Čas prověřuje umění a to bez rozdílu, jestli vzniklo před tisíci, nebo padesáti lety. Tato skutečnost patří k jednomu z jeho půvabů. Čas je zde relativní. Umělecké dílo tak mluví k divákům své současnosti, tedy k těm, pro které bylo vytvořeno, stejně tak, i k těm, kteří v době, kdy vznikalo, nebyli na světě. Co je však úžasné, že opravdové umělecké dílo, má tu schopnost hovořit vždy poněkud jinak.

 

A tak v něm nová generace nachází vždy nové podněty, nové odpovědi na své otázky. To by si jistě přál i můj otec. Aby jeho tvorba měla schopnost, hovořit k novým generacím. Jako dceru mne samozřejmě jeho díla provázela, jak za jeho života a snad ještě intenzivněji, v těch následujících, téměř třiceti letech, kdy už není mezi námi.

Dobře si vzpomínám na obrazy, které na mně působily od raného dětství, jak jsem vlastně jejich prostřednictvím poznávala moře, cizí krajiny, ale i ty kolem Olomouce. Jak jsem si vlastně prostřednictvím tatínkova vidění Olomouce uvědomovala výjimečnost tohoto města. Jak mne učil vidět to na první pohled neviditelné. Ve jménu rodinné tradice absolvoval také několik semestrů brněnské architektury.

Již jeho první studentské kolorované kresby se zabývaly olomouckým náměstím s Trojičním sloupem, či brněnským Petrovem, ale také pražskými mosty. Témata se v tvorbě mého otce měnila. Jedním ze stěžejních zájmů byla figura, většinou imaginární. Našel pro ni místo i v městském prostředí. Byl to často noční chodec, osamělý poutník procházející prázdným městem. Byla to milenecká dvojice zahleděná mimo čas a prostor.

Okouzlení Olomoucí vycházelo snad i z toho, že poznal nejrůznější kraje, že měl možnost srovnávat, různá města, a tak měl také možnost si stále více uvědomovat význam Olomouce, a to doslova v evropském kontextu. 

Již od 50. let vytvářel v různých grafi ckých technikách pohledy na Olomouc, jako novodobé veduty města. Byl to však především grafi cký soubor olomouckých kašen, doprovázený textem Františka Dvořáka. V 60. letech si postupně uvědomil, že si Olomouc zasluhuje monumentálnější zpracování. Tak postupně vznikal cyklus věnovaný tomuto městu, představující město z různých, často méně známých pohledů. Poslední výstava uskutečněná za otcova života v listopadu 1989 byla věnovaná výběru právě z tohoto cyklu. Je až symbolické, že jeho poslední podpis z října 1990 potvrzuje věnování souboru těchto pláten Olomouci, městu, kterému zasvětil svůj život, svou tvorbu.

Soubor obrazů převzali tehdy představitelé města a jsou dodnes k vidění na olomoucké radnici.                          

Věra Beranová, 2017

VLASTIVĚDNÉ MUZEUM V OLOMOUCI
ALJO BERAN Z mého života
14. 4.–31. 12. 2017

http://www.vmo.cz/rubriky/aktuality/aljo-beran-z-meho-zivota/

< Předchozí		Další >