Teprve v lednu 2001 byl areál Vojna vyhlášen kulturní památkou a stal se i pobočkou Hornického muzea Příbram. Spojení těchto dvou celků má své opodstatnění, i když se zdá, že muzeum se zajateckým táborem nic na první pohled nespojuje. Jenže v oblasti s výskytem železné, stříbrné a hlavně uranové rudy bylo zapotřebí lidí k jejich těžbě. Tak vznikl v letech 1947-49 zajatecký tábor pro německé válečné zajatce.

Jeho název byl vybrán podle nedalekého vrchu Vojna, sahajícího do výše 666metrů. Těžila se zde hlavně uranová ruda a podobné tábory byly i na dalších místech, ale nedochovaly se v tak zachovalém stavu jako právě Vojna. Po odchodu německých válečných zajatců bylo rozhodnuto využít prostory pro Tábor nucených prací. Postupně se naplňoval lidmi (chovanci), kteří tam byli z politických důvodů, většinou protiprávně a bez soudu internováni posláni na převýchovu. Podle údajů z května 1951 jich tam bylo 761. V roce 1951 byl Tábor nucených prací změněn na Nápravný pracovní tábor a byli tam umisťováni „nejnebezpečnější zločinci“. Což bylo pro velezradu a k jejímu napomáhání, vyzvědačství, podvracení lidově demokratického zřízení, či za pokus o opuštění republiky. Ale také kriminálnici odsouzeni za tzv. černý obchod. V roce 1956 bylo tam již 1517 potrestaných pracující převážně v uranových dolech a také při výstavbě města Příbram. V památníku je umístěn seznam těch lidí a mezi nimi najdete významné vědce, umělce, duchovní, politiky a také hokejové mistry světa z let 1947 a 49. Tak se tam sešli hrdinové protifašistického odboje s jejich nedávnými protivníky s kolaboranty a zrádci, i kriminálními živly, kteří byli záměrně dosazováni na místa kápů. A tak mnozí nevinní tam museli strádat dlouhá léta. V roce 1961 (úbytek vězňů po amnestii v roce 1960) byl tábor zrušen, vězni převezeni jinam a areál využívala armáda až do roku 2000.

Návštěvník si tak může prohlédnout již historické objekty - budovu velitelství tábora, ubytovací objekt, bunkr (kde se nedá ani postavit, často byl přeplněn a také neustále plný vody), kulturní dům i ošetřovnu. Další zajímavé informace poskytují místní průvodci. Historie tohoto tábora nebyla sice dlouhá, ale málokdo o něm věděl. I rodinní příslušníci vězňů pokud je mohli navštívit, neměli k táboru přístup a setkání se uskutečňovala úplně jinde. Proto je nutné, aby o jeho existenci věděla i další generace a i tato negativní historie byla stále připomínána.

Autor fotografií: Jaroslava Krejčová