Reklama
Banner
Banner

Alexandr Paul: pojem v umění fotografie

Email Tisk

Alexandr Paul Topicuv salonSpolečnost Topičova salonu a 1. Art Consulting Brno – Praha uspořádaly v pražském Topičově salonu výstavu s prostým a jasným názvem, Alexandr Paul - Fotograf.

 



Alexandr Paul (* 30. 10. 1907, + 11. 12. 1981) je, a nejen mezi zasvěcenými příznivci fotografie, nesporným pojmem. Však byl také po léta vůdčí osobností moderního fotografování výtvarných děl.

Jeho pražský ateliér Press Photo v paláci Adria byl, zejména v období první republiky, centrem fotografického dění. Rozsáhlý archiv, čítající bezmála sto tisíc položek, z nichž většina obsahuje i stovky negativů, dokonale utříděných a zdokumentovaných, se naštěstí pro archiv jako takový, ale hlavně pro všechny příznivce fotografického umění vůbec, stal po roce 1989 kulturní památkou. Jak už je ale v dnešní době možné, není zdaleka lehké zabránit likvidaci archivu, byť takovéto nevyčíslitelné hodnoty. Nicméně, je to přece jen tolik, že bezuzdná moc peněz nemůže takovýto soubor zničit zcela bez problémů. Archiv byl tedy – vzdor tomu, že se nedlouho před tím stal kulturní památkou - z komerčních důvodů z Adrie, kde přežil okupaci i socialistické dění, vystěhován. Dočasný azyl našel v neméně důstojném prostředí galerie Platýz. Avšak ne na dlouho, protože neviditelná ruka trhu záhy zašátrala i tam a pod rouškou tržního nájmu musel archiv znovu na cesty. Ale opět mu pomohla solidarita vnímajících lidí a snad přímo boží prozřetelnost a archiv našel – snad už trvalé – útočiště v Dolanech u Kralup. Komu se vybavuje, jak tato vltavská trasa byla zdevastována tisíciletou povodní v roce 2002, toho se pokusíme uklidnit, že shodou okolností, se úložiště archivu nalézá ještě šest metrů nad hladinou tehdejší povodně. Tak snad…

Alexandr Paul Topicuv salon

Výstava, která se v současné době koná v noblesním a pro podobné počiny, díky svému geniu loci, i příhodně důstojném prostředí Topičova salonu, je jen pranepatrným zlomkem neuvěřitelného celoživotního díla tohoto giganta fotografie první poloviny minulého století. Hlavním tématem výstavy je barokní architektura. Jeden z mnoha a mnoha námětů, kterému se Alexandr Paul věnoval, a to hned v několika obdobích svého života. Jedná se fakticky o reinstalaci slavné výstavy Alexandra Paula, uskutečněné pod názvem „Český barok v pohnutém roce 1969“ na Staroměstské radnici v Praze. Na archivní soubor fotografií se přišlo víceméně náhodou při nuceném vystěhovávání Paulova archivu z Platýzu. Dlouhá  léta byla valná část výstavy zabalena do bublinkových folií a uložena v balících, které byly vystaveny různým druhům ohrožení při několikerém stěhování i vodovodních a kanalizačních haváriích. Později se ukázalo, že bylo zničeno kolem dvaceti exponátů. Ostatní vyžadovaly restaurování, omývání alkoholem či retuš. Ne vše šlo uvést do původního stavu, takže jsou některé fotografie vystaveny se všemi svými vadami a částečně v nepůvodní adjustaci, protože všechny sololitové desky mechanické zacházení nepřežily.

Návštěvník výstavy se tak může přenést téměř doslova do doby výstavy původní a shlédnout soubor bezmála stovky vynikajících fotografií našich barokních památek ve stavu, v jakém byly v době jejich fotografování. Navíc jsou, bez ohledu na typ a stáří vzniku dnes už historických negativů, provedeny na jednotný, tehdy existující druh fotopapíru a v adjustaci i instalaci, která byla tehdy specificky vymyšlena a připravena samotným Alexandrem Paulem. Výstava tak byla ojedinělá už tehdy nejen svým obsahem, jednotou námětu a kvalitou snímků, ale v neposlední řadě i způsobem zcela osobité instalace. Včetně takových detailů, které dnes reinstalaci značně komplikují po technické stránce. To, že fotky jsou lepeny na závěsné desky výhradně jedním tehdejším lepidlem (Chemopren) a nejsou, z rozhodnutí Mistra, zakryty sklem a zavěšeny jsou s asi centimetrovým odstupem od stěny. Možná si současný divák řekne, že šlo o rozmar autora. Možná ano, možná ne. Rozhodně však ty dřevěné prádelní kolíčky (jimiž je dnes řada fotografií připevněna k původním deskám, protože lepidlo, které je drželo kdysi, se časem změnilo v prach a svou funkci už mnohde neplní) dodávají instalacím zvláštní romantiku a hlavně autenticitu.

Alexandr Paul Topicuv salon

K fotografiím samým připomeňme, že záběry dýchají atmosférou a na hony se vyhýbají neduhu častému při fotografování kamenných památek, jakým je popisnost a strohá věcnost. Zde dovolte malou odbočku k jiné výstavě, která probíhá souběžně na Pražském hradě v Tereziánském křídle. Zde je představeno dílo jiné osobnosti naší fotografie, Jana Reicha.


Ačkoliv oba umělci postupovali svou cestou, oba se na svých snímcích snažili dávat objekty do kontextu tak, aby vypovídaly o sobě a o svých sděleních, která jsou do nich dílem věky, a dílem zasazením do prostředí, vkomponována. Oba umělci se také při těchto záběrech záměrně vyhýbají kolemjdoucím lidem a rušivým dotekům všedního ruchu jako jsou auta, plakáty a podobně.

Výstavu Alexandra Paula doplňuje i důmyslně zaranžovaný, instalovaný i provedený průřez vším ostatním, co vytvořil. Je to dobře, protože jak řekl Mistrův syn Prokop Paul, jeden ze čtyř špičkově fotících potomků Alexandra Paula rodinou „vyvolený“ k tomu, aby se staral o rodinné dědictví (údajně proto, že ve chvíli rodinné rady byl jediný svobodný): „Nechtěl jsem, aby si neznalý návštěvník výstavy odnesl pocit, že Alexandr Paul fotil jenom baroko.“
A dobře udělal. Protože Alexandr Paul byl fotograf s téměř renesančním záběrem a nepřebernou šíří témat, kterým se systematicky věnoval.

Alexandr Paul Topicuv salon

V roce 1958 se účastnil Světové výstavy v Bruselu EXPO 58. Za soubor velkoplošných barevných fotografií československých památek byl vyznamenán zlatou medailí.

Na Světové výstavě v Montrealu v roce 1967 představil soubor 340 barevných diapozitivů českého barokního umění.

Právě Prokop Paul (narozen 1939) je hlavním pokračovatelem a správcem díla svého otce. A to od detailů, kdy osobně, vlastnoručně a s neuvěřitelnou trpělivostí rozmisťuje ony zmíněné dřevěné kolíčky na odchlipující se místa dávných fotek až po to, s jakou vervou a vytrvalostí připravuje projekt digitalizace. Následovat bude ještě podrobnější katalogizace otcova archivu s jediným cílem - zachovat ho pro budoucno. Jedná se totiž o neopakovatelné zachycení doby a atmosféry mizejícího času prostřednictvím unikátních Mistrových fotografií.

Ke cti Topičova salonu a všech, kteří se na realizaci výstavy podílejí, budiž připomenuto zjevné nadšení a úcta k práci Alexandra Paula. A to i přesto, že se jedná o výstavu relativně krátkodobou (od 17. 7. do 17. 8. 2012). Důvodů je víc, ale tím hlavním je, že celý soubor bude po ukončení instalace v prostorách Topičova salonu přesunut do Jindřichova Hradce. Takže, kdo výstavu nestihne v Praze, nebo to má blíž, má možnost celý unikátní soubor shlédnout v tamním muzeu fotografie.  

Ve spolupráci s Jakubem Paulem připravil Richard Koníček

Alexandr Paul – fotograf
Topičův salon -  Praha 1, Národní 9, 1. patro
17. 7. - 17. 8. 2012
Otevřeno po, čt, pá 10 – 17, út a st 10 – 18

Foto: Alexandr Paul



Související články:
Nejnovější články:
Starší články:

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

LENKA KLESTILOVÁ

ředitelka terénní pečovatelské služby Kvalitní podzim života, z.ú

Film:


PHAR LAP

Nejsem ani fotbalista a ani hokej mě nebaví. Vlastně žádný sport mě nenadchl natolik, abych ho sledovala natož, abych se mu věnovala, ale nasel se jeden hrdina, který mě vážně inspiroval. Emotivní příběh z doby třicátých let, kdy v Austrálii řádila ekonomická krize, je plný nadějí a odhodlání vyhrát, ale i pádů. Krásně ukazuje, jak zkažená umí být lidská povaha. Moc, bohatství a závist, které světem vládnou. Australský film z roku 1983 mi přinesl mého sportovního hrdinu - Phar Lapa. Tenhle anglický plnokrevník byl osobnost. Přestože byl o 10 cm větší a o 150 kg těžší než jeho vrstevníci a prohrával závod za závodem, jeho trenér věřil v jeho dobrý rodokmen a trénoval ho až do úmoru. Jednoho dne se ryzák, od kterého už nikdo nic nečekal, najednou začal posouvat dopředu, až na konec zaujal první pozici. Od té doby byl jasným vítězem ve všech dostizích, ve kterých startoval. Pro sázkaře byl jistotou, ale Austrálii rozdělil na dvě části. Jednou byl milován, druhou nenáviděn. A to natolik, že jednoho dne zemřel. Hypotéz o příčině jeho smrti je mnoho, avšak ta pravá nebyla nikdy objasněna. Ať už za smrt toho koně může kdokoliv, jedno je jisté, můžou za to lidi a jejich hamižnost po penězích. Viník bohužel nikdy nebyl potrestán. Stále ho můžeme vidět v Melbournském muzeu. Snad se mi někdy povede se tam zajet podívat. Díky filmu se mi opravdu vryl do srdce!

Banner

Anketa


Chat s osobností

Partneři

Čtěte také...

V umění volnost – Umělecká beseda slaví 150 let své existence

umelecka beseda200Výtvarný odbor Umělecké besedy pořádá u příležitosti 150. výročí založení Umělecké besedy, nejstaršího a bohatou šíří svého působení i nejvýznamnějšího uměleckého spolku v českých zemích, v barokním...

Nové komentáře

Facebook

Google+

Twitter


Literatura

Rozhodni se! Jak ve správný čas najít správné řešení

rozh 200Nejen pro všechny nerozhodné lidi je určena kniha Rozhodni se! Jak se správný čas najít správné řešení, která láká už jen příjemně zeleným přebalem s hracími kostkami. Jejími autory jsou bratři Chip a Dan Heathovi, ...

Divadlo

Apostrof: Ženský úsměv

altPraha má za sebou již čtrnáctý ročník divadelního festivalu nezávislé a amatérské tvorby Apostrof. V Divadle Na zábradlí a v experimentálních prostorech NoD se odehrálo ve čtyřech dnech celkem devět představení. Objevily se soubory z mnoh...

Film

Jak naše pradědečky a prababičky vábily pohyblivé obrázky

kinematografie 200Sotva bychom dnes nalezli pamětníka, jenž by na základě vlastní zkušenosti dosvědčil, jak vyhlíželo promítání filmů před první světovou válkou, jaký vztah se k nim tehdy prosazoval a z čeho všeho byly pohyblivé obrázky, samozřejmě č...