Je opravdu práce knižního redaktora zbytečná? Lze korektora nahradit počítačem? I o tom bychom měli hovořit a na jazykové i grafické nešvary v knihách poukazovat, stejně jako na absenci masa ve špekáčcích. Především u dětské literatury je absence redaktora velikým mínusem, dovolujeme tím, aby děti přijímaly chyby za normu, stávaly se průměrnými.

 

 

Možná se zdá podivné, spojovat knihu se špekáčky, ale tato asociace mne napadla, když jsem besedovala se středoškoláky o četbě. Podivné, pravda. Tehdy mladí čtenáři tvrdili, že na knihách je baví příběhy – tedy obsah -, forma pro ně prý není až tak důležitá. Nebazírují na gramatice, grafické podobě, hlavně je to „musí bavit“. Diskutovali jsme poměrně dlouze na toto téma, abychom dospěli k tomu, přišli na to sami mladí čtenáři, že o tu formu vlastně jde také. Najednou jako kdyby prozřeli. Měla jsem radost, že svými argumenty odbourali vlastní prvotní názor.

Tehdy mne napadlo, že se u nás bojuje o kvalitu skoro všude, hlavně pak u potravin – chceme sýry z mléka (kvalitního), špekáčky z masa (bez podivných výplní), ale knihy jsou také potravou – potravou duševní: tady však nebojujeme za to, aby knížky byly pořád krásně zpracované, aby forma odpovídala obsahu, aby byly nositelkami estetična.

Jako dlouholetá pracovnice v nakladatelstvích (různých) dobře vím, jak je práce redaktorů a grafiků v nakladatelství důležitá. My dobře vnímáme všechny prohřešky proti pravidlům (z úsporných důvodů). Možná se zdá, že poněkud přecitlivěle, ale je pravdou, že knihy „s redakcí“ mají v konečném důsledku (a zaplať pán bůh) na trhu větší úspěch než knihy „bez redakce“.
Kdo je knižní redaktor? Ten, kdo vybírá vhodné náměty, sleduje zájmy čtenářů, sleduje trendy literatury v zahraničí, snaží se vystopovat čtenářskou odezvu. Ten, kdo hovoří s autory, překladateli, doporučuje výtvarníky. Ten, kdo je jedním z prvních čtenářů autorova textu a má být jeho pomocníkem v „dopilování“ rukopisu. Ten, kdo má bedlivě hlídat gramatiku, styl, ale i logické nesrovnalosti, které se mohou v textech objevit. Ten, kdo u překladů hlídá, aby nebylo patrné, že autor jej napsal jiným jazykem, aby čtenář měl pocit, že ten Angličan, Japonec, Rus, Švéd napsal knihu česky – alespoň tak mne to učili kdysi.

Práce redaktora není na první pohled vidět, může se zdát nadbytečná. Není-li však vykonána, přináší to důsledky v podobě chyb, někdy fatálních.

V době, která se vyznačuje specializací skoro v každém oboru, by se knižní redaktor měl stát něco jako renesančního člověk jednadvacátého století, nebo spíš Ferda Mravenec, práce všeho druhu – musí být odborníkem v oblasti gramatiky, stylistiky, ovládat cizí jazyky, být tak trochu výtvarník, grafik, korektor a především manažer. Vytváří produkt – tedy produktový manažer. Řada činností se v současné době v nakladatelstvích zadává externě, zadávají ji právě redaktoři-manažeři, kteří koordinují postup předtiskové přípravy knihy. Kniha je totiž krásným kolektivním dílem, výsledkem diskusí: autor – výtvarník – redaktor. Jenže v uspěchané době nemáme čas na diskuse přímé, osobní, a tak komunikujeme pomocí techniky – mnohdy se tito ani vzájemně osobně neznají. Jsem však zastáncem „starých časů“ – tedy v této oblasti – a myslím si, že občasná potkání se jsou nezbytná.

Vše je „o penězích“ – slyšíme všude kolem nás a je to vlastně pravda. V rámci úspor se některé činnosti oklešťují. Pokud má proběhnout správně redakční činnost, musí být zakalkulována do ceny. Kde ušetřit – na redakci, musí ji zvládnout jeden člověk v časové tísni. A tak se i zkušení redaktoři někdy uchýlí k zlověstnému: to stačí! Naštěstí mnozí z nich nepříliš často.

Ano pomáhají „stroje“ – jenže dokáže počítač postihnout veškeré aspekty redakční práce? Může hlídat gramatiku, pravda, ale nepostihne naprosto všechny nuance, neumí vyhodnotit styl, vhodné užití obecné češtiny, slang, nezaznamená řadu překlepů či chybějících předložek, rozhodně nepostihne logické nesmysly, nezabývá se obsahem, chybami v datech, je mu fuk, pokud autor poplete jména hrdinů… je toho mnohem více. Ale nepostihne ani „drobnosti“, které patří k základnímu grafickému úzu: třeba neodhalí to, že stránka by neměla začínat posledním řádkem odstavce, že by stránkou neměly téci rušivé „řeky“, že by ilustrace neměla být příčinou špatné čtivosti liter.

Děti dobře vnímají, co čtou, na sítnici se jim otiskne především podoba a berou ji jako normu – nesou si tento otisk do života. Poznal to každý z nás, jistě má každý své „začarované slovo“, které mu dělá potíže. Musíme si uvědomit, že děti (ale i my) nečteme jenom knížky (tištěné, elektronické), ale i texty na internetu – a tam je „hloupostí“ habaděj. Řada portálů například se chlubí sledovaností své stránky – objeví se nápis: počet shlédnutí. Málokomu – a hlavně autorům stránky – dojde, že uvádějí, kolik čtenářů stránku vidělo svrchu, nikoli kolik jich opravdu stránku zhlédlo. Promítá-li se tato chyba před námi s každým otevřením stránky, brzy se stane pro nás normou. Jsme na to citliví všichni, děti tuto informaci přijímají a nediskutují, dospělí jen mávnou rukou.

Proto – a je to úkol samotných redaktorů – je důležité „propagovat“ činnost redaktorů. Upozorňovat, jak je důležité, aby texty – a zejména ty pro mladší čtenáře – byly odborně ošetřeny.

Souhlasím, že je těžké poznat, v kterých knihách je redakční práce odvedena a ve kterých ne. Podle čeho se orientovat? Nápovědou nám může být tiráž. Osobně si vybírám své čtivo v nakladatelstvích, která uvádějí v tiráži jména, jež mi zajišťují kvalitu zpracování (je to stejné jako u těch potravin): Mladá Fronta, Knižní klub, Albatros, Host, Argo… Je jich více. Je důležité, aby právě tady, v jakémsi rodném listě knihy, byl uveden odpovědný redaktor, jakmile není uvedeno žádné jméno, dá se předpokládat, že redakce neproběhla, že autorův text byl zlomen, možná jednou přečten a vytištěn. Před takovými knihami se mějme na pozoru.

Svou práci si musí každý redaktor „obhájit“ sám – přesvědčit čtenáře, že bez ní to lepší nebude, že není-li udělána v potřebné kvalitě, jejich oči i mysl bude trpět. Že knihy, které neprošly kvalitní redakcí se znalostí věci, mohou být pro děti „nakažlivé“. A s touto propagací by nám mohli pomoci knihovníci, učitelé, ti, kdo mají přehled, ti kdo ještě drží české čtenářství nad vodou.

< Předchozí		Další >