost podvádět, jakmile dosáhne dostatečně vysokého levelu, už zaručeně není trestná. Jeho slavnou nekaretní prohru mu tedy přejeme z hloubi srdcí škodolibého diváctva.

 

Marek Cisovský předvedl vynikající, jemně sofistikovanou hru hodnou dobře naloženého Mefista. Cesty do pekel bývají široce dlážděné dobrými úmysly, jenže někdy už jimi bývá ďábel poněkud znuděn. Přivede si proto na Komorní scénu Utěšitele a předhodí mu do Arény jiného, ve svém jednostranně zaměřeném hříchu sladce nevinného hráče, aby ho s elegancí vrcholových tanečníků nechal nenásilně prohrát poslední černý halíř.

 

 

Švochněv a Krugel, aka Josef Kaluža a Petr Panzenberger, si spokojeně lebedí v přítmí stínu svého geniálního spolupachatele, aby v něm tiše, pečlivě a nenápadně pomohli upříst krycí pavučiny nad jámou, do které se později propadne nesmírně překvapený Icharev. Představení oživují jejich sem tam problesknuté výrazy spokojeně se krmících kudlanek nábožných, docela milých, dokud vám nedojde, že jste cvrčkem a kdykoli vás mohou dopsat na menu.

 

Michal Čapka na malém prostoru dokázal vypilovat postavu hospodského Alexeje do tak dokonale nedůvěryhodné persony, že by jí by člověk nenechal ani psa převést přes cestu. Na druhé straně by se totiž nemuselo být jasné, jestli dorazí pes, motocykl nebo udivený hospodský, který o takových zvířatech v životě neslyšel, protože lidstvo už před stovkami let domestikovalo kočkodany.

 

Pavel Cisovský rozvinul otce Glova v personu silnou v kramflecích, která působí tak neochvějně a starosvětsky poctivě, jak dokáže jedině a pouze podvodník. Glov junior zase připadl Šimonu Krupovi. Ten by nechal diváka s trápením obehraného mladíčka soucítit, málem i zaslzet, kdyby se později sám neomaleně neodhalil. Zamuchryškin Stanislava Georgieva pak na jevišti přijímá své úplatky s nemilosrdnou samozřejmostí vrcholového bosse, jehož zlato je naprosto a nefalšovaně kočičí.

 

Hráči vyžadují k úspěchu nesmírně mnoho. Kvalitní zázemí, příznivé shody okolností, dobré vedení i soubor, který se díky dlouhodobé spolupráci dokáže vyslyšet. Pak teprve mohou vzniknout. Ať už v Činoherním klubu šedesátých let nebo Komorní scéně Aréna léta páně dnes.