Kultura21.cz

Tato kniha je zejména vhodná pro čtení na léto.

Román „Vítězství mořské želvy" je poutavý a hluboce inspirativní příběh o ženě, která se rozhodne zasvětit svůj život ochraně ohrožených mořských želv. Hlavní hrdinka Brigita Kučerová, inspirovaná skutečnou postavou bioložky Hany Svobodové, vyráží z malého města u Prahy na strastiplnou cestu napříč kontinenty – od Indonésie po Mexiko - aby zachránila, co se ještě dá.

Kniha propojuje ekologické téma s osobní cestou hrdinky – od pochybností, vyhoření a vnitřního zápasu až po dramatické střety s pašeráky. Paralelně sledujeme i poetický příběh malé želvičky Brí, který slouží jako silná metafora o odvaze a smysluplném životě.

Tento román oslovuje jak milovníky přírody, tak čtenáře hledající silné, lidské příběhy - ať už v podobě dobrodružství, osobního rozvoje nebo společenské angažovanosti.

Ohlasy na knihu

„Je to excelentní, brilantní a člověk se nemůže od toho odtrhnout. A konec je hodně dobrý. Ani jsem nedýchala, když si hlavní hrdinka uvědomila, jaké je její životní poslání. Za mě jednoznačně palec nahoru. 100%. Skvělý. Doporučuji všem čtenářům, kteří mají rádi přírodu, ale také všem čtenářům, kteří mají rádi život. Proč? To už se dočtete v knížce,“ říká spisovatelka Katarína Fiala.

Betačtenářka Eva Němečková říká: „Odborně-pohádkové čtení; důležité, aktuální téma ukryté v poutavém příběhu. Četlo se jedním dechem.“

Ukázka

Podíval se mi do očí. „Je to práce, při které si trénuji dvě nejdůležitější věci pro život.“
To mě naplnilo zvědavostí, ale on nepokračoval a jen se díval na západ slunce. Možná vyčkával, jestli mě to zajímá.
„Které to jsou?“ vyzvala jsem ho.
„No,“ zašklebil se spokojeně, „když jsme žili jako Bajau stále na moři – a já si na tu dobu pamatuji –, byly pro nás ty dvě věci nejdůležitější, jenomže jsme o tom nevěděli. Bylo to pro nás přirozené. Ale postupem času jsem objevil, že nám ve všem našem konání pomáhala vděčnost a všímavost.“
Dost mě překvapilo, že o tom takto přemýšlí, a vzrušoval mě jeho způsob řeči. Ani jsem nevěděla, na co se dřív zeptat.
„Když člověk žije stále na moři, musí být vděčný za to, co mu příroda poskytuje, že ano?“ řekla jsem.
„Ano, ale nejen to. Když je člověk vděčný, je šťastný, a když je šťastný, daří se mu. Další den nalezne opět bohatý úlovek.“
„A když není šťastný, ryby utíkají?“
„Někdy ano, někdy ne, myslím, že je to všechno komplikovanější. Pochopil jsem to, až když se moje rodina usadila natrvalo na ostrově. Ztratil jsem na nějakou dobu ten pocit vděčnosti. Bylo to hrozné. Nebyl jsem spokojený s tím, že žijeme na ostrově. Všechny svoje neúspěchy a špatné pocity jsem přičítal tomu.“
To, co vyprávěl, se mi zdálo ohromně zajímavé a ta chvíle visela ve vzduchu jako krásný zářící lustr, u kterého tiše a nehnutě pozorujete duhové odlesky křišťálu.
„A kdy se to změnilo?“ chtěla jsem vědět.
„To ne hned. Postupně, po malých chvilkách. Zlost se vyčerpá, a když je člověk z toho unavený tak, že přestane bojovat, začne pozorovat a to už je jenom malý krůček od té druhé nejdůležitější věci.“
„Kterou je?“ naváděla jsem ho, aby zase neudělal nějakou odbočku.
„Je to všímavost,“ řekl a obočí mu poskočilo. Úplně jako Dominicovi. Člověk si toho musel všimnout!
„Ale jedna věc bez druhé není dostačující, protože se navzájem doplňují.“
Slunce zapadlo, zavanul chladný větřík a my se pomalu vraceli k jeho domu. Potřebovala jsem si to všechno ujasnit.
„Takže, můžete mi prosím říci, proč mám používat vděčnost a všímavost?“
„Ne používat,“ zasmál se, „pěstovat. To je to. Jako zeleninu, starat se o ni. Každý ty dvě věci má, jenom snad málo rozvinuté. Ale čím častěji pociťujeme vděčnost, tím více k nám přicházejí dobré věci, jako ryby na návnadu. V tu chvíli musíme zapojit všímavost, abychom si jich všimli. To je celé. Není to tak těžké,“ rozhodil ruce.
„No já nevím. Já se snažím být vděčná, jako třeba teď, když jsem se dozvěděla, jak přenášíte želví snůšky, ale častěji spíš řeším nějaké problémy.“
„Problémy budou vždycky,“ mávl rukou Ugikův dědeček. „Člověk může být vděčný za tolik věcí: za západ slunce, za dobrou večeři, za přátele, stačí být jenom všímavý.“
„To je ta druhá věc.“
„Ano, vidíš, jak to dobře chápeš. Můžeš být vděčná za všechno, co zrovna máš, ale i za všechno, co jsi kdy měla. Je tolik věcí. Můžeš být vděčná každou chvíli svého života, není žádná překážka.“

O autorovi

„Svou literární dráhu jsem zahájil již v roce 2000 vydáním novely Dubstin. Po ní následovalo období, kdy jsem se věnoval psaní pohádek. Ty si získaly velkou oblibu mezi dětskými čtenáři, což mě inspirovalo k pořádání besed v knihovnách a školách. A právě když jsem si myslel, že už nikdy nic nenapíšu pro dospělé, osud mě překvapil. Byl jsem osloven, abych se zapojil do nádherného projektu v indickém Ladaku. Výsledkem byla povídková kniha Příběhy Malého Tibetu, která si získala takovou oblibu, že se dočkala i druhého vydání. Následně vznikla další povídková kniha Pan Šimral přichází, humorný příběh o ztřeštěném důchodci, který byl přirozeným předstupněm mého románového debutu. Po pěti letech pečlivé práce jsem vydal román Útěk na koloběžce. V roce 2019 mě cesta do Indonésie inspirovala k napsání dalšího rozsáhlého románu, který nese název Vítězství mořské želvy a jeho stránky přinášejí příběh inspirovaný jedinečnou atmosférou této země. Další kniha se bude jmenovat Zápisky zbabělého sebevraha. Psaní je pro mě nejen způsobem vyprávění příběhů, ale také cestou k objevování nových světů, ať už skutečných, nebo těch, které vznikají pouze na papíře,“ říká Luboš Pavel.

Více informací: https://lubospavel.cz/vitezstvi-morske-zelvy/a