Kultura21.cz

Podívejte se na novinky z nakladatelství HOST, které jsou předzvěstí jejich podzimní knižní sklizně.

Florence Noeville: Milan Kundera - Psát, jak směšný nápad!

Francouzská novinářka Florence Noiville se s Milanem Kunderou seznámila až v jeho zralém věku — v době, kdy se už léta vyhýbal médiím, dávno za sebe nechal mluvit pouze své dílo a svět si užíval coby všímavý pozorovatel a pozorný společník.

Jak ale napsat příběh spisovatele, který se vždy bránil tomu, aby jeho dílo bylo předmětem biografického zkoumání?

Během návštěv u spisovatele doma, schůzek v kavárnách a společných večeří, z vyprávění manželky Věry a jeho přátel stejně jako při četbě jeho knih před autorkou vyvstával proměnlivý obraz Milana Kundery: každý nový detail z jeho díla, nostalgické zastavení nebo nečekaná poznámka jej nasvěcovaly z jiného úhlu, podtrhávaly jeho spletitý život i komplexní umělecký odkaz. V proudu vzpomínek, literárních výletů, historického kontextu, fotografií a úvah tak před čtenářem vyvstává mnohovrstevnatý literární portrét výjimečného člověka, v němž se Florence Noiville pokouší zachytit jeho odkaz i odraz — psaním. „Jak směšný nápad!“ glosoval to sám Milan Kundera.

Nakladatelství knihu uvede za přítomnosti samotné autorky v Brně 23. září v Moravské zemské knihovně.

Petra Dvořáková, Jan Starý: Věřil jsem, že to musí jít lepší cestou

„Patřím k té šťastné generaci lékařů, která ve svém oboru zažila neuvěřitelný pokrok, jaký si na počátku neuměli ani představit. Když jsem začínal, tak na leukémii skoro všechny děti zemřely, dnes skoro všechny přežijí. To považuji za veliké štěstí, protože ne každému lékaři se toto stane,“ říká přední český onkolog Jan Starý.

Spisovatelka Petra Dvořáková se s ním setkala poprvé před dvaceti lety, když její syn onemocněl a ona byla přítomná jeho léčbě. Tehdy se s profesorem Starým potkávala jako matka malého pacienta. Jako autorka a držitelka Magnesie Litery za publicistiku se k osobnosti lékaře Starého vrátila a z jejich rozhovorů vznikla kniha o převratech v dětské onkologii.

„Řadu dětí od smrti dělily nejen ty veliké kroky, které pan profesor Starý udělal, ale i droboučké, téměř nezbadatelné krůčky jeho vytrvalé práce, které se propisovaly do každodenní činnosti celé kliniky, a my rodiče s dětmi jsme je zakoušeli i skrze práci ostatních lékařů, sester a dalších zdravotníků. V roce 2023, kdy končím tento rozhovor, je to právě dvacet let, co můj syn onemocněl. Zatímco já píšu doslov k této knize, chystá se on, dnes už dospělý, na cestu do práce. Čeká ho další obyčejný den, obyčejný život, a já si uvědomuji, že jsme dostali ten největší dar — prostou každodennost, která není zdaleka tak samozřejmá, jak se nám někdy může zdát,“ píše v doslovu ke knize Petra Dvořáková.

Sid Meier: Život v počítačových hrách

Paměti od tvůrce Civilizace a dalších kultovních videoher.

„Novorozenec si hraje s vlastním chodidlem na přetahovanou ještě dřív, než pochopí, komu končetina patří. Každý na svět přichází jako hráč a já nebyl jiný. Nejdřív jsem se smál, když na mě rodiče dělali kuk, potom jsem si stavěl vojáčky do zástupů, pak jsem hrál deskové hry a pak jsem vytvářel zábavné počítačové programy. Osobně mi to připadá jako nejlogičtější postup na světě. Proto by se otázka „Kdy jsi začal?“ měla přeformulovat na „Proč jsi nepřestal?“. Ale ani tak bych na ni nedokázal pořádně odpovědět. Přijde mi zarážející, že život zasvěcený hrám je spíš výjimkou než pravidlem. Pokud na mém náhrobku bude stát „Sid Meier, tvůrce Civilization“ a nic jiného, bude mi to stačit. Je to dobrá hra a já jsem hrdý na to, jak pozitivní dopad měla na životy mnoha hráčů. Nebyl by to však úplný příběh.“

To říká Sid Meier v úvodu své vlastní biografie.

Slavný designér však nezůstává jen u vzpomínek — dělí se rovněž o své zkušenosti s kreativním procesem, prozrazuje, na čem závisí dobrý design, nebo vysvětluje hráčskou psychologii.

Vilém Koubek: Zatloukání hřebů

Po hororu Petry Klabouchové ze Šumavy nazvaném Ignis fatuus vydáváme další původní český horor, tentokrát od Viléma Koubka. Zatloukání hřebů se odehrává v kulisách polorozbořených paneláků, do nichž se noří skupinka milovníků takzvaného urbexu:

„Takové domy mají speciální napjatou atmosféru. I když jsou to opuštěné stavby, jako by v nich něco z původního života zůstalo a viselo to tam ve vzduchu. Druhou šanci jim pak dali bezdomovci, kteří se v takových budovách nezřídka usídlují. Když překračujete jejich práh, je dobré zavolat, ohlásit se, upozornit, že vstupujete dovnitř,“ popisuje Koubek. I jeho hrdinové ruiny zdraví, aby se vyhnuli překvapivým setkáním, ne vždy to ale stačí… „Horory dávno nestojí jen na zombících a hnusu nebo hrůze, jsou mnohem hlubší, často odkrývají sociální problémy, vztahy či strach plynoucí z jinakosti. Podobně jako třeba komiks nebo fantastika i horor dokáže osvětlit zásadní témata a nasvítit je jinak než klasická beletrie,“ vysvětluje autor.

Více informací: https://www.hostbrno.cz/