Tip na knihu: DĚKOVAČKY LIBUŠE ŠVORMOVÉ

Dekovacky Libuse Svormove 200 Libuše Švormová je dáma s neskutečně otevřeným srdcem, do kterého se vejde láska, pochopení, touha, radost i velký dar humoru. Stačí, aby se na vás podívala a usmála, a vy hned víte, že jste se potkali s dobrotivou královnou českého herectví.

Dojme vás a pobaví v první knize o svém životě, která vychází v edici populárního pořadu regionálních stanic Českého rozhlasu Humoriáda. Najdete v ní historky z dětství, příhody z divadelních šaten, vyprávění o natáčení oblíbených seriálů a vzpomínky na slavnou Angeliku. Libuše Švormová v ní děkuje za veselé příběhy, které prožila s Vlastou Fabianovou, Miroslavem Horníčkem, Václavem Voskou, Petrem Nárožným nebo Květou Fialovou. V knize také popisuje natáčení slavných filmů a legendárních pohádek a vyznává se ze své lásky divadlu. Libuše Švormová vás obohatí tím, co přinesl její devadesát let dlouhý život.

„Štěstí! Co je štěstí? Muška jenom zlatá, která za večera kol tvé hlavy chvátá,“ zní v básni Adolfa Heyduka. Mých devadesát let opravdu proletělo, ale co se do nich vešlo radosti. Měla jsem štěstí na milující rodiče, bezvadné učitele, vnímavé diváky i báječné kolegy. Zvolila jsem si povolání, které mi přineslo mnoho přátel, osudové lásky, životní nadhled a snad i moudrost. Věřte, že herectví není nic těžkého, je to nádherná profese.

Jak říkával Bohuslav Záhorský: „Je to krásné povolání, nebýt těch zkoušek a představení.“

Já jsem se do hraní zamilovala. V divadle, na place i za mikrofonem se dějí věci, které jinde nezažijete. O takové zážitky bych se s vámi ráda podělila a vzpomněla na kouzelný smích diváků, úspěchy kolegů, magičnost premiér. Červenou nití je pak jasné poselství: Dejte na své srdce a jděte za svými sny. Já jsem to udělala a nikdy jsem toho nelitovala. Při psaní této knihy jsem si také uvědomila, jak je na světě krásně, jen si toho musíme všímat.
Buďte veselí, optimističtí a pocítíte štěstí.
To vám přeje Libuše Švormová

Ukázka z knihy:

(…)
V Komorním divadle jsem v jedné hře ztvárnila partnerku Petra Kostky a Mirek Horníček nám dělal moderátora, který posouvá děj. Šlo o představení s původním názvem Moskva – Leningrad. Protože ale byla obava, že by na to lidé pod tímto názvem nechodili, došlo k přejmenování hry na Rozhodně správná koupel, což mělo zároveň upomínat na Horníčkovo úspěšné představení Rozhodně nesprávné okno. Zápletka zde byla v záměně měst. Cestující nastoupil do špatného vlaku a místo aby dojel do Moskvy, tak vystoupil v Leningradu v domnění, že je v ruském hlavním městě. Dorazil do domu i bytu, který byl nachlup podobný tomu v Moskvě. Vycházelo se totiž ze socialistické uniformity měst a sériové výroby
nábytku a veškerého domácího zařízení. Ve hře jsem představovala majitelku toho bytu. Roháč tehdy Horníčkovi přiřkl roli komentátora, který v ději nevystupoval, ale svým stylem ho vtipně hodnotil. To celé představení udělalo ještě zábavnějším. Já například stála u knihovny a pročítala nějaký svazek, zatímco on stál v portálu a naléval si panáka whisky. Měl se mě v tu chvíli zeptat: „Co to je?“ A já na to měla odpovědět: „Je to o hrdinech, kteří…“.
Mirek ale mlčel, vůbec netušil, jaká je jeho replika. Tak jsem čekala. Ta chvíle mi už přišla tuze dlouhá, když vtom slyším nápovědku, jak tiše volá: „Co to je?“ Stále bez odezvy. Hlas zesílil, že to museli slyšet i diváci v prvních řadách. „Co to je?“ On se otočil s nalitou sklenicí do portálu a s klidem odvětil: „Já nevím, asi čaj.“ A právě na tohle tam ti lidé čekali, proto chodili takzvaně na Horníčka.
On moc dobře věděl, co na diváky zabírá, tak to potom opakoval i při dalších reprízách. Sám také navedl rekvizitáře, aby nám v jiném představení, kde se jako pila vodka, nalili místo čiré vody skutečný alkohol. Naštěstí jsem mu tenhle fór nikdy nezbaštila. Napít se zhluboka
vodky na jevišti, kde má člověk rozpumpovanou krev, to bych to představení asi nedohrála
(…)

V edici Humoriáda již vyšlo: