Kultura21.cz

Pražský hrad se mění. Správa Pražského hradu se očividně snaží, aby výstavy na Hradě představovaly ty nejlepší autory a aby otevíraly budoucím návštěvníkům i divákům dveře i prostory Hradu.

„Mám rád všechno, co je bílé. I sádru. Nevadí mi její zprofanovanost. Mám ji rád, protože není ničím. Nenutí myšlenky, ale je poslušná našich myšlenek.  Teprve vzniká. A všechno dovoluje,“ říká Stanislav Kolíbal.  

Objekty, reliéfy, plastiky, kresby a akvarely Stanislava Kolíbala

Správa Pražského hradu, po poslední velkolepé výstavě sochaře Jana Koblasy, ve spolupráci s Prinz Prager Gallery a White Gallery připravila  opět  rozsáhlou výstavu. Tentokrát  světově ceněného sochaře Stanislava Kolíbala ´Jiný svět´, která se koná v Jízdárně Pražského hradu od 14. září 2012 do 6. ledna 2013. Zhlédneme zde dílo (1956 – 2012) světově známého sochaře a především jednoho z mála českých výtvarníků, kteří se prosadili také v zahraničí. „Každá Kolíbalova výstava je svébytným a neopakovatelným zážitkem. Je do detailu promyšlená a vždy výborně reaguje na daný výstavní prostor. Nejinak je tomu i na této výstavě, která je svým způsobem vyvrcholením umělcova životního díla, “ napsal o výstavě kurátor Martin Dostál. „Autor předvedl neuvěřitelnou vitalitu. Svou výstavu koncipoval přímo pro Jízdárnu Pražského hradu. Tři týdny tu trávil dny i noci, určoval, co kam a jak uspořádat, a doplňoval exponáty přímo na místě. Dotvářel svá díla přesně pro daný prostor,“ pokračoval kurátor výstavy Martin Dostál.

A proč ´Jiný svět´?

Kolíbal se vyjadřuje ke světu a představuje svůj vnitřní abstraktní svět. Kolíbal je osobitý, evropský, protože je svůj, český. A jeho tvorba je nadčasová. I když reflektuje vše od 60. let, vrací se k tématům, ale vidí je jinak.

Pojetí výstavy nemá charakter chronologického přehledu celoživotní tvorby. Vidíme zde řadu děl, která dosud nebyla reflektována, ztratila se na zahraničním trhu nebo nebyla v Čechách dosud vystavena. „Základní myšlenkou výstavy je vytvořit obraz souvislostí,“ říká Stanislav Kolíbal. Výstava je autorským konceptem samotného Kolíbala, jehož dílo se vyvíjelo v postupných proměnných etapách. „Označení jeho práce jako sochařské je do té míry nevyhovující, v jaké tento druh vizuálního umění prošel v posledních padesáti letech zásadními proměnami své formy a svého smyslu,“ řekl kurátor výstavy Martin Dostál. „Pojmy jako objekt nebo instalace, které dnes běžně užíváme, jsou výsledkem pozoruhodného procesu, jenž Kolíbal systematicky a po svém od šedesátých let minulého století rozvíjel,“ dodal Dostál. Na expozici můžeme obdivovat desítky let staré Kolíbalovy práce, ověřujeme si tak spolu s autorem platnost jejich smyslu a pravdivosti z dnešního pohledu, konfrontujeme si jeho minulou tvorbu se současnou. Považujme to vše za reflexí umělce, který se letos v prosinci dožije 87 let.

Kdo je Stanislav Kolíbal? Sochař, malíř a jevištní výtvarník!

Pražský sochař Stanislav Kolíbal patří k nejvýznamnějším představitelům českého umění po II. světové válce. Svá díla vystavoval od roku 1943, samostatně od roku 1949.  Raná Kolíbalova tvorba se soustředila na ilustrace a scénické návrhy, v 50. letech se více zaměřil na sochařský portrét a sérii torz. V 60. letech přechází ke geometrické formě, kdy své sochařské práce vytváří jako součást určitého prostoru. Nejvýznamnější díla vznikala na přelomu 60. a 70. let, kdy se přiřadil k čelným představitelům českého konceptuálního umění.  Byl pověřen monumentálními zakázkami, takže v letech 1965-68 vytvořil reliéfní zeď československého velvyslanectví v Londýně a v letech 1964 – 68 vyzdobil  zeď pankráckého předmostí Nuselského mostu.

Od 60. let 20. století se intenzivně věnuje problémům spojeným s geometrií, jako jednoho ze základů evropské kulturní a civilizační identity. Jeho díla jsou charakteristická svým napětím mezi abstraktní formou a existenciálním významem umělecké tvorby, otázkami trvalosti, stabilitou a labilitou sochařských forem.

Osudný rok 1970 sochaře nezlomí

Po roce 1970 i přes abstrakci svého díla se stal Kolíbal politicky nepřijatelným. Na instalacích ve veřejném prostoru se tak podílel pod jinými jmény a v omezeném prostoru ateliéru vytvářel vedle kreseb a reliéfů zcela nově instalace. „To, že tento výtvarný projev dostal jméno instalace, jsem se dozvěděl teprve z londýnských Timesů,“ řekl sochař. „Mezi podlahou a stěnou v mém ateliéru prostě začaly vznikat věci, jež bylo těžké nazývat sochou,“ dodal Kolíbal.

Po roce 1988

Další tvůrčí etapu Kolíbala odstartoval jeho stipendijní pobyt DAAD v Západním Berlíně v letech  1988 - 1889, kde začal tvořit plastiky, které nazval ´stavby´, protože vycházely z kreseb a půdorysů a postupně je čísloval.  Jednalo se o kresby tužkou, přičemž některé z nich později vyústily v trojrozměrné konstrukce „Nemaje konkrétní prostor, začal jsem řešit své ´stavby´ jako modely pro výstavní síně,“ řekl Kolíbal, který má i velké kurátorské zkušenosti.      

Kolíbal vystavoval v nejznámějších světových galeriích, jako jsou například MoMA nebo Guggenheimovo muzeum v New Yorku, Centre Pompidou v Paříži, jeho dílo je vedle veřejných a soukromých sbírek zastoupeno i v londýnské Tate Gallery, newyorském Metropolitním muzeu nebo vídeňské Albertině.

Přestože je Stanislav Kolíbal světově proslulý především jako sochař, nechyběl mu vztah k literatuře, což dokládají jeho četné ilustrace ke knihám Jiřího Ortena, A. P. Čechova, Karla Čapka, Jamese Joyce, Romaina Rollanda a řady dalších autorů. Navíc publikoval i zásadní texty o moderním umění.

V současné době se Kolíbal věnuje Černým, Bílým a Šedým reliéfům, které jsou také k vidění na výstavě v Jízdárně Pražského hradu.

´Všechno končí uprostřed´,  a co nám Kolíbal povídal dál…

„Nechtěl jsem mít výstavu jako nějakou průřezovou sbírku svých prací. Obvykle se to dělá tak, že se architektovi výstavy pošle seznam děl a on je nějak uspořádá v prostoru. Zabýval jsem se dost i scénografií, a proto jsem výstavu stavěl přímo pro prostor Jízdárny Pražského hradu.  Vybíral jsem i věci, které vznikly a byly z nějakého důvodu, podle mne neprávem, opominuty. Nebo zůstaly jen v návrhu, tak jsem je dodělal. Zvětšil či zmenšil tak, aby vypovídaly přesně na tom místě, kde jsou a v tom kontextu, mezi kterými jinými se nacházejí a v prostoru, který je jim dán.

Zvláštěˇ zajímavý je fragment navrhované výzdoby naší ambasády v Brazílii. Prošel jsem s ní do druhého kola. Po tom prvním jsem celou věc přepracoval, a pak zůstala jen u skic. Vybral jsem jen její část, vytvořil přesnou zmenšeninu, protože jinak by dílo zabralo celou Jízdárnu Pražského hradu a konečně ji instaloval jako vlastní exponát.

Čtyři polokoule se jmenují ´Labil´. Tak, jak jsou, stojí a jsou stabilní. Ale je jasné, že by stačilo do jedné z nich postrčit a zřítí se celá stavba.  Kdysi jsem objevil katalog děl Alexandra Caldera (Alexander Calder se narodil v roce 1898 ve městě Lawnton v Pensylvánii a zemřel v roce 1976 v New York. Byl to významný americký sochař a výtvarník, který se proslavil svými mobilními sochami, tzv. mobily). Bylo to někdy v 50. letech, kdy tady vládl těžký a stupidní socialistický realizmus, Čumpelík a tihle, a já z toho katalogu zjistil, že socha nemusí být jen obézní hmota.

Každý náš sochař, který vychází z Myslbeka, tvoří objem. Hmotu. Ale to není jediná možnost. Sochu může tvořit i pouhý obrys.

Každá výstava, kterou dělám, vychází z daného prostoru. A pro ten prostor dělám výstavu.

V jedné části výstavy jsem záměrně reinstaloval prakticky již kompletní výstavu, která byla pro mne klíčová, protože byla první a odbývala se v roce 1963 v Nové Galerii. V jiném místě mám pak zopakovánu část výstavy z roku 1967, která se uskutečnila ve Špálově galerii. Připomněl jsem i výstavu v Tokiu (1970), kam jsem byl spolu se 27 umělci z celého světa pozván právě na základě výstavy ve Špálově galerii. Jeden ze sedmi exponátů chybí, ten je v Guggenheimově muzeu umění v New Yorku, kam si ho z tokijské výstavy odvezli.

Do postranních, uměle vytvořených chodeb jsem umístil práce z let po zákazu vystavování doma i v zahraničí, z doby po roce 1970. Důvodem byly právě moje úspěchy ve světě. Vystavoval jsem tehdy jen ve svém ateliéru a pracoval s tím, co jsem našel. Nebyly to tedy sochy, ale instalace.

Pár exponátů rezonuje moje setkání a okouzlení s Kykladami někdy po roce 1957. (Kykladská kultura se rozvíjela na souostroví Kyklady v Egejském moři, přibližně v období mezi lety 2800 - 2000 let př. n .l. Poté splynula s minojskou civilizaci. Známé artefakty této kultury jsou mramorové plastiky, představující stylizované ženské postavy. Jejich výška se většinou pohybuje od 10 do 30 cm, občas některé exempláře přesahují i jeden metr.)

Zhruba kolem roku 1975 jsem si uvědomil, že čáru lze nahradit nití. Čára je daná a nejde s ní nic už udělat. Nit je na první pohled totéž, ale stačí ji uvolnit, přetrhnout a obraz zmizí. Je v tom větší napětí, protože nit je snadno zničitelná.
Na konci výstavy jsem umístil díla naprosto současná. Mnohé jsem dodělával a upravoval přímo na této výstavě.
 
Na balkoně jsou kresby z berlínského období a další práce dokládající, že týž námět může být čistou geometrií stejně, jako když se ta geometrie vnímá jako základ hmotného artefaktu, a když se vystínuje jako obraz, tak je to i akvarel. V chodbě jsou jen tak mimovolně vybrány věci, které čekají v mém šuplíku, až si jich laskavě všimnu jako autor a něco s nimi udělám. Mám pořád plný šuplík, ale čeká to tam, až budu mít čas.

„Všechno končí uprostřed“. Je to mé heslo, ke kterému se vracím stále a stále. Naučil mě to život. Mnoho věcí vzniklo a skončilo kdesi uprostřed. Člověk si myslí, že se to bude nějak vyvíjet, a ono se to vyvine jinak.  A tím to původní vlastně končí uprostřed. Aniž by to došlo do konce.  

Jiný svět je název výstavy proto, že moje vidění není vidění skutečnosti, hmotné, podoby světa, ale jeho smyslu.  Tam je ten můj jiný svět,“ dodal stále nevyčerpaný sochař zcela vyčerpanému redaktorovi.

Dlouhý, nadšený a zasvěcený monolog sochaře Stanislava Kolíbala pro www.kultura21.cz zpracoval Richard Koníček.

Stručně z pestrého života Prof. ak. sochaře Stanislava Kolíbala

11. prosince 1925 se narodil v Orlové na Těšínsku

1938    Okupace rodného místa polskou armádou
            přestěhování se s rodiči do Ostravy
            pokračování ve studiu gymnázia

1943    Na podzim poprvé veřejně vystavuje jako host MSVU (Moravskoslezské sdružení výtvarných umělců) v Domě umění v Ostravě

1944    V lednu půl roku před maturitou, v rámci totálního nasazení, nucené práce v dolech

1945-1951 Po skončení války studium na pražské vysoké škole UMPRUM, obor užité grafiky v ateliéru prof. A. Strnadela

1948    V řečišti Bečvy u Vsetína objeví možnost použít říční kameny pro labilní sestavy soch

1949–1951 Ilustrace A. P. Čechova, jimiž zakončuje studium (1951) a vstupuje na Akademii múzických umění, obor scénografie u prof. F. Tröstera..

1951–1954 Během studia spolupracuje s divadly v Ostravě, Opavě a s Národním divadlem v Praze. Po ukončení studia externím učitelem jevištní techniky - působení na pražské DAMU   (do roku 1959 jako pedagog)

1953    Ateliér v Praze 7, Nad Královskou oborou 23, svatba se sochařkou Vlastou Prachatickou
    Narození dcery Markéty
    Seznámení se s okruhem umělců Umělecké besedy

1954–1960 Vznik série Torz a práce na knižních zakázkách

1956    Narození syna Pavla

1957    Cesta do Řecka

1959    Cesta do Egypta

1960 - 1970  Spolu s Adrienou Šimotovou, Václavem Boštíkem a dalšími založil uměleckou skupinu UB 12, která byla v roce 1970 oficiálně zakázána

1960    Ve veřejné diskuzi čelí útokům proti vydání jeho ilustrací ke Stromu pohádek

1963    Účast v soutěži na výzdobu Čs. velvyslanectví v Brazílii
    Končí období Torz a začíná tvorba s použitím geometrie

1964    První socha s námětem lability (Labil)     

1965    Vybrán porotou Guggenheimova muzea v New Yorku pro výstavu Sochařství 20 národů (New York, Toronto, Montreal)

1966    Výměnou získává sochařský ateliér v Rooseveltově ulici 40, Praha 6

1967    První samostatná výstava soch (Nová síň, Praha)

1968    Díky stipendiu od Károlyiho nadace pracuje v Provenci (Vence), kde kromě sedmi soch vzniká i cyklus Bílých kreseb

1969–1970 Druhá samostatná výstava v Praze, ve Špálově galerii, na jejím základě je pozván k účasti na konceptuální výstavě v Tokiu (Between Man and Matter)

1973    První samostatná výstava v zahraničí (Salone Annunciata, Milano). Následuje zákaz vystavovat nejen u nás, ale i v zahraničí

1973–1980 Období instalací v ateliéru s použitím kresby v prostoru, provázků a nalezených materiálů. Pomocí přátel dochází k několika zahraničním výstavám v Itálii, New Yorku, Dublinu a Mnichově.

1977    Kresby architektur a prostorů, jejichž iluze i popření existují vedle sebe.
    Ztrácí otce.

1979    V létě první cesta do USA. Setkává se s Ivanem Karpem, majitelem OK Harris Gallery, který přijíždí do Prahy a nabídne mu výstavu ve své galerii

1980    V únoru zde proběhla první samostatná výstava,
            po níž následují další (1982, 1985, 1987)
    Vytváří reliéfní objekty s použitím tmelů
    Ztrácí matku
1983    V lednu samostatná výstava v milánském muzeu Padiglione d’Arte Contemporanea.

1985    Galerie Letohrádek v Ostrově nad Ohří získává povolení vystavit ilustrace a navzdory zákazu vystaví i volnou tvorbu sochaře

1987    Vznikají první Geometrická cvičení, která se stanou základem kreseb a plastik vytvořených za pobytu v Západním Berlíně.

1988  Na základě stipendia DAAD odjíždí na jednoroční pobyt v Západním Berlíně
           Samostatná výstava v Domě umění města Brna

1990  -  1993 profesorem na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru socha – instalace

1992    Vybrán Nadací Alexandera Caldera k sedmiměsíčnímu pracovnímu pobytu v jeho ateliéru v Saché ve Francii.
    Vzniká soubor Staveb s použitím oceli.

1993    Ukončuje pedagogickou činnost. Poté spolupracuje na instalaci výstavy Europa-Europa otevřené roku 1994 v Bonnu, v Německu.

1994    Začíná používat akvarelovou techniku

1995    Instalace díla Otty Gutfreunda v Národní galerii v Praze.

1996     Instalace díla Alexandera Caldera v Paříži.

1997    Retrospektiva sochařových děl v Národní galerii v Praze (Veletržní palác).
    Vychází jeho monografie.

1999    Retrospektiva ve skalních chrámech v Mateře v jižní Itálii.
    Počátek spolupráce s Národní galerií na nové instalaci jejích sbírek.
    První Černé reliéfy.

2000    V Deichtorhallen v Hamburku uspořádána přehlídka jeho tvorby od pobytu v Berlíně.

2005    Vyznamenán medailí Za zásluhy v oblasti kultury.

2006    Zastoupen na přehlídce kreseb v MoMA, New York (Transforming Chronologies).

2006–2010 Vznik řady akvarelů, kartonových reliéfů a šrafovaných kreseb

2008    Vrací se k problému Černých reliéfů

2011    Cyklem Bílých reliéfů navazuje na první bílé období

2012    Vznikají Šedé reliéfy

V posledních 20 letech samostatné výstavy v zahraničí:
1998 ve Velké Británii (Collegeof Art v Edinburgu

1999 v Itálii (Chiese Rupestri v Mateře)

2000 - v Německu (Deichtorhallen v Hamburku)

28. října 2005 převzal od prezidenta Václava Klause státní vyznamenání Medaile Za zásluhy

Před Veletržním palácem donedávna stála Kolíbalova socha Stavba č. XXV.

Přehled sochařových výstav od roku 1949 do 2012 (63 let)

1949     Výstavní síň Atom, Pardubice
1960     Alšova síň U.B., Praha
1967     Nová síň, Praha
1970     Galerie Václava Špály, Praha
1972     Unimedia Galleria, Genova
1973     Salone Annunciata, Milano
1974     Biblioteka Uniwersytecka, Łódź
1975     Mantra Galleria d’Arte, Torino
               Livingstone-Learmonth Gallery, New York
1976     Marlborough Galleria d’Arte, Roma
1977     Altro, Roma
               Salone Annunciata, Milano
1980     OK Harris Gallery, New York
               Henri Gallery, Washington
               Činoherní klub, Praha
1982     OK Harris Gallery, New York
1983     Padiglione d’Arte Contemporanea, Milano
               Studio Carlo Grosseti, Milano
1984     Walter Storms Galerie, München
1985     OK Harris Gallery, New York
               Letohrádek, Ostrov nad Ohří
1987     OK Harris Gallery, New York
               Kulturní středisko Opatov, Praha
1988     Dům pánů z Kunštátu, Brno
1989     Galerie DAAD, Berlin
               ÚKDŽ, Praha
               Knoll Galéria, Budapest
1990     Knoll Galerie, Wien
               Sovinec
1991     Galerie města Blanska, Blansko
               České kulturní středisko, Bratislava
1992     Galerie Jacqueline Moussion, Paris
               CCC (Centre de Creation Contemporaine), Tours
               Städtische Galerie, Wels
1993     Musée St. Croix, Poitiers
               Galerie MXM, Praha
               Muzeum Sztuki, Łódź
               Centre d’Art Contemporain, Quimper
               Walter Storms Galerie, München
1994     Galerie Sokolská 22, Ostrava
               Knoll Galerie, Wien
               Galerie Ruce, Praha
1995     Dům umění, Brno
               Galerie moderního umění, Hradec Králové
               Galerie umění, Karlovy Vary
    Galerie Emila Filly, Ústí nad Labem
1996     Knoll Galéria, Budapest
               Nadace Slunce a Luna, Praha
1997     Národní galerie, Praha
1998    College of Art, Edinburgh
1999    Galerie MXM, Praha
    Galerie Šternberk, Šternberk
    Knoll Galéria, Budapest
    Chiese rupestri, Matera
    Galerie Sokolská 26, Ostrava
    Galerie Václava Špály, Praha
2000    Deichtorhallen, Hamburg
2002    Dům umění, České Budějovice
2003    Egon Schiele Art Centrum, Český Krumlov
2004    Moravská galerie (I. část), Brno
    Moravská galerie (II. část), Brno
    Galerie u Bílého jednorožce, Klatovy
2005    Východočeská galerie, Pardubice
    Galerie města Bratislavy, Bratislava
    Národní galerie, Praha
2006    Walter Storms Galerie, München
2007    Galerie Woxart, Praha
2008    Galerie Zdeněk Sklenář, Praha
2009     Dům umění, Ostrava
    Galerie města Plzně, Plzeň
2010    White Gallery, Osík u Litomyšle
2011    Dynamo Design, Praha
    White Gallery, Osík u Litomyšle
    Brno Gallery, Brno
2012    Galerie Zdeněk Sklenář (S), Praha2012
    (několik velkých nástěnných kreseb, které vycházejí jak z motivů berlínských kreseb, tak z prostorových podmínek galerie (Tehdy a teď)
    Jízdárna Pražského hradu, Praha (Jiný svět)

„Stéblo, dům, člověk se naklání. Padne? Nepadne? Proto volím čtverec, kruh nebo krychli. Ten čtverec není pro mne čtverec. Ani kruh kruhem. Ani krychle krychlí. Tyto čisté tvary mi nepředstavují nijaký aktuální výtvarný problém. O to mě nejde. Ale vyjádřit bytí, to je to, co sleduji. To zvláštní prolnutí dokonalosti s nedostatečností.   Co se střídá, mění, roste a chvátá. Co nemůže být nikdy ukončeno. Co netrvá.“  Stanislav Kolíbal

Stanislav Kolíbal
14. 9. 2012 – 6. 1. 2013
Jízdárna Pražského hradu  (Prague Castle Riding School)
Pořadatel: Správa Pražského hradu
Výstava se koná pod záštitou prezidenta České republiky pana Václava Klause
Koncepce výstavy: Stanislav Kolíbal
Kurátor výstavy: Martin Dostál
Architektonické řešení: Stanislav Kolíbal, Pavel Kolíbal
Grafické řešení: Stanislav Kolíbal, Marek Jodas
Hodnocení:  90 %
Vstupné: plné 120 Kč
         snížené: 60 Kč
         rodinné: 240 Kč

Otevřeno denně od 10 do 18 hodin

Informace: 224 372 434
www.kulturanahrade.cz, www. hrad.cz, www.stanislavkolibal.cz

Zdroj foto: Správa Pražského hradu