Milujte královnu Marii Terezii

milujte-kralovnu (2) Dostal se mi do rukou jedinečný historický román od protřelého slovenského prozaika, který má neskutečný vypravěčský talent. Anton Hykisch. Jeho historické romány mají opravdu šťávu. Knihu Milujte královnu znovu oprášilo a vydalo nakladatelství Host, poprvé spatřila světlo světa v roce 1984. Co čekat od této knihy a proč byste si ji měli přečíst?

Objevem Antona Hykische (*1932) jsem byla nadšená. Jeho knihy jsou napsané s opravdu velkou historickou znalostí, ale nejsou nijak jednoduché, ani na druhou stranu zase příliš suchopárné. Jsou prostě tak akorát. Objemné bichle nabité silnými příběhy mnoha postav na pozadí skutečných a dobře popsaných historických událostí. Hykischovy knihy jsou vlastenecké, vstřícné k lidem a sociálním poměrům, s dokonalým popisem emocí a psychologie postav. Anton Hykisch je autor, který vypráví stylem, jako by v konkrétní době skutečně byl a všechno zažil. Jako by byl jednou z historických postav. Má schopnost dokonalého nacítění a jeho sloh je zcela perfektní. Jistě, cením i práci překladu do češtiny, ale slovenština a historické oblasti nám tolik blízké umožňují čtenáři velmi snadno proniknout do děje a prožívat osudy postav.

Kniha Milujte královnu začíná smrtí Marie Terezie, která sama popisuje své pocity na smrtelné posteli. Dále se děj vrací hodně zpět a přibližuje jak osudy panovnice a jejího muže, tak dalších postav, například Ignáce Kollára a mnoha významných historických osobností. Nechybí ani krásné milostné scény. Autor knihu napsal s veškerou vášní, která je cítit z každého jeho slova. Za svůj život vydal spoustu knih a věřím, že všechny jsou stejně vynikající jako tahle. Nakladatelství Host poslalo do světa také jeho romány Věřte císaři a Bezhlavý čas, o nichž ještě napíšu.

Chci vidět, jak přichází smrt. (Marie Terezie nemohla dýchat, myslela, že okna jsou přivřená, ale byla dokořán. Ztěžka se zvedla z křesla a potácela se k pohovce. Když na ni klesla, Josef se jí pokusil pomoci. „Vaše Veličenstvo, špatně se vám leží.“ — „Ne,“ odpověděla. „Dost dobře na to, abych umřela.“) Zaslechla jsem samu sebe. Po chvíli mě obestřelo bílo. Nekonečné plachty, krystalicky bílé stěny hrobky. Jsem tedy mrtva a přišel čas účtování. Kdo si co uchoval a co zůstává jen mně. Protože vládcové nejsou nikdy sami, i když se nám zdá, že jsou osamoceni. Tíží je vládnutí. Vládcové většinou neodpovídají za svou smrt, ale zpravidla odpovídají za smrt svých poddaných. Plných čtyřicet let a jeden měsíc jsem vládla milionům. Teď je konec. Jsem mrtva. Je to jen obměna věty: Budu souzena. Jak obstojím?

– ukázka z knihy

milujte-kralovnu