Pokud hodláte vyrazit do Londýna, je dost možné, že v parku nebo v klubu narazíte na skupinu The Shinings. Když se zaposloucháte do jejich hudby a bude se vám zdát, že slyšíte českou stopu, nebude se mýlit. Jedna členka tohoto tříčlenného uměleckého tělesa totiž pochází z Jablonce nad Nisou. Na konci června měla Šárka Eliášová v Hradci Králové workshop brazilského tance, který je její druhou doménou. Při té příležitosti se mi ji podařilo vyzpovídat.

Co Tě přivedlo k tomu stát se zpěvačkou? Měla jsi vždycky sen stát na pódiích a zpívat nebo to byla jen souhra náhod?
Ve čtyřech letech jsem zpívala po hospodách za limonádu a oříškovou čokoládu. Základní uměleckou školu jsem začala navštěvovat ještě před nástupem do první třídy. Zpívala jsem ve sborech, v šestnácti jsem se stala členkou dívčí folkové skupiny. Poté jsem prošla několika revival kapelami v Praze. Zlom nastal, když jsem „na pár měsíců “ odjela do Londýna, abych si zlepšila angličtinu.

A pár měsíců se trochu protáhlo...
Ano, teď je to osm let :). Na náhody nevěřím, já vždy věděla, že budu zpívat.

Společně s Viviane Lara a Federicem Bertilottim zpíváš v kapele The Shinings. Jak bys charakterizovala styl, který hrajete?
To je vážně těžké určit, stále se vyvíjíme. Ale mohla bych říct, že gypsy & rock se mísí s experimentálním stylem.

Viviane je Brazilka, Federico Ital, ty pocházíš se severních Čech. Poznali jste se v Londýně, ale jak jste se dali dohromady jako skupina?
S Viviane jme se poznaly v japonském obchodě v roku 2008, kde jsme obě pracovaly. Pak jsme začaly chodit na karaoke, jen tak jsme si zpívaly doma s kytarou a staly se z nás skvělé kamarádky. Zatímco já poslouchala chansony a balkánskou hudbu, Vivi byla ještě tvrdou rockerkou. O dva roky později jsme to daly do kupy a začaly vystupovat po klubech jako Vivi & Sarka. A roku 2013 se nám na jednom z našich koncertů „připletl“ do cesty Federico, energický a talentovaný Ital hrající na perkuse. Jeho duše nás očarovala a my věděly, že dohromady můžeme vytvořit něco velmi zajímavého. Tentýž den jsme byli tři.

Jak často máte koncerty a kolikrát týdně zkoušíte?
Zkoušíme jednou týdně a když je hezky, tak se sejdeme v parku na jam session. Vystupujeme přibližně třikrát do měsíce, ale teď jsme si vzali měsíc volna na dovolenou.

Spousta skupin začíná mít po určité době ponorkovou nemoc. Jak je to u vás?
Máme pevný základ a tím je naše přátelství. Učíme se jeden od druhého a myslím, že jsme všichni tolerantní. Máme vlastně takové idylické manželství :).

Na jaké vystoupení nejraději vzpomínáš?
Každé vystoupení má v sobě jiný náboj, jinou energii a je unikátní. Ale nejvíc zapamatovatelné je zřejmě to úplně první. Více očekávání, větší nervozita a následná větší radost po vydařeném koncertu.

Spojené království je kolébkou pěveckých a talentových soutěží jako SuperStar, X Factor nebo Got Talent? Uvažovali jste s The Shinings, že byste se do podobné soutěže přihlásili?
Ne. Jak říká Federico: „Hudba je vášeň a ne byznys.“ Netoužíme být známí, ale pravdiví. Chceme s lidmi sdílet naše pocity.

Znamená to tedy, že si písničky píšete sami?
Ano, píšeme. Každá pro nás má velký význam.

Pocházíš z Jablonce nad Nisou. Jak často se domů, pokud toto město ještě za svůj domov považuješ, vracíš?
Samozřejmě, že považuji. Do Česka jezdím několikrát ročně.

Konec června jsi měla „pracovní“ i v České republice. Nebyla to ale záležitost pěvecká, ale taneční. Mohla bys to trochu přiblížit?
Na festivalu Divadlo evropských regionů v Hradci Králové jsem měla workshop brazilských tanců. S mým přítelem jsme vyučovali párový tanec zvaný Forro.

Jaké to bylo vystupovat před „domácím“ publikem a jak se liší české publikum od toho na Ostrovech?
Přiznávám, že jsem z českého publika měla menší obavy. Forro je vážně tanec „tělo na tělo“ a já si nebyla jistá, zda to české publikum přijme. Všichni do jednoho ale byli skvělí, otevření a hlavně neuvěřitelně muzikální. Na přísloví „Co Čech, to muzikant“ něco bude. :)

Dokážeš si představit, že by ses někdy do České republiky vrátila natrvalo?
Londýn se mi stal druhým domovem. Ale do budoucna o návratu do Čech uvažuji. Tak se tím životem prozpívávám a protancovávám a uvidíme, kam mě to nakonec zanese.

< Předchozí		Další >