Mirek Vaňura: KRIMINÁLKA

Kriminalka obalka200 Jeden z nejúspěšnějších rozhlasových pořadů Kriminálka Mirka Vaňury se po třech letech vysílání na stanici Český rozhlas Dvojka dočkal i knižního zpracování.

Autoři Dana a Mirek Vaňurovi prozradí unikátní detaily z natáčení, přiblíží, jak těžké bylo získat důvěru špičkových kriminalistů, a v osmi vybraných případech odhalí zákulisí vyšetřování vražd. Čtenáři tak mohou očekávat mnoho zajímavých podrobností, které se do rozhlasového pořadu nevešly. Spolu s kriminalisty z celé České republiky budou krok za krokem rozplétat tři zločiny z divokých devadesátých let a pět novodobých případů.

Okolnosti pátrání po vrahovi prozradí i takové ikony kriminalistiky jako operativec Jan Štoček, bývalý státní zástupce Miroslav Antl nebo současný a bývalý šéf pražského 1. oddělení kriminálky Aleš Strach a Josef Mareš. Strhující detektivky ze skutečného života vás vtáhnou do vyšetřování a na chvíli můžete zažít pocit, že jste součástí týmu mordparty.

Kriminalka 1

Slovo autora:

Pamatuji si to jako dneska. Sedím v křesle v obýváku u své sestry ve Velké Británii a v televizi sleduji pořad o tamější policii. Na ten okamžik nezapomenu. Najednou jsem dostal velikou chuť takový pořad připravovat u nás doma v Česku. Jako by vám to někdo poslal shora. Začali jsme se o tom bavit doma s manželkou Danou, spoluautorkou všeho, co vytvořím, a vymýšlet, jak by se to dalo udělat. A tak to vlastně celé začalo.

Následoval bezmála rok prosazování pořadu u vedení televize. A pak bylo najednou úterý 29. srpna roku 2006 a na TV Nova měl premiéru náš nový pořad, který nakonec dostal název 112 – V ohrožení života.

K policii jsem měl vždycky blízko. V jejích řadách mám spoustu kamarádů, často mně o své práci vyprávěli. Dokonce jsem se hned po vojně k policii chtěl přihlásit, ale nakonec jsem se vydal cestou televizní a rozhlasovou. Stejně blízko jsem měl ale také k hasičům a záchranářům, a tak bylo logické, že Stodvanáctka, jak se pořadu záhy začalo říkat, mapovala i jejich práci. Stodvanáctka měla rekordní sledovanost. To téma u nás v televizním vysílání chybělo a bylo nadmíru jasné, že jsme se trefili do černého.

Na Nově jsme pořad připravovali do konce roku 2011. Hned další rok jsme přešli do České televize pod značkou Tísňová linka, chvíli jsme dodávali Seznamu pořad Temná zóna a od března 2014 jsme Stodvanáctku uváděli na TV Barrandov, kde jsem přijal nabídku moderovat hlavní zprávy. Ať už jsme se ale jmenovali jakkoliv, vždy jsme vyprávěli příběhy hasičů, záchranářů, strážníků a policistů.

Za ty roky jsem postupně poznal spoustu skvělých lidí a dnes mohu říci, že mám mezi hasiči, záchranáři, strážníky a policisty mnoho dobrých kamarádů, čehož si opravdu moc vážím. Postupně jsem si uvědomil, jaké jsme měli štěstí, protože jsme vždy natáčeli s takzvanými srdcaři, tedy s lidmi, kteří berou svoji práci jako poslání, baví je, a tím jí odevzdávají mnoho energie a času nad rámec svých povinností. Myslím, že na všech těch příbězích, které jsme odvysílali, je to vidět.

Postupně ale začalo být jasné, že forma, kterou jsme pro pořady zvolili, tedy magazín, začíná být vyčerpaná. A tak Danu napadlo začít jednotlivé případy zpracovávat jako dokumenty. Vybrali jsme příběhy záchrany a kriminalistické případy a nabídli České televizi dvě řady dokumentů – Legendy českého záchranářství a Legendy kriminalistiky. Diváky naše dokumentární řady zaujaly, proto se Legendy kriminalistiky dočkaly dalších dvou řad a všechny díly vyšly také knižně. U toho jsme ještě stačili připravit třináct dílů pořadu Za minutu 12, kde jsme se na ČT1 vrátili k práci uniformované policie a k hasičům a záchranářům.

Já se ale také zároveň po letech vrátil ke své velké lásce – k rozhlasovému moderování. Oslovil mě Český rozhlas Dvojka a já nabídku moc rád přijal. A tak bylo celkem logické, že jsme po necelém roce dostali nápad zpracovat „naše“ případy také do rozhlasové podoby.
Nejprve jsme v rámci projektu Dokuseriál odvysílali čtyři díly ze záchranářského prostředí. Potom jsme se s vedením rozhlasu rozhodli zkusit vyprávět kriminální příběhy. K našemu rozhodnutí hodně přispěl nástup podcastů a také stále se zvyšující zájem o policejní tematiku. Dnes se podobným pořadům říká true crime, ale my jsme v podstatě pokračovali v tematice, které jsme se věnovali už léta.

Po televizních dokumentech a knižním zpracování jsme tedy začali zpracovávat detektivní případy do audio formy. Pořad dostal jednoduchý název Kriminálka a jeho první díl mohli posluchači slyšet ve středu 23. září 2020. Ten díl dostal název Anděl smrti a měl vysokou poslechovost. Ale přesto jsme si tehdy neuměli představit, jak velikou odezvu bude Kriminálka u posluchačů mít. Ke dni, kdy píšeme tuto knihu, jsme posluchačům Českého rozhlasu Dvojka a posluchačům podcastů nabídli čtyřicet osm dílů a připravujeme další případy. Stali jsme se jedním z nejposlouchanějších pořadů Českého rozhlasu a jedním z nejposlouchanějších podcastů v Česku. Za to patří veliké díky především vám, posluchačům, a protože držíte tuto knížku, tak teď už i čtenářům. Do této knížky jsme vybrali případy, díky nimž chceme ukázat různorodou práci detektivů při vyšetřování těch nejzávažnějších zločinů.

Už na začátku naší práce jsme si ale položili zásadní otázku, proč vlastně chceme kriminální případy vyprávět. Těch důvodů je hned několik. Hlavně chceme ukázat, že máme jednu z nejlepších kriminálních policií na světě. A i proto se může česká policie chlubit tak vysokou objasněností. Další důvod je ale stejně důležitý. Za ty roky jsme totiž vypozorovali, že jen málokterý zločin se stane bez příčiny. A proto chceme věřit, že se náš čtenář zrovna jako posluchač a divák při sledování někdy doslova mravenčí práce policie zamyslí nad svým vlastním životem. Nad tím, jak on sám žije, jestli třeba nedělá podobnou chybu jako oběť z našeho příběhu. Zkrátka jestli nejde nevědomky neštěstí naproti. Pokud by v tomto směru měly popsané příběhy pomoci byť v jediném případě, má naše práce smysl.

Mám rád, když s detektivy po celé republice případy vybíráme. Baví mě poslouchat jejich historky a zajímavosti z vyšetřování. Díky tomu třeba už vím, že každý správný kriminalista si musel, aniž by si to mnohdy sám uvědomoval, vypěstovat takzvaný šestý smysl. Pan rada Vacátko by tomu možná řekl „policejní čuch“. Je to něco nepopsatelného, něco, co se detektivovi dostane pod kůži a on se na „to“ začne pomalu spoléhat. Mnohokrát také pomohlo při vyšetřování pověstné „policejní štěstíčko“. A mnohokrát se také potvrdilo, že trpělivost plody přináší.

Mě osobně by asi nejvíce bavilo pracovat v operativě. Tihle kriminalisté musí být všestranní, komunikativní, empatičtí, musejí mít schopnost rychlého úsudku a okamžité kombinace. Jeden můj kamarád detektiv říká, že správný operativec musí vědět, „kde mají čerti mladý“. Takový polda má dokonalou místní znalost, zná provozní z barů, hospod a restaurací, taxikáře a vůbec všechny, kteří v jeho rajónu vyrážejí do ulic, a to často v době, kdy ostatní jdou domů spát.

Jednou jsme jeli s jedním mým kamarádem, mimochodem vynikajícím operativcem, na takzvanou obhlídku. Přijeli jsme na místo, kde se konkrétní případ odehrál, abych se při natáčení dokázal lépe orientovat, a jemu se zase vybavily vzpomínky z doby, kdy případ vyšetřoval. A tehdy jsem uviděl doslova koncert policejní práce operativce. V místě, které bylo napůl opuštěné a připadalo mně, že tam snad ani nikdo nebydlí, jsme během pár minut rozmlouvali s lidmi, kteří si na případ ještě pamatovali, a dozvídali jsme se detaily, na které ten policista už dávno zapomněl. Znovu se dostával do případu, který řešil před mnoha lety. Rozzářily se mu při tom oči a já viděl, jak ho ta práce baví. Dokázal se dozvědět, co potřeboval, aniž by ten, s kým si povídá, měl nepříjemný pocit z výslechu. Ti lidé ani náhodou necítili, že z nich někdo tahá rozumy. Naopak, rádi nám vše vyprávěli.

Snad se nám podařilo přenést na stránky této knihy obdiv ke všem, kteří se na vyšetřování nejzávažnějších zločinů podílejí – tedy nejen ke zmíněným operativcům, ale také k vyšetřovatelům, státním zástupcům, soudcům, soudním lékařům, kriminalistickým technikům, odborníkům z kriminalistického ústavu a mnoha dalším. Chtěl bych moc poděkovat Českému rozhlasu, že s námi do projektu Kriminálka šel. Snad je z těch příběhů znát, že nám nejde o senzaci, ale že oslavujeme práci kriminálních týmů, že při vyprávění příběhů myslíme na poučení z nich a že si ze všeho nejvíc přejeme, aby každá mordparta u nás měla práce co nejméně. Ale zároveň, když už ke zločinu dojde, aby byl každý zločin po právu potrestán.

A na závěr mi dovolte, abych poděkoval své manželce a spoluautorce Daně. Bez jejího vypravěčského talentu by nevzniklo nic z toho, na čem jsme spolu zatím pracovali. Včetně této knížky.

Příjemné počtení.

Váš Mirek Vaňura

Kriminalka obalka