Využívám nedělního sychravého počasí a vyrážím směrem Palác Kinských na Staroměstském náměstí, abych navštívila jednu z momentálně nejatraktivnějších pražských výstav – Celník Rousseau.

Protože já osobně se necítím býti kompetentní k hodnocení Rousseauových děl, beru si k ruce někdejší studentku dějin umění a pro jistotu volím komentovanou prohlídku. Okamžitě si však uvědomuji, že volit pro prohlídku právě v neděli nebyl možná jeden z mých nejlepších nápadů. Vstupní hala šumí jako včelín a návštěvníci se při čekání u pokladny div neušlapou. A tento bzukot neustává ani při samotné prohlídce. Dostat se k obrazu jen o něco blíže přes nával návštěvníků byl také tvrdý oříšek.

Nicméně samotná instalace obrazů v galerii je úžasně volená. V každé místnosti najdeme mimo Rousseauovy obrazy také jeho současníky nebo autory, kteří se jeho uměním inspirovali, což je velmi příjemné, protože se prohlídka stává jakousi krátkou výpravou do dějin umění.

Kromě obrazů od Filly, jenž byl očividně nadšeným fanouškem Rousseauovy tvorby, se mi obzvláště líbila instalace věnována jakémusi výtvarnému dialogu Henriho a Picassa, který je veden nejen štětcem ale také krátkými citáty, které najdeme po zdech v každé místnosti. Jsou od nejrůznějších umělců a jedná se o jakési honorování Rousseaua do malířské síně slávy. Ačkoliv tedy výtvarné umění není mým primárním zaměřením, musím výstavu a vůbec Rousseauovu tvorbu souhlasně hodnotit slovy zmiňované studentky, která mi dělala průvodce: „Když se podíváš na ty motivy, poznáš, že je to celé pohádkově naivní a uklidňující.“