Interiér kavárny Podnik Café Bar v centru Brna zdobí od 14. října patnáct černobílých fotografií s ženskými portréty, jejichž autorem je Robert Rohál. Zatímco začátkem léta mu vyšla faktografická kniha o Heleně Vondráčkové, podzim a konec letošního roku věnuje prezentaci své fotografické tvorby. Zatímco v září vystavoval v Olomouci, nyní je na programu Brno a v prosinci bude vystavovat v Kroměříži
.
Brněnská výstava je v pořadí už jeho dvaapadesátou výstavou během posledních dvanácti let. V minulosti vystavoval například v Praze, Ostravě, Zlíně, Olomouci, Třebíči, Kroměříži, Dobrušce, ale také na hradech Karlštejn a Křivoklát, v Národním muzeu fotografie v Jindřichově Hradci nebo ve Zvolenu na Slovensku.
V příjemné kavárně v Peroutkově ulici představí soubor ženských portrétů z poslední doby. Nejde ale o klasické černobílé fotografie, nýbrž fotografie přenesené na plátno v rozměru 70 x 50 cm. „Praktikuji už pár let to, že si nechám fotky přenést na plátno, což pak vypadá mnohem zajímavěji, plastičtěji. Drsnější struktura plátna dodává fotoobrazům něco navíc,“ tvrdí Robert Rohál, který svůj volný čas dělí mezi psaní a fotografování.
Rodák z Holešova působí léta v kulturních i mediálních sférách a je také autorem řady knížek z prostředí filmu, divadla nebo populární hudby. Fotit začal v roce 2002, tehdy to bylo pro noviny, v nichž působil jako redaktor a fotoreportér. V letech 2005 – 2010 prezentoval svou fotografickou tvorbu v rámci kolektivních výstav Kresby světlem v Holešově, poté absolvoval řadu samostatných výstav. Několik jich ale bylo také ve dvojici s umělci, kteří kromě své hlavní profese zároveň fotí a vystavují, byli to třeba zpěvačka Eva Pilarová nebo překladatel japonské literatury Jan Levora.
Robert Rohál nejraději fotí lidi, které stylizuje do různých postav a příběhů. Ty prezentoval v několika souborech či kolekcích - stačí jmenovat názvy jako Andělé kolem nás, Black and White, Komtesa, Hřebci, La Divina, Edith a Marlene, Věčné návraty nebo Romance o Krásce a Zvířeti.
Spojitost s Tarasem Kuščynským?
Příznivě hodnotí Rohálovu tvorbu historik, Ing. Karel Barošek, který mu v minulosti už několikrát zahajoval vernisáž: "Sice mnoho jeho fotografií znám, dokonce jsem díky jeho velkorysosti hrdým majitelem jedné jeho tajuplné, podmanivé Marléne Diettrich, ale jeho díla z poslední doby představují další významný posun. Naše generace, která byla v mládí ovlivněna skvělými fotografiemi Tarase Kuščynského, si zřejmě při prohlížení fotografií Roberta Rohála uvědomí spojitost právě s dílem tohoto skvělého fotografa.
Čisté, radostné záběry smyslně působících modelek v pohádkovém prostředí ať už přírody nebo historických kulis města, vyzařující pohyb, akci, příběh, ostré kontury celé kompozice, která je detailně promyšlená, ale přitom přirozená, to je skutečně dědictví onoho idolu fotografie sedmdesátých let. Ale tvorba Roberta Rohála má ještě větší přesah.
Atmosféra jeho fotografií totiž evokuje ještě něco mnohem staršího. Zahledíme-li se pozorně na jeho fotografie a soustředíme se, podstatně více začneme vnímat onu pohádkovou atmosféru, ono tajemno – jako by z listí vykukovali drobní raráškové, jako by se pod nohama modelky, která se tajuplně usmívá, něco míhalo, jako by bujné šlahouny rostly a ovíjely její tělo, jako by oživovaly kamenné ornamenty, pod kterými modelka prochází. To je přece jasná renesance – stačí porovnat atmosféru Robertových fotek s bohatými prorostlicemi renesančních portálků, s rostlinnými motivy a současně s pohádkovými postavami a postavičkami na deskových obrazech, na sgrafitech renesančních zámků.
On si to asi Robert Rohál neuvědomuje, ale kdo ho zná, ví, že on je typickou renesanční osobností – autor celé řady knih, novinář, fotograf, organizátor kulturních akcí a výstav. Ten výrazný renesanční rys jeho činnosti, jeho povahy, zřejmě přirozeně vytváří renesanční styl jeho tvorby. Až marnotratná radost z krásy, ze života, to je přece typická vlastnost renesančních umělců. A to Robert Rohál zejména ve svých posledních fotografiích naplno poskytuje!"
V plánu další kolekce i nová knížka
Co se týče vzorů, tak ty Robert Rohál žádné neměl a nemá. Tak jako tak má „své“ fotografy, jejichž tvorbu obdivuje a ctí. Vedle Tarase Kuščynského, s jehož fotografiemi se setkal už kdysi i na obalech vinylových LP desek, je to především Jindřich Štreit a jeho černobílý syrový dokument („To byla tehdy rána mezi oči, když jsem před lety navštívil v Olomouci výstavu fotografií Jindřicha Štreita, myslím, že zrovna tam jsem si uvědomil, že budu dělat černobílé fotky…“).
Líbila se mu i tvorba Roberta Vana. Na něj má jinou a víceméně osobní vzpomínku - byl patrně první, kdo se slavným fotografem, když v roce 1990 přišel z Ameriky do Prahy, dělal interview. „Tehdy jsem byl začínající novinář a slavného Roberta Vana jsem potkal v Praze víceméně náhodou – ale tehdy z toho byl docela pěkný rozhovor,“ vzpomíná.
Když má odpovědět na otázku, co ho většinou inspiruje, odpoví, že to není jen hudba, divadlo nebo film, ale především setkání se zajímavými lidmi. „To je ta nejlepší inspirace – lidé a jejich exteriér, nitro i jejich příběhy. Mám velké štěstí na potkávání lidí, kteří mě inspirují. Jsou zajímaví nejen tím, co dělají či vytvářejí, ale také sami o sobě. Malířka Anna Szatmariová, chovatel psů Janík Hrbáč, fotografka a muzikantka Nelly Billová nebo malíř Petr Polášek… S některými se přitom domluvím i na vlastní focení, protože jsou jednoduše fotogeničtí a poslouží fotopříběhu, který jsem si mezitím vysnil,“ tvrdí Robert Rohál.
A jeho další umělecké plány? „Do konce roku budu mít ještě jednu výstavu, a to ve foyer kroměřížského kina Nadsklepí – tam chci prezentovat Krásku a Zvíře, zatímco na jaře příštího roku mě čeká výstava v šumperském divadle,“ říká Robert Rohál. „Tam plánuji představit novou kolekci, na které se mnou spolupracují jednak moje dvorní modelka Soňa Drábková, jednak herec Jiří Bartoň. A také bych chtěl konečně dopsat povídkovou knížku. Snad se podaří.“
Foto Robert Rohál
| < Předchozí | Další > |
|---|