V tomto rozhovoru jsem vyzpovídala paní Lucii Lomovou, jež dala život například komiksu o dvou myškách - Anča a Pepík ze Čtyřlístku či novému komiksovému  románu Divoši, o kterém také bude  řeč. Dozvíte se například, co je potřeba, když sami chcete s komiksem začít...

Rozehřívací série

Jaké byly Vánoce? Dokázala jste si je užít s klidem a beze stresu? A jak vlastně vypadal vánoční stromeček umělkyně jako jste vy?

Vánoce byly klidné, prožívala jsem je letos o něco déle a v předstihu, protože jsem kreslila pro televizi adventní kalendář, betlém a jiné vánoční kratochvíle pro dětský web. Doma bylo vše zcela tradiční a pěkné, vánoční stromek byl letos tzv. lidový, střídáme to s blýskavou variantou, která byla ku příkladu loni.

Dala jste si nějaké předsevzetí?

Předsevzetí si nedávám.

A čím teď žijete?

Pracuju na novém komiksu, tentokrát jsem se pustila do detektivky z divadelního prostředí. Bude se jmenovat Na odstřel a kreslím ho pro SAD, dvouměsíčník Svět a divadlo, kde bude vycházet na pokračování. Kromě toho kreslím stále komiksy o anglické historii do časopisu Bridge a aktuálně pojedu příští týden do Francie na festival do Angoulême, kam se hodně těším, Angoulême je pro komiksáře něco jako Mekka pro muslimy.

Tehdy...

Kdy se u vás projevil výtvarný talent?

Kdy jsem začala kreslit, na to si opravdu nepamatuju, protože to bylo v době, ze které mi vzpomínky ještě neutkvěly. Vždycky mi rodiče a návštěvy říkali, že pěkně kreslím, ale to říkají přece všichni rodiče a všechny návštěvy všem dětem, takže odpověď na tuhle otázku nemám.

Doufala jste jako malá, že se budete kresbou a textem živit?

Myslím, že jsem si sebe jako dospělou představovala úplně odtažitě, jako někoho jiného, kdo se ze mně stane, až vyrostu, asi jako se z kukly vyklube motýl. Předpokládala jsem, že si musím vybrat nějaké zaměstnání, kam budu každé ráno chodit a večer se unavená vracet, protože tak jsem to u všech dospělých, které jsem znala, viděla. A k tomu že se musím dobře učit a vystudovat příslušné školy, a pak budu mít vystaráno. Ale na druhé straně jsem svoje kreslení a psaní brala jako něco, co budu samozřejmě dělat pořád.

Co považujete za svůj první velký úspěch?

Můj první výtvarný úspěch byl 1. místo v obvodním (myslím) kole soutěže Děti, mír a umění, kterou jsem obeslala linorytem s názvem Maminka v práci. To bylo totiž, myslím, téma soutěže, protože pracující člověk byl vhodným socialistickým námětem. To mi bylo asi devět let, linoryt byl vystaven na výstavě v památníku v Lidicích, kam jsme pak jeli na školní výlet.

A současný?

Úspěch je, že můžu dělat, co mě baví.


Divoši

Kde vznikl nápad na téma Divochů? Co vás vedlo psát zrovna o Albertu Vojtěchu Fričovi a čamakokských indiánech?

O příběhu A.V.Friče a Čerwuiše mi jednou vyprávěla kamarádka a hned tehdy mě napadlo, že je to skvělá látka pro komiks. Když jsem si pak Fričovu knížku přečetla, rozhodla jsem se do toho pustit. Příběh indiána, který se ocitne v roce 1908 v Praze, je zcela fascinující, dojemný a legrační, místy i krutý. Velkou část tvoří všelijaké humorné příhody, založené většinou na konfrontaci dvou zcela odlišných kultur, ty ovšem utkávají tragický příběh bez jednoduchých závěrů. Není to moralita s jasným ponaučením, je tam mnoho věcí, které  vzbuzují otázky, na které neexistují jednoduché odpovědi.

Jak jste sama spokojená s Divochy? Udělala byste teď něco jinak?

S Divochy jsem relativně spokojená, určitě bych spoustu věcí dnes udělala jinak, ale to je normální. Kdyby člověk usiloval o dokonalé dílo, nikdy by ho nevypustil do světa. Mohla bych ho stále dokola vylepšovat a přepracovávat, až bych ho možná dokonale zabila. Snažím se učit se věci pouštět bez výčitek, že nejsou dokonalé.

Na Vašich stránkách jsou fotografie z představení knihy „místním“. Všichni vypadají spokojeně. Jaký pocit z toho máte vy?

Když jsem viděla ty fotky, měla jsem ohromnou radost a cítila jsem jisté dojetí. Nejenom proto, že indiáni drží v ruce mou knížku, ale především proto, že to byl konkrétní důkaz toho, že se Divoši - a já jako jejich autorka s nimi - stali malou součástí příběhu skutečného a mnohem většího. Nejsou to totiž jen indiáni, ale zároveň i potomci Friče, děti, vnuci a pravnuci jeho dcery Herminie, která umřela shodou okolností přesně ten den, co mi francouzský nakladatel odsouhlasil synopsi komiksu. Bylo to potvrzení mojí představy, že všechny příběhy, které se kdy staly, pokračují stále dál a všude.
Indiáni mají knížku bohužel zatím jen v češtině, se španělským překladem na papíře. V končinách, kde Čamakokové dodnes žijí, jsou knihy stále dost vzácným úkazem, oni komiks vnímají hlavně přes obrázky a fascinuje je, že někdo, kdo tam v životě nebyl, může nakreslit jejich kraj, palmy, které znají, krajinu, řeku atd.
Předloni v létě mi napsala jedna z indiánek, Mally, která se stará o krávy, že mi děkuje, že si dávám tolik práce, jen abych její rodině ukázala, jak žil jejich pradědeček.

Plánujete nějakou podobnou komiksovou knihu?

Zatím ne. Bude zas jiná.


Chci!

Kdyby si teď někdo chtěl říct - „chci dělat taky komiks!“ - co byste mu doporučila? Je jasné, že potřebuje mít výtvarné nadání a cit pro příběh, vtip a pointu, ale co nějaká praktičtější rada?

Výhoda je, že k tomu, abyste nakreslila komiks, nic nepotřebujete, jen papír a tužku, spoustu času a nápadů. Teprve pak je taky užitečné číst  komiksy cizích lidí, aby člověk neobjevoval Ameriku a povzbudil svoji chuť do práce.

Co v současné době potřebuje kreslíř komiksů z hlediska techniky? Papír a tužka bude zřejmě stále nepostradatelným společníkem, ale co například softwarové prostředky?

Stále víc autorů používá taky počítač, grafické programy, je praktické dodávat komiksové stránky v digitální podobě, protože se tím obejde úskalí skenování a fyzické manipulace s kresbami, zároveň je exaktně dané, jak mají barvy vypadat. V takovém případě většinou nakreslím tuší nebo tužkou černobílou kresbu, kterou pak oskenuju a vybarvuju na počítači. Existují ovšem dokonalé grafické tablety, kde obrázek kreslíte a rovnou vidíte přímo na tom tabletu, ten zatím nemám. To pak má zas tu nevýhodu, že vlastně neexistuje žádný originál v hmotné podobě, který byste mohla ukazovat či vystavovat.

Myslíte si, že je v takovém případě  důležitá i teorie komiksu?

Myslím, že autor komiksů se teorií nemusí vůbec zabývat, ale je to zajímavé a rozšiřuje to obzory. Četbou teoretických prací si člověk uvědomuje některé principy, ke kterým dochází většinou intuitivně a zpětně mu mohou objasnit třeba, proč něco funguje a něco ne. Nicméně pouze přes teorii se komiks naučit nedá. Nejlepší cestou je práce, práce, práce.

Na závěr bych se Vás ráda zeptala na Vaše prognózy ohledně komiksu do roku 2012. 

Letos bude komiksový boom, který v Čechách teď je, nadále sílit, další nakladatelství (pokud je neodrovná trestuhodná DPH) se odváží zařadit komiksové tituly do svých edičních plánů.   Některé neziskové organizace si zažádají o granty na osvětové publikace v podobě komiksu. Komiks se bude stále častěji vyskytovat v různých propagačních materiálech a reklamách. Svět knihy bude mít letos jako hlavní téma komiks, což přivábí další čtenáře. Ve výstavních síních po celé zemi se budou častěji vyskytovat výstavy komiksových autorů. První listopadový týden se v Praze bude konat další ročník Komiksfestu, který bude mít ještě větší mediální podporu a odezvu a přiveze do Prahy komiksové hvězdy. Při té příležitosti bude vyhlášena soutěž, kam pošle svoje věci rekordní počet autorů. Vítěz hlavní ceny Muriel bude plnit stránky novin a časopisů, objeví se v televizi i v rádiu. Mladí výtvarníci a studenti uměleckých škol si budou komiksu víc všímat a někteří z nich se jím nechají zlákat.

Fotografie převzaty se souhlasem autorky z jejího blogu http://lucielomova.blogspot.com/.