Stalin a vědci: Příběh triumfu a tragédie, 1905–1953. Tak zní název a podnadpis třísetstránkového textu, který bych přejmenovala spíš na Vědci za Stalina nebo dokonce úplně jinak. “Soudruh kartotéka” se začne pořádně vyskytovat v příběhu až o něco později, protože knížka začíná u posledních carů a růstu socialistického hnutí a pokračuje přes Lenina až teprve ke Stalinovi. Název není úplně přesný, naštěstí překvapení bylo pozitivní – dozvíte se mnohem více, než jen jak to bylo, když v čele Svazu stál právě Stalin. Knížka si mimochodem v roce 2016, kdy vyšel originál, vysloužila nominaci na prestižní cenu Baillie Gifford Prize.
A na co se tedy budoucí čtenář tohoto díla může těšit? Příběh je stručně takovýto: Rusko bylo dlouho zaostalé, poněvadž úroda jen taktak uživila lid. Bylo třeba zabrat, přijít na nové způsoby, jak si s potížemi poradit, a v rámci nového politického režimu umět lidi namotivovat, aby přispívali dobru kolektivu – po dobrém nebo po zlém. V Sovětském svazu žilo mnoho inteligentních hlav, se kterými se v knize seznámíte. Není moc velký spoiler, že spousta z nich nedopadla dobře. O co přesně šlo, už by však spoiler byl.
Takovou opakující se osobností, kam se kniha ráda vrací, je Trofim Lysenko, výzkumník v oblasti pěstování plodin. Není divu, tato osoba se jeví být učebnicovým příkladem rozporu vědeckého zájmu s politickým. Ač šlo víceméně o pavědce, dostal se tento muž vysoko a byl vychvalován a protežován samotným Stalinem, protože plnil ideál rolníka, který pracuje pro běžný lid. Vědecká obec SSSR byla ve světě k obdivu i k smíchu.
Protichůdné názory různých biologů jsou zde představeny přehledně a srozumitelně. Co si opravdu nemohu na této knize vynachválit, je její čtivost a že je zajímavě podaná. Ings má vyprávěcí styl vhodný pro běžného čtenáře, a pro porozumění si vystačíte jen se základními znalostmi dějin. Při čtení se nejen vzděláte a podivíte, ale místy určitě i pobavíte. Střídají se zde pasáže ze života jednotlivých postav, jak akademiků, tak i politiků, s popisy společenské a politické situace, které udržují kontext.
Ono střídání mě místy trochu mátlo, například kvůli chronologii. Kniha je rozdělena na tři části podle časových rozmezí, přitom však občas nastal náhlý skok k nějaké vědecké osobnosti, která žila o desítky let dříve, a pak zase do hlavní časové linky. Stačilo se vrátit a ujasnit si, jak to na sebe navazuje, ale text na tomto trošku ztratil přehlednost. Malá výtka a pár bodů dolů.
Kniha je vlastně skoro výlučně o genetice, biologii, agronomii, autor bohužel nezkusil aspoň stručně pojednat o dalších oblastech výzkumu. Je jasné, že každá doba má své vědecké trendy. A že zemědělská věda byla nejdůležitější. Určitě však museli nějak fungovat také různí chemici a fyzici... a inženýři (kteří samozřejmě budou řádně figurovat až od konce 50. let). Kdybychom slevili od slova věda v názvu knihy, politické techtle se také projevovaly i v humanitních vědách a naukách, a nejednoho čtenáře by určitě zajímalo jak. Taková kapitolka mi zde chybí – píši to však spíše jako informaci o tom, co v knize je a není. Nijak to nekazí kvalitu samotného Ingsova textu. Celkově knihu doporučuji nejen příznivcům sovětské historie.
Ukázka z knihy:
Mičurinovská propagační kampaň dosáhla svého vrcholu při oslavách padesátých narozenin ,,slavného dědice mičurinovského umění T. D. Lysenka”. Ve všech vědeckých institucích visel Lysenkův portrét. Obchody s uměním prodávaly jeho busty a basreliéfy. Byly mu stavěny pomníky. Ústřední i místní noviny přinášely blahopřání k Leninovu řádu, který mu byl právě udělen za ,,vynikající zásluhy o rozvoj pokrokové sovětské vědy”.
Absurdita se vršila na absurditu. Dne 22. května Alexandr Oparin, vedoucí oddělení biologie v Akademii věd, navrhl Olgu Lepešinskou na Stalinovu cenu. Lepešinská, nyní už stářím zdětinštělá – kdysi navrhovala bublinkové lázně jako omlazovací prostředek – byla nyní úplně posedlá pojmem ,,životní substance” a zverbovala k práci ve své ,,laboratoři” celou svou rozvětvenou rodinu; roztloukali tam v hmoždíři semena červené řepy, aby ukázali, že jakákoli část samičích rostlin je schopna klíčit. Teď ohlásila, že se jí podařilo skutečně nafilmovat živé buňky, vznikající z nebuněčných látek. Lysenko Lepešinskou velebil, prohlašoval, že její důkaz, že ,,buňky nemusí být tvořeny z jiných buněk” má být chápán jako základ nové a neobyčejně přínosné teorie vzniku druhů. (Ve skutečnosti natáčela smrt a rozklad buněk a potom pouštěla film pozpátku.)
O autorovi:
Simon Ings se narodil v roce 1965 a žije v Londýně. Zpracoval zatím dvě díla literatury faktu, což je právě Stalin a vědci, jeho jediná kniha přeložená do češtiny, a také The Eye: A Natural History, kde se dozvíte všechno možné o očích, zraku, potažmo i poznání, vědě a vztazích.
Ings je však v anglicky mluvícím světě známý spíše jako autor sci-fi. Jeho prvotinou byl cyberpunkový román Hot Head (1992) a tomuto žánru se od té doby víceméně věnuje dosud. Odklon představuje kniha City of the Iron Fish (1994), která se dá řadit spíše k fantasy. Seznam fikce Simona Ingse v současnosti čítá devět románů, nejnovější The Smoke vyšel v roce 2018.
Název: Stalin a vědci: Příběh triumfu a tragédie, 1905–1953
Autor: Simon Ings
Překlad: Olga Walló
Žánr: populárně naučná
Nakladatelství: Vyšehrad
Rok vydání: 2020
Počet stran: 392
ISBN: 978-80-7429-902-5
Hodnocení: 79%
| < Předchozí | Další > |
|---|