Galerie hlavního města Prahy uspořádala, ve spolupráci s šéfkurátorem a kurátory Tobym Clarkem a Olgou Malou, výstavu současného britského výtvarného umění ´London Twelve´. Nejde však o přehlídku, ale o pohled na současnou londýnskou scénu. Na základě nezávislé koncepce, kdy se pracuje s fragmenty bez jakékoliv politické hierarchie, využívá třiatřicet londýnských umělců především materiál recyklovatelný. Hlavními tématy vystavených děl jsou abstrakce, identita a historie, příroda a technika.  

Umělecká scéna je neobyčejně rozmanitá a proměnlivá, je multikulturní, nevévodí jí žádná konkrétní snadno zařaditelná a definovatelná škola či skupina. Oplývá talentovanými tvůrci, neustále se vyvíjí a obměňuje. Pokroky dosahované v oblasti techniky vytvářejí spolu se společenskými a kulturními změnami rámec pro rozšiřování pole působnosti tvorby
a otevírají nová východiska pro umělecké hledání.

Výstava ´London Twelve´ tudíž neusiluje o prezentaci londýnského tvůrčího prostředí v jeho úplnosti, ani o zmapování jeho vrcholů. Kurátor Toby Clark místo toho zvolil subjektivní přístup a představuje skupiny výtvarníků, jejichž tvorba ho v uplynulém roce zaujala. Přehlídka tak nabízí individuální pohled na současné dění, jakousi momentku zachycující dynamickou a subjektivně rozrůzněnou množinu rozptýlených, a přesto vzájemně propojených tvůrčích dějů. Výstava vedle sebe řadí jednak různé generace umělců, jednak tvůrce již zavedené a nastupující. Jednotlivá díla jsou prezentována s estetickým záměrem co nejlépe využít jedinečného ducha a přirozených dispozic Domu U Kamenného zvonu.

Kontakty: Michaela Moučková, +420 725 818 721, +420 224 826 391, Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript , Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript
Místo konání výstavy:
Dům U Kamenného zvonu, Staroměstské náměstí 13, Praha 1
Termín konání výstavy: 29. 6. – 23. 9. 2012
Otvírací doba: út – ne 10.00–20.00
Vstupné: 120,-Kč plné (dospělí) / 60,-Kč snížené (studenti, senioři)
Další informace: www.ghmp.cz

Pár slov o technice práce vybraných umělců

Jonathan Baldock pod vlivem folklorní tradice a rituálů využívá tradičních metod domácích řemesel, jako je například výšivka, háčkování a keramika, které absurdně slučuje s percepčními triky připomínajícími tradici surrealismu. V Sedící postavě (2010) Baldock odkazuje na sochu Chac Mool vytvořenou starověkou mayskou civilizací. Tyto výrazně zdobené sošky božstev se staly inspirací pro ikonické práce Henryho Moora vytvořené z hladkého bronzu nebo mramoru. Zde jsou však zvolenými materiály aplikace, plsť, výšivka a malba. To nebrání tomu, aby Baldockova postava nepůsobila mocným až majestátním dojmem, který vyvolává evokace drahokamy posetých božstev Jižní Ameriky.

Musica (2011) vychází z italské commedia dell’arte. Na tomto velkém závěsném obraze vytvořeném z aplikace plsti na pytlovině Baldock vynalézá nové postavy a surreální hybridy. Dílo je reflexí opulentních renesančních tapiserií a nabízí variace podobné divadelním kulisám nějakého zapomenutého představení. Odráží ducha commedia dell’arte v reakci na politickou krizi 14. století tím, že rozvíjí komerčnější a nezávislejší způsob výrazu; je to nenucené gesto, ale takové, které je prodchnuto pocitem dědictví a ikonografického rodokmenu.

Malby Matthewa Burrowse zkoumají střet mýtu a modernosti. Z vymývané, seškrábané a setřené barvy se vynořují obrazy rašících biomorfních postav, které prorůstají do jiných forem nebo prostor. Podivné tvary a postavy obývající jeho obrazy hodně připomínají jak anatomickou příručku, tak i zahradní kůlnu na nářadí. Umělcovým cílem je vizuálně zobrazit nevizuální vlastnosti – ne to, jak lidé nebo věci vypadají, ale jací nebo jaké jsou. Spojuje dohromady charakter a příběh v rámci zbytků mýtu, náboženství a životního prostředí a využívá vlastností barvy, aby zpochybňoval nebo se inspiroval příběhem v rámci abstraktní formy.

James Capper ve své tvorbě používá strojírenské materiály a techniky průmyslového designu. Inspiroval se průkopnickým vynálezcem zemních strojů Robertem Gilmourem Letourneau a jako kanonický umělec v procesu umělecké tvorby uplatňuje metodologii mechanických postupů. Capperův repertoár materiálů – ocel, hliník a hydraulika – stejně jako způsoby jejich spojení – svařování, kovoobrábění a řezání plazmou – demonstruje začlenění průmyslových procesů do realizace jeho uměleckých koncepcí. Utilitární impuls, který je základem těchto děl, diktuje, aby byla praktická a funkční. Estetický vzhled těchto objektů je úměrný jejich důmyslnosti a vhodnosti pro daný účel. Tato díla jsou stejně jako nejlepší strojírenské výrobky krásná svou funkčností. Razicí zuby jsou nástroje na řezání, škrábání a tvarování určené pro upevnění na stroje vyrobené umělcem. Tyto zuby jsou koncipované tak, aby se dovedly zakousnout do země a rozervat ji, vpisovat vzory přímo do terénu. S díly jako Přenosný řezací stroj lze řezat nebo zakreslovat konkrétní předem daný tvar do různých povrchů, v tomto případě otáčením kola vykroužit díru do omítky.

Cedric Christie tvoří svá díla kombinovanou technikou a zkoumá široký okruh kulturních a umělecko-vědních referencí. Jako jemný nástroj komunikace často používá humor a ironii. Využívá a manipuluje předměty každodenní potřeby jako kulečníkové koule, lešení a dokonce automobily, z nichž vytváří sochy usilující o kritické zhodnocení moderny, které si zároveň pohrávají s formou a významem. Zajímá se o proměnlivou hranici mezi uměním a objektem a do své tvorby zahrnuje nezřetelné. Socha Horká čokoláda (2012) využitím netradičních materiálů jako ocelový krunýř a anatomie kulečníkových koulí naznačuje navzdory svému hravému názvu znevážení posvátné ideologie modernistického sochařství. Pomocí estetiky založené na koláži vyvinul Dan Coombs jazyk, který se pokouší rozostřit imaginární a reálné, aby maloval obrazy, které se snaží být paradoxní, snové a nadnesené. Malby Dana Coombse, zajímajícího se o halucinace a duchovní vize, zachycují lidská setkání plná tajemné, symbolické moci, jejichž interpretace je záměrně ponechána na divákovi. Vznikají komplikovaným procesem koláže, která zasazuje postavy do zcela smyšleného okolí, do krajin alternativních světů nebo interiérů. Postavy, v nichž se autor pokouší zachytit podstatu emocionální situace, zobrazit nějaké myšlenky nebo vyjádřit významy, se vyznačují zvláštní nejednoznačností – lze je vykládat jako emanaci umělcovy duše nebo jako plnohodnotná stvoření. K nabité atmosféře těchto scén přispívá gestická malba a intenzivní barva. Coombs namaloval čtyři obrazy Boha v roce 2011, aby ztvárnil dávnou nejasnost – jestli Bůh existuje, tak jaký je? Byl člověk stvořen k obrazu Božímu, nebo je Bůh zobrazením člověka? Coombs se domnívá, že pokud má mít Bůh podobu člověka, musí mít i svou temnou, zvířecí stránku, a také ženskou stránku. V tomto svém díle zkoumá možnost takového zobrazení. Náboženství vzniká v nepřítomnosti Boha. Dokonce i pro nevěřící je Bible stále největším dílem lidské představivosti. Pro Coombse je Bůh jakousi projekcí vytvořenou lidmi v jeho nepřítomnosti. Toto dílo pojednává o víře a mísí prvky božského vlivu a zpochybňuje, ale zároveň hýčká naše předem dané představy o božství.

Keith Coventry vytváří obrazy a sochy, které pracují s dědictvím moderny, aby řešil podmínky současného městského života. Jeho výstřední a osobní projekt na vytvoření formy soudobého historického malířství pracuje s obrovským rozsahem referencí. Tyto malby a plastiky staví dějiny umění – Maleviče, Mondriana a Warhola – mezinárodní modernu, minimalismus a pop art – proti obrazům hrdinství a idealismu, zpustlé dekadence a nenormálního chování. Coventry se trvale zajímá o temnou stránku idealismu: úpadek města, sociální selhání, braní drog a odcizení. Mnohé z kunsthistorických odkazů, které používá, jsou definovány utopickými ideály moderny, jejímž cílem bylo předělat svět. Coventry si hraje s těmito názory a ukazuje, že jsou pochybené a dokonce nesprávné, přičemž propast mezi přesvědčením a realitou vytváří v jeho díle řadu znepokojivých spodních proudů. Nejprve začal kolem roku 2000 manipulovat s logem McDonald’s v cyklu Junk. Použité nádobí z fast foodu, které se kupilo kolem jeho ateliéru, se stalo několikanásobnou inspirací; nejprve si všiml, že ikonická žlutá, červená a černá barva, kterou společnost McDonald’s používá jako své logo, zapůsobily na jeho paletu původně inspirovanou konstruktivismem, a za druhé postřehl, že výsledný vzor vzniklý ze zmačkaného loga a naskládaných hromad kartonu je abstrahovaný a nabývá bezprostředně čistě abstraktní podoby. Nakonec celý étos nalezeného předmětu až po malbu velmi dobře zapadl do autorovy hlavní hnací síly jeho tvorby, kterou je moderna, společnost a úpadek. K této myšlence se vrátil asi před rokem a od té doby z ní učinil své hlavní zaměření.

Neil Gall z obyčejných věcí jako plastelína, nit, kartonová lepenka, páska nebo hadry vytváří fantastické objekty a krajiny, z nichž se po jejich vyfotografování stávají malby, koláže a kresby. Autor plně využívá lidského sklonu na každém kroku objevovat tváře a antropomorfní formy. Hyperreálné provedení těchto prací kontrastuje se zdánlivě absurdní a fantastickou směsí objektů a roztříštěných kombinací různých perspektiv. Ostře modelované předměty se svými strukturovanými povrchy mají tendenci házet stíny, což vede k velice přesvědčivé hmatově prostorové iluzi. Tato díla se zdají být krásná a děsivě odpudivá zároveň. Z podivných surrealistických krajin se vynořují tajemné hybridní bytosti, což mimeticky zachycuje banalitu každodenního života.

Steve Goddard bere sestříhané části dějin umění od autorů, jejichž tvorba ho oslovila, a pocit, který má z pohledu na jejich práce, přenáší do svého jedinečného světa, projevujícího se hlavně v realistických rodinných portrétech. Nechce zkoušet císařovy nové šaty, ale kolekci nádherných rób, které rozstříhá a zase sešívá ve tvaru někoho, kdo je pro něj důležitý. Goddard je stejně jako mnoho jiných umělců fascinován lebkami a válkou. Mnoho z jeho děl včetně Mein Kampf po roce 2012 odkazuje na jeho dávno zemřelou babičku, která byla stěžejní postavou v jeho životě. Cyklus Babiččiny hlavy připomíná masky smrti, ale tyto masky nejsou morbidní. Jsou jakýmsi velebením její památky a toho, co pro něj udělala, když mu hodiny a hodiny předčítala příběhy a naučila ho malovat. Tyto masky začaly v nedávné době fungovat jako portály, na které může zavěsit další své vzpomínky nebo to, co si vybavuje ze světových dějin, které ho ovlivnily a podnítily jeho představivost.

Stephane Graf se zabývá identitou a pamětí jako primárními tématy své tvorby. Jeho cyklus Professore představuje hloubkový archiv věnovaný životu a dílu záhadného vědce. Graffa zaujala zdánlivě přirozená důvěra společnosti ve vědu, a tak vytvořil postavu „Profesora“ jako alter ego, které zpochybňuje vnímání řádu a sociální identity. Výsledné zobrazení stírá rozdíly mezi skutečností a fikcí. Graffovy monochromatické obrazy se podobají fotografiím, představujícím další dualitu, kde fantazii prakticky nelze oddělit od skutečnosti. Profesorova nekonvenční věda se může pohybovat v rozmezí od fantastického po banální, ale vždy je prezentována se stejnou úctou a jeho vtipné experimenty paradoxně působí docela věrohodně.  Stephane Graff tvoří své fotografie pomocí alternativních technik, jako jsou negativy na skleněné desce, bromolejotisky a autorův vlastní vynález graffitisk.

Briisko-marocký autor Hassan Hajjaj ve své tvorbě s vřelostí a humorem zachycuje jedinečnou atmosféru a pozitivní rytmus ikonografie severoafrické ulice. Reaguje na nové technologie, krajiny v procesu transformace, bující globalizaci a síly kapitalismu a zejména reklamu. Hajjaj pracuje především s fotografií, ale také s „produkty“ včetně nábytku a oděvů, které se staly rekvizitami v jeho inscenaci současného marockého života v Medíně. Hajjaj působí jako filtr a dívá se na svou rodnou zemi očima Londýňana. Interakce mezi jeho současnou tvorbou a bohatým uměleckým dědictvím islámu přispívá ke složitosti a hloubce těchto živých a siláctvím prodchnutých prací a zároveň se zapojuje do širší diskuse týkající se islámské kultury. Hajjaj proti sobě staví tradici a předem vytvořené názory své země a rozšiřující se globalizaci a mezinárodně distribuované produkty.

Tony Heywood a Alison Condie svou tvorbu popisují jako „zahradnické umění instalace“. Jejich oblast zájmu se týká především nových způsobů, jak pracovat s krajinou a přírodou a jak je zobrazovat. Skutečnost, že Tony Heywood je vzdělán v zahradnictví a antropologii a Alison Condie v botanice a zoologii, vedla k vytvoření unikátního cyklu uměleckých děl, která je často těžké zařadit. Působení těchto autorů jde napříč mnoha žánry včetně land artu, sochařství, zahradnictví, malířství, videa a performance, a jednotlivá díla ve své konečné realizaci často synteticky spojují prvky ze všech těchto oborů. Takže často je dílo výsledkem multidisciplinárního zkoumání jednotlivých oblastí zájmu.  Tito autoři tvoří v různém měřítku od velkoformátových veřejných zakázek pokrývajících mnoho akrů po menší práce určené pro galerie, včetně mikro krajinek v Petriho miskách. Pozoruhodným rysem mnoha jejich děl je využití materiálu z živých rostlin. I když jde o čistě sochařské dílo, jako například Třpyt, je koncipováno tak, aby se mohlo začlenit do konkrétního přírodního prostředí. V tomto případě byl Třpyt inspirován vodními jednobuněčnými řasami a byl navržen tak, aby plaval na hladině a reagoval na pohyb vody, a tím napodobil mikroorganismy, které paroduje.

Tvorba Henryho Krokatsise zahrnuje sochařství, malbu, kresbu a instalace vytvářené pro určité místo, z nichž většina je založena na nalezených předmětech a dalších odložených materiálech, které jsou rekonfigurovány. Autor začíná od skutku víry v zastaralé nebo zdánlivě odepsané předměty a záměru z nich učinit něco, s čímž se není snadné obeznámit, ale co hodlá znovu oživit a dát mu nový význam a postavení. Zrcadlové dílo zvané Usura, kde umělec jako svou paletu použil vyhozená zkosená zrcadla. Těchto zrcadel, běžné součásti anglických domácností od 20. do počátku 60. let minulého století, jsou dnes plná vetešnictví. Autor ve svém cyklu některá z nich zachránil před zapomněním; rozřezal je, pospojoval a zavěsil na stěnu, aby z nich vytvořil komplexní vymezené plochy, čímž je zdánlivě náhodně přesměroval do oblasti malířství. Divák neví, jestli se má dívat do zrcadla nebo na jeho povrch. Neutrální lhostejnost zrcadel zmizí, jakmile člověk začne porovnávat jemné rozdíly v materiálu jejich povrchu, jako by zkoumal formální kvality malby. Tento zrcadlový cyklus, dříve vystavený v Muzeu Peggy Guggenheim v Benátkách, je nicméně vzácný v tom smyslu, že Krokatsis jej převedl do další transformační fáze, když rekonfiguroval většinu zrcadel do jejich negativních zadních stran a znovu se zaměřil na barvu a pevnou formu při zachování pouze jediné odrazné plochy jako narážky na svou předchozí tvorbu.

Umění Penny Lamb vychází z často prudké emoční reakce na její pocity o světě; jde o nutkavou potřebu tyto emoce vymítat, a tím očistit samu sebe v procesu vytváření něčeho krásného z něčeho drsného, ošklivého nebo bolestivého. Utorku vede práce sama v procesu rituální očisty nebo očistění se. Propast propastí se ozývá; Žalm 42:7 je pro tento proces charakteristické a představuje bezprostřední reakci na filmový dokument o dětech, které byly v Nigérii obviněny z čarodějnictví. Kuřecí kosti obřadně svázané k sobě (černou nití – která stejně jako v mnoha zemích v Nigérii představuje pohřební oděv) symbolizují způsob, jakým tito afričtí medicinmani/šamani čarují – svazováním zlých duchů, „očišťováním“ těchto „posedlých“ dětí. V průběhu života se autorka viděla v choulostivých situacích jako týrané dítě, dvanáctiletá prostitutka, madam, pacientka ústavu pro duševně choré, outsider. Dále konfrontuje svou anorexii a s ní související trauma. Donutila se projít procesem vaření, zvracení a řemeslné práce tak dlouho, dokud nebyla hotova. V zájmu vytvoření tohoto díla Penny Lamb systematicky uvařila a vykostila přes 7.000 kuřat zakoupených v levném supermarketu, kdy si z každého z nich ponechala jen dvě kosti, které vyhověly její estetickým požadavkům. Často volí materiál pocházející z věcí kdysi živých, z kterých obere maso jako odkaz na cyklickou povahu existence.

Hew Locke ve své tvorbě uplatňuje nejrůznější techniky a široce využívá nalezené předměty a koláž. Na jedné straně si vybírá své komponenty nebo paletu podle estetické úrovně, avšak stejný důraz klade na narativní prvky v rámci jednotlivých objektů – jako dětská pistole, voják nebo lev jako symboly a/nebo postavy v jeho dramatu. Locke je fascinován tím, jak různé kultury vynalézají samy sebe a jak si vybírají své národní symboly. Jaké jsou vizuální prostředky používané k vyjádření nebo k pokusu o vytvoření myšlenek státnosti, legitimní moci, národní identity a historické autority? Tento zájem autora vedl k přijetí, zpochybnění a podvracení systémů výtvarného zobrazení a ikonografie těch, kteří jsou u moci, i těch, kteří o ni usilují. Království slepých je instalace nástěnných reliéfů zobrazující majetek imaginárního vládce. Figuríny jsou rekonstrukcí okamžiku jeho vzestupu k moci v bitvě a představují složité votivní předměty. Locke vychází z ikonografie bitev, jako například na tapiserii z Bayeux a obrazu bitvy u San Romana. Tyto postavy jsou rovněž ovlivněny asyrskými reliéfy v Britském muzeu znázorňujícími lov na lva. V jedné části je zobrazen král, jak drží dva silné, ale poražené lvy – toto dílo na tuto pózu odkazuje, ačkoli zde jsou místo lvů mrtví vojáci/oběti. Je možné vycítit sílu postav zároveň s jejich impotencí, rozkladem a perverzí. A to je podstatou autorovy tvorby. Jde v ní v podstatě o moc – kdo ji měl, kdo ji má a kdo po ní touží.

Zak Ové  se pohybuje mezi sochařstvím, filmem a fotografií. Jeho posláním je vzkřísit a reinterpretovat ztracené kultury za pomoci materiálů nového světa, a tím vzdát hold duchovní i umělecké africké identitě. Tvoří na základě své dokumentace a antropologického zájmu o historii v diaspoře a v Africe, zejména té, kterou zkoumá trinidadský karneval. Jeho dílo představuje emancipaci osobní existence prostřednictvím inkarnace do „druhého já“ a ukazuje nám mocenskou hru, jíž se jedinec osvobozuje ze zkušeností svého vlastního já. Toto je pak přefiltrováno přes jeho vlastní osobní a kulturní výchovu, kdy vyrůstal v Londýně a na Trinidadu s černým trinidadským otcem a bílou irskou matkou. Díla Zaka Ové jsou naprosto fantastická – například Návrat do Núbie představuje princeznu cestující časem, mezigalaktickou velvyslankyni krásných mladých černošek, která je uzavřena v celé své nádheře do své osobní vesmírné lodi připomínající maják!

V obrazech Fiony Rae z poslední doby se vyskytuje písmo, znaky a symboly odvozené ze současného designu a typografie, přičemž autonomie a čitelnost těchto grafických tvarů je narušována abstraktními doteky štětce a spontánními gesty, které spolu vedou dialog o nové syntéze výtvarných jazyků. Malé postavičky a karikatury, jejichž postavení je úmyslně nejednoznačné, slouží ke zdůraznění metafyzických a umělých dimenzí abstraktní malby a současně divákovi umožňují se s nimi empaticky identifikovat, a tím dospět k osobnějšímu pochopení. V díle Nakopni mě do budoucnosti, aby mě šlo reloadovat (2011) jsou andělé, srdce a hvězdy vrženi do pasáží malovaných expresivním tahem štětce s mlhavě vymývanou barvou, ohraničených geometrickými bloky šedého třpytu nebo zachycených v černých kaligrafických kresbách inspirovaných dřevoryty z Dürerovy Apokalypsy a Waltem Disneym. Titul obrazu vypadá jako nějaké zvolání nebo prohlášení, ale stejně jako obraz se vymyká definitivnímu vysvětlení a zdá se být současně temný i okouzlující, úzkostný i nenucený.

Barry Reigate čerpá své původní podněty z přetíženého světa naší spotřební kultury a stejně tak přeplněné krajiny poválečného moderního a současného umění. Oba tyto světy se vyznačují dobře známou recyklací a reformulací obrázků, znaků a symbolů, tvořících zdánlivě nekonečný proud nově opakovaných spotřebních položek, ať už materiální nebo nemateriální povahy. Vyvoláním ducha prvního, temnějšího a kritického vzkvétajícího pop artu a jeho propojením s taktikou formálního opakování uplatňujícího různé aspekty koncepčního umění a minimalismu Barry Reigate vyvinul jazyk, který s rozvážným klidem předvádí zdegenerovanou a konečnou fázi naší výtvarné kultury. Jádro souboru děl nazvaného Rovnice tvoří série geometrických tvarů, převzatých z řady matematických příkladů, které jsou zasazeny do nového kontextu jako pseudomodernistické ikony. Tyto formy se opakují v různých technikách, v minimálních pracích na papíře, jako řada soch na podstavci a jako malby, které slouží k ozdobě vyprázdněné formy pop-artového expresionismu. Přesunem z akademického kontextu do kontextu kulturního jsou tyto formy odhaleny jako šifry, do nichž se promítají jiné, ne jim nepodobné soubory utopických a ambiciózních předpokladů.

Dílo Michaela Samuelse lze charakterizovat jako formu současného domácího kutilství, které využívá průmyslově vyráběný modernistický nábytek a světlo. Prvky jako skříňky, stoly a příborníky jsou zbaveny své tradiční role, rozřezány a rekonfigurovány do struktur, které již neplní žádný utilitární účel. Vzhledem k tomuto posunu a změně konfigurace je narušen jakýkoli funkční výklad jednotlivých prvků. Přesunováním a rozbitím předmětů každodenní potřeby Samuels zvyšuje napětí mezi funkčním aspektem použitých předmětů a jejich nehmotnou hodnotou.

Obrazy Neala Taita přinášejí divákovi znervózňující napětí, vytvořené protikladem něčeho docela dobře známého a neznámého. Opakované zobrazení každodenních předmětů se prolíná s mnohoznačnými embryonálními formami, které spojují nepříjemný prostor mezi fyzickou realitou a podvědomím. Výsledné výjevy se vyskytují ve snovém paralelním světě, který je svým znepokojivým mysticismem blízký surrealistickému malířství.

Gavin Turk byl průkopníkem mnoha forem současného britského sochařství, které jsou dnes považovány za samozřejmost, včetně malovaného bronzu, voskových figur, recyklovaných kunsthistorických ikon a využití odpadu v umění. Jeho tvorba je nekonvenční a nekompromisní. V roce 1991 mu Royal College of Art odmítla udělit titul kvůli tomu, že jeho závěrečná práce Jeskyně sestávala z vybíleného ateliérového prostoru obsahujícího pouze modrou pamětní plaketu připomínající jeho přítomnost: „Gavin Turk zde působil v letech 1989–1991“.  Pop hlava a Dvojpop v červené postulují umělce jako zpěváka skupiny Sex Pistols Sida Viciouse v póze Elvise Presleyho od Andyho Warhola, který zobrazil tuto hvězdu s vyčesanými vlasy jako kovboje tasícího zbraň – původní král popu v pojetí původního „krále“ pop artu.

Fotogalerie:

Popisky fotografií:

1
JONATHAN BALDOCK
Sedící postava
2010
Plsť, příze, tyrkysová barva, pěnovka, dřevo, akryl
135 cm x 66 cm x 167 cm

2
JONATHAN BALDOCK
Musica
2011
Pytlovina a plsť
234 cm x 280 cm

3
MATTHEW BURROWS
Zahradní milenci
Olej na lněném plátně
120 cm x 90 cm

4
MATTHEW BURROWS
Chuť ráje
2011
Olej na desce
47 cm x 40 cm

5
BIGGS A COLLINGS
Dcery mužů
2012
Olej na plátně
152,4 cm x 152,4 cm

6
JAMES CAPPER
Rotační řezačka
2009
Sádra, ocel, motor a spínač
80 cm x 70 cm x 40 cm

10
CEDRIC CHRISTIE
Horká čokoláda
2012
Ocel a hnědá fenolová pryskyřice
 52 cm x 8 cm x 5cm

11
DAN COOMBS
Bůh 1
2011
Olej na plátně
180 cm x 240 cm

12
KEITH COVENTRY
Junk 2
2011
Olej na lněném plátně, sklo a dřevo
177,8 cm x 147,3 cm

 14
NEIL GALL
Náměsíčník
Olej na plátně
71 cm x 54,5 cm

16
STEVE GODDARD
Mein Kampf
2012
Kombinovaná technika na desce
Průměr 138 cm

17
STEPHANE GRAFF
Ruce času  
2011
Olej na plátně
160 cm x 200 cm

18
HASSAN HAJJAJ
Hamidova záda
2000
Digitální barevný tisk
136 cm x 93,5 cm

20
HEYWOOD A CONDIE
Třpyt
2007
Zdobeno drahokamy
Variabilní rozměry

21
PAUL HOUSLEY
Pán zkušenosti
2011
Bronz
20 cm x 28 cm x 23 cm

23
HENRY KROKATSIS
Usura
2011
Zrcadlo a deska
95 cm x 95 cm

26
PENNY LAMB
Propast propastí se ozývá; Žalm 42
2010
Dřevo, kuřecí a liščí kost, bavlněná nit
218,4 cm x 61 cm

27
HEW LOCKE
Království slepých č. 10
2008
Kombinovaná technika
402 cm x 362 cm x 47 cm

29
JASON MARTIN
SEXYLUCKYLAZYLADY
2011
Olej na hliníku
Průměr 175 cm

31
ZAK OVÉ
Návrat do Núbie
2010
Nalezené předměty, kov, kabely, figurína, pozůstatky letadla
150 cm x 50,8 cm x 355,6 cm

33
ZAK OVÉ
Divoch
2011
Kov, nalezené předměty, lebka
183 cm x 152,5 cm x 71 cm

35
FIONA RAE
Nakopni mě do budoucnosti, aby mě šlo reloadovat
2011
Olej, akryl a flitry na plátně
152,5 cm x 127 cm

36
BARRY REIGATE
Obraz bez názvu (Rovnice 2)
2011
Kombinovaná technika na lněném plátně
210 cm x 156 cm

37
MICHAEL SAMUELS
Fraktál 5
2010
Kombinovaná technika
5 cm x 80 cm x 60 cm

39
NEAL TAIT
Bez názvu
2010
Olej na plátně
122 cm x 153 cm

42
GAVIN TURK
Dvojpop v červené
2012
Akryl na plátně, sítotisk
225 cm x 135 cm

 
London Twelve / Současné britské umění
Datum a místo konání výstavy: 29. 6. – 23. 9. 2012, Dům U Kamenného zvonu, Staroměstské náměstí 13, Praha 1

Zdroj foto: ghmp.cz

 

 

< Předchozí		Další >