Kultura21.cz

Literární soutěž „Erotické povídky aneb nahota s úsměvem“ pomalu vrcholí! Nyní je na řadě Cena čtenářů, kterou ovlivníte svým hlasováním právě Vy. Po dobu deseti dnů budeme publikovat povídky, které se dostaly do TOP 10 a jakmile budou všechny zveřejněny, započne hlasování. Třetí...

Bedřich Blizna: Překlep

Na začátku byla chuť pořádně Romaně vynadat. Jenže pak se z toho vyvinulo smířlivé pozvání na večeři a nakonec ještě o dva řády smířlivější milování v jejím bytě.

Celé to ale začalo ještě o týden dřív. Tehdy to ještě nebyla Romana, ale slečna Sváčková z reklamního studia BestPrint. Právě tam si Tomáš objednal výrobu tisícovky letáčků na lesklém papíře a ve dvou barvách. Dodal text, o den později schválil navržený grafický motiv a domluvil se na termínu vyzvednutí. V pátek po poledni mu hotové letáčky ve formátu A5 Romana Sváčková předala. Energická černovláska se zelenýma očima ve studiu pracovala jako grafička a měla jeho zakázku na starost. Šéf byl zrovna na obědě, a tak na recepci vlastnoručně vyplnila doklad o zaplacení, aby vzápětí s upřímným až koketním úsměvem popřála Tomášovi hodně štěstí. Ten až doma zjistil, že je v hlavním sloganu překlep. Letáček tvrdil, že Mgr. Tomáš Doubek nabízí DOČOVÁNÍ Z ANGLIČTINY.

„Já ti ukážu dočování,“ šeptal jí ještě téhož dne do ucha ve vlnách pomněnkového povlečení, když s energií čerstvě vystudovaného pedagoga učebnicově přirážel. Romaně se tohle „dočování“ líbilo. Ten večer se o tom ostatně dozvěděli i sousedé o patro níž i výš. Možná o dvě patra. Termín „dočování“ se pak mezi oběma novomilenci ujal jako synonymum milování všech myslitelných druhů. Slovo, které Romanina nepozornost zmrzačila překlepem, respektive vypuštěním písmene „u“, bylo teď každý den rehabilitováno zcela novými a vrcholně povznášejícími významy. V posteli, na podlaze, na kuchyňské lince, ve vaně, přes madlo koženého křesla. Kdekoli ho zrovna někdo z těch dvou vyslovil.

Tomáš nastoupil druhého září jako učitel anglického jazyka a tělesné výchovy na Gymnáziu T. G. Masaryka. Bydlel u rodičů a k žalostnému platu si přivydělával soukromým doučováním. I tak měla ale Romana na svém účtu každý měsíc o dost víc než on. Když za něj občas večer platila v restauraci, tvářil se sice  lehce pohoršeně, ale nechal si to líbit. Ona se uculovala, a na vysvětlenou říkala, že si ho vydržuje kvůli jeho neuvěřitelně hodnotnému „dočování“. Tomáš nemohl ztratit tvář, a tak ji hned před hospodou výchovně plesknul přes zadek, což u ní vyvolalo zvonivý smích a úprk prostředkem ulice směrem k domovu. Jak se blížili k jejímu panelákovému podnájmu, smíchu ubývalo. Jejich tváře byly vážnější a pohyby jakoby nervóznější. Netrpělivost gradovala přede dveřmi do bytu, když Romana roztřesenou rukou strkala klíč do zámku, aby vzápětí oba vpadli dovnitř s úlevou přeplněného rybníka, jemuž někdo právě zvednul stavidlo. V příští setině sekundy ze sebe strhali oblečení a pak si do nahých těl zuřivě obtiskovali vzorek zátěžového koberce na podlaze úzké předsíně.

„Zase jsme to do tý postele nestihli“, vyprávěly si pak jejich oči, zatímco si vzájemně ošetřovali drobné spáleniny na loktech a na kolenou.

Z překlepů a vypuštěných písmenek si vypěstovali  spouštěč touhy. Regulérní fetiš. V rámci hry si dokonce vypustili písmenka z křestních jmen. On jí říkal Roano, což znělo jako by oslovoval nějakou vznešenou princeznu nebo zámožnou majitelku panství. Ona mu říkala Tomši. A často tomu oslovení dodávala na úsečné naléhavosti, takže to znělo, jakoby úkolovala svého komorníka nebo čeledína.

„Tomši, nebudu-li dnes spokojená, nechám si z konírny donést svůj bičík,“ zdůrazňovala mu jednou, když jí po společném příchodu domů stahoval zpod sukně kalhotky ještě předtím, než si stačila sundat boty. Podobné podpásové věty na Tomše fungovaly. A Roana pak byla opravdu spokojená. Ta hra jim prostě fungovala.

Překlepové schůzky se v prvních týdnech odehrávaly takřka obden. Postupně se ustálily na dvou třech týdně. Tomáš nechtěl tlačit na pilu. Tenhle rozjezd milostného života mu po návratu ze studií a nástupu do zaměstnání naprosto vyhovoval. Navíc měl v rodném městě staré kamarády, se kterými bylo třeba zajít občas na pivo.

Asi po čtyřech měsících ho nicméně napadlo, že by bylo dobré, kdyby spolu začali bydlet. Přeci jenom to měl k Romaně z centra města kus cesty. A jeho vztah s náruživou grafičkou k tomuhle kroku tak jako tak nevyhnutelně směřoval. Ano, Romana byla asi o dva roky starší, životem protřelejší a tak nějak usazenější, ale Tomáš si byl naprosto jistý, že ho miluje a že jsou to jen společenské konvence, které jí brání v tom, aby mu společné bydlení sama nabídla. Ukázalo se, že se spletl.

„Roano?“ zeptal se jednou s hlavou mezi jejími stehny těsně poté, co ji dovedl k opakovanému narušení nočního klidu.
Nemohla ještě popadnout dech, a tak Tomáš pokračoval bez odpovědi.
„Napadlo mě, že bych tady mohl bydlet s tebou.“
Chvatně se vztyčila na loktech, ačkoli pak, jakoby si uvědomila, že právě předvádí až okatě panickou reakci, přivřela oči a nasadila rádoby nenucený tón v kombinaci s lenivou dikcí protahující se angorské kočky:
„Roana má ráda, když ji mladý Tomš navštěvuje v jejích komnatách. – Roana se chce na Tomše těšit. – Tomš se nechce těšit na Roanu?“
„Ale jo, to víš, že chci. Chci se těšit na to, až se vedle tebe ráno probudím, miláčku.“
„Ještě to promyslíme, ale teď mi promiň. Ráno brzy vstávám.“
S těmito slovy přehodila své dlouhé opálené nohy přes Tomášovu hlavu, u postele sesbírala své poházené prádlo a odkvačila do sprchy.

Další dva týdny se neviděli ani jednou. Na SMSky nereagovala. Tomáš jí několikrát volal, ale když to konečně zvedla, vymluvila se, že má teď nějak strašně moc práce, a že se z BestPrintu pravidelně vrací až pozdě v noci. Neznělo to moc věrohodně. Ta změna v jejím chování nedávala smysl a Tomáš z toho byl zmatený. Nejdřív si dával za vinu, že to celé pokazil nemístným návrhem společného bydlení, ale čím déle o tom přemýšlel, tím více se mu taková záminka zdála malicherná a tudíž nepravděpodobná. Přece se s ním nerozejde kvůli jednomu nezávaznému návrhu! Neudělal chybu někde jinde? Nic ho nenapadalo.

Pak se za ní jeden večer vypravil do podnájmu. Telefon mu klasicky nevzala, takže netušil, jestli ji vůbec zastihne, ale přinejhorším by se pak stavil v BestPrintu. Možná mají opravdu nějakou větší zakázku, kvůli které je tam šéf nutí trčet do noci. Vlastně by byl rád, kdyby to tak bylo. Znamenalo by to, že Romana mluvila pravdu, a že se mezi nimi nic vážného neděje.

Zazvonil na dveře bytu a měl sto chutí zase se hned otočit ke schodům, jakože nemá cenu postávat na rohožce, když stejně není doma. Jenže ona otevřela. V první chvíli vypadala překvapeně, ale pak ho pozvala dál. Měla čerstvě umyté vlasy, na sobě jen vytahané modré tričko, jehož spodní lem povlával okolo holých stehen. Líbilo se mu, když chodila doma takhle. Na první pohled totiž nebylo jasné, jestli má pod tričkem kalhotky nebo ne. A to ho provokovalo a nutilo opakovaně se o tom přesvědčovat. Pleskala ho v takových chvílích přes nenechavé ruce a během hovoru svižně přecházela sem a tam, aby ho „setřásla“, čímž jen rafinovaně oddalovala blížící se dobrovolnou kapitulaci. Teď si ale na tuhle hru netroufal. Pomalu následoval její pohupující se boky ukryté pod bavlněnou textilií. V obýváku si sedli do křesel. Najednou vypadala uvolněně, až bezstarostně. Tomáš měl dokonce pocit, že jí po tváři přeběhl pobavený výraz panovačné Roany. Ucítil lehké vzrušení. Visel jí na rtech.

„Chci ti říct, že je mi hrozně dobře. Díky tobě jsem se našla. Uvolnila se.“
Tohle slyšel rád. Tak přeci jenom je všechno v pořádku, říkal si v duchu. Zbytečně se celou tu dobu nervoval.
„Nikdy v životě jsem nezažila věci, jako v těch posledních měsících,“ pokračovala Romana.
„Byl jsi inspirace, ukázal jsi mi cestu …“
Tomáš si najednou uvědomil, že ta věta intonačně neklesla, a že v pauze, která nastala, visí těžké a neodvratitelné ALE. Chtěl něco říct, ale než se nadechl, Romana větu dokončila: „ …ale nic víc z toho nebude.“
Tomáš naprázdno polkl.
„Musíš mě pochopit. Nechci kvůli tobě o tohle všechno přijít, víš?“ dodala měkce a ohleduplně. Znělo to trochu, jako když matka vysvětluje pětiletému synovi, že už musí vstávat, aby přišel včas do školky a ona do práce, kde musí vydělávat korunky.
„Jak, přijít o všechno kvůli mně? O čem to mluvíš?“ nechápal Tomáš.
Romana se zvedla, přešla k pracovnímu stolu a ohnula se pro svoji designovou kabelu vyrobenou z recyklované plachty na náklaďák. Tomáš viděl, že kalhotky má. Bílé, s úzkým krajkovým lemem na nohavičkách, na levé půlce lehce shrnuté. Z tašky vytáhla jasně žluté desky, otevřela je a vzala do ruky štůsek papírů.
„Tohle jsou moje práce z nedávné doby. Hodně mě v posledních týdnech zaměstnávaly,“ řekla pak a začala na gauč rovnat letáčky a plakátky. Kladla je pečlivě vedle sebe, dalo by se říct, že až něžně.
Tomáš se zvedl z křesla a přistoupil k výsledkům grafického vzdělání své půvabné přítelkyně. Připadal si jako návštěvník výstavy, který si jde prohlédnout exponáty hezky zblízka, aby mu neunikl žádný detail, a správně pochopil celkový význam díla. Chvíli zíral na reklamní letáčky poskytovatelů  nejrůznějších řemesel a služeb, a nepřišlo mu na nich nic zvláštního. Tak fajn, v BestPrintu se jí povedlo realizovat pár drobných zakázek, za což ji šéf nejspíš pochválil, ale co to má co dělat s námi, ptal se sám sebe. Podíval se na Romanu, která měla lehce skousnutý spodní ret a zdánlivě nepřítomný pohled, načež obrátil oči znovu směrem k letáčkům. A pak si toho konečně všiml. Cítil, jak ho polévá horko nepříjemného poznání. Pochopil, co myslela tím nadměrným zaměstnáním v posledních týdnech. Teď už to viděl jasně. Na každém letáčku byl překlep.

Tuhlářské práce, Jan Rambousek
Topnář, Emil Fiala
Malíř okojů, Petr Špála
Autosrvis Jícha
Opravář prček, Jiří Behemský
Fotogrf, Libor Lindaur
Vrtání studí, František Jánský
Adokátní poradna, JUDr. David Petera
Cyklosrvis, Oto Koloc
Fitness trnér, Mgr. Hynek Trégl

„Už chápeš, proč by to se mnou nikam nevedlo?“ zeptala se pak s nenucenou samozřejmostí a bez jakéhokoli náznaku výčitek.

Zdroj foto: goodwp.com