Ska kapela Sto zvířat, kterou původně založila partička nadšených pedagogů, vystupuje už od roku 1990. Při příležitosti koncertu skupiny v brněnském klubu Fléda jsme vyzpovídali frontmana a spoluzakladatele Jana Kalinu. Zaujal především svou pohotovostí a osobitým smyslem pro humor, navíc nám prozradil podrobnosti o nové desce, na kterou se fanoušci mohou těšit už 1. prosince 2013.

 

Poslední deska vám vyšla před rokem, rýsuje se zase něco nového?

Ano, další deska vyjde už asi za měsíc a půl a nebude to úplně běžná řadovka. Bude se jmenovat Tlustej chlapeček se včelou v kalhotách a měla by být určená trošku pro děti. Ještě nevím, jak moc pro děti skutečně bude, ale máme dohromady v kapele osmnáct harantů a řekli jsme si, že bychom se jim měli nějak odměnit nebo je potrestat. Tak jsme napsali šestnáct písniček, který se trošku vymykaj – jak žánrově, tak textově – našemu běžnýmu standardu, a 1. prosince bychom měli album vydat. Bude to hodně brzo za tím předchozím a pak si dáme větší pauzu. Moc jsme se na to nový album těšili, jsou to texty, který náš saxofonista Tomáš Belko psal třeba už někdy v deseti letech, takže je tam opravdu jak ten dětskej pohled na svět, tak i ten náš současnej cynickej pohled otců a bejvalejch pedagogů. Myslím, že to bude asi naše nejroztomilejší deska.

Když už zmiňujete pedagogy – jak jste se vlastně od učitelství dostal k muzice?

Jednoduše, už když jsem studoval střední školu, tak tam každý na něco hrál. Měli jsme tam asi deset kapel. Později jsem šel na „peďák“ a vystudoval jsem učitele češtiny a výtvarný výchovy a zase jsem měl spousty kamarádů mezi muzikantama, tak jsem začal psát hudbu, hrát na bubny. Jde to ruku v ruce, takže teď neumím v podstatě nic – ani dobře hrát, ani dobře kreslit.

K tomu kreslení. V jednom rozhovoru jste prohlásil, že kapelu jste kdysi zakládal v podstatě kvůli tomu, abyste mohl navrhovat obaly alb…

To je pravda. Tehdy jsem dostudoval propagační výtvarnictví a chtěl jsem navrhovat obaly elpíček – těch velkých desek, který měly třicet centimetrů. Ale než jsme založili kapelu, tak elpíčka mezitím umřely, byť jsou teď zase na vzestupu. Tehdy jsem ale začal navrhovat ty dvanácticentimetrový cédéčka, ale tak zaplať pámbů za to.

Všechny obaly jsou tedy vaše práce?

Kromě jednoho – album Nikdy nic nebylo navrhoval Aleš Najbrt. Jinak jsem navrhoval všechny. Já si tak krásně léčím komplex, že napíšu hudbu a ještě na to udělám obal. Mě to tak hromadně uspokojuje. 

Který z obalů alb se vám podle vás vydařil nejvíc?

To je těžký takhle říct, protože já se neumím moc chválit. To mám už od dětství, protože mě taky nikdo nechválil. Ale vždycky mám nejradši to poslední, protože Tlustej chlapeček je plnej takovejch legračních kreseb, který jsem se snažil kreslit, jako by je dělalo dítě. Ten mě baví nejvíc, ale líbí se mi všechny. To nejde srovnat, je to, jako byste se ptala, který dítě mám radši. Některý je občas oprudný, ale všechny mě zajímaj.

V kapele vás je celkem deset – jak se vůbec v takovém počtu organizují zkoušky?

My moc nezkoušíme takový ty běžný zkoušky, jako mají jiný kapely. Takový to „každou středu od pěti“, to ne. Hrajeme sto koncertů ročně, ne-li víc, takže zkoušíme vlastně přímo při hraní. A když děláme nový věci, tak se sejdeme na nějakým místě, třeba na statku, a tam zkoušíme čtyři dny. Takže jsou to spíš takový jakoby výjezdní porady, protože jinak to v tomhle množství nejde.

Když máte novou písničku, jak dlouho trvá, než ji secvičíte a sehrajete se?

Já a i ostatní autoři se většinou snažíme napsat hudbu do not a celý to složit. Když se to povede, tak ta písnička vlastně vznikne tím, že ji jednou přehrajeme. Ale pak se samozřejmě stane, že se tam něco zauzluje a nefunguje to, takže se k tomu vracíme. Ale není to tak, že bychom trénovali písničku měsíc. Nebo takhle – já ji třeba píšu doma tři týdny u piána a pak ji vezmu do zkušebny, ale protože ty volové umí dobře hrát a zpívat, tak ji většinou zahrajou na první nebo druhý pokus.

A jak se připravujete před koncertem?

Tak normálně tady sedím se zrzavou novinářkou, a zatímco všichni pijou, tak já odpovídám na všetečné dotazy. (smích)

Předkapelu vám dneska dělá holandská parta The Upsessions, jak jste se k nim dostali?

To jsou kamarádi našeho holandskýho baskytaristy, ten stojí támhle s tím svým nezaměnitelným profilem (pozn. red. – Wileem Versteeg). Jemu se stejská, že si tady nemá s kým zachrochtat holandsky, jak my říkáme. Kapela jsou jeho kamarádi z Amsterodamu a už jsme s nima jednou hráli, když jsme slavili dvacet let. Hrozně se nám líbilo, že mají na sobě zelený teplákový soupravy. Hrajou rocksteady, takový to klidný reggae. Přijde mi, že se to k nám docela hodí. Oni to rozjedou a my je dopicneme, je to myslím ideální spojení. Teď to zkoušíme podruhý, zítra hrajeme v pražský Lucerně – music baru, pozítří v Českých Budějovicích. Rádi bychom, aby se nám chlapci odměnili a pozvali nás příští rok v létě do Holandska na pár koncertů. Uvidíme, jak svět oplácí.

Jak si myslíte, že je to teď se skáčkem v českém prostředí – vy jste byli v postatě průkopníci, ale sledujete i mladé kapely?

Přiznám se, že na to moc nemám čas a možná ani náladu. Já se spíš znám s partama těch starších, jako jsou Fastfoodi nebo třeba i takový kapely jako Gangnails. To jsou všechno souputníci. Občas slyším nějakou mladou kapelu, která mě zaujme, ale to bych byl blázen, abych ještě chodil na koncerty kapel, který hrajou jako my. To už bych zešílel. Ale samozřejmě, když hrajeme na nějakým festivalu, kterej je žánrově zaměřenej, jako třeba Mighty sounds, tak si tam kapely poslechnu rád. Ale spíš poslouchám ty zahraniční. Myslím, že taková ta velikánská vlna ska u nás, co byla před pár lety, už pominula. A zůstali jen ti, co to přežili. Přirozený výběr, Darwin měl pravdu.

Když jsme u toho – myslíte si že, ska všeobecně se stále ještě drží?

Paradoxně, my ska zas až tak nehrajeme. Máme tu nálepku, protože jsme s tím tady kdysi začínali, ale dneska, když si poslechnete náš koncert, tak je tam i swing, jazz. Už jsme od ska trošku poodešli, ale kdybychom se měli pojmenovat, tak by to ska pořád bylo. Ale takovej ten boom před deseti lety, kdy byla skáčková kapela na každým gymplu, už je malinko na ústupu. Možná je to i dobře, ale nevím.

Vaše zatím poslední deska Hraju na klavír v bordelu je, jak už jste i sám zmiňoval, o něco swingovější. Je to směr, kterým se chcete dál ubírat?

Směřujeme k tomu už jenom proto, že máme v kapele čtyři dechy. Míříme spíš k takovému tomu drsnějšímu pojetí, ke gangsta swingu, a docela nás to baví. Rádi aranžujeme ty čtyři dechy ve čtyřhlasech. Teď jsme napsali novou desku, kde je pro děti strašně moc žánrů, a uvidíme, co se bude dít dál.

Na vašich písničkách se mi líbí především to, že jsou všechny veselé a taneční, ale ve skutečnosti jsou některé jejich texty i na dost vážná témata…

Jasný, tak to je naše metoda. Když Tomáš (pozn. red. – textař Tomáš Belko) napíše hodně smutnej text, tak já se snažím napsat zase nějakou hodně veselou hudbu. Zajímavě si to pak vypomáhá a potkává se. Moc nemám rád, když je smutná hudba i text, baví mě, když se to tak mezi sebou hádá. Takže pak máme veselé písně o strašných věcech a naopak. Myslím, že je to i naše poznávací znamení.

Hrajete už od roku 1990, jak moc se liší kapela teď a před těmi třiadvaceti lety?

Posunula se výrazně, protože tehdy nám bylo dvacet a teď nám bude některým padesát. (smích) Samozřejmě jsme vyzráli, hrajeme čím dál tím líp, čím dál tím intelektuálnější hudbu…ne, kecám! Nevím, to musí prostě odpovědět někdo jiný. To je jako když si prohlížíte svoje starý fotografie, máte furt pocit, že jste stále krásná – tak vy jste –, ale já osobně se občas podívám na nějakou fotku z pátý třídy a zjistím, že jsem byl vlastně hnusnější, než jsem teď. Pak se podívám na nějakou fotku starou deset let a tam jsem byl zase hezčí a myslím, že nejsem schopnej to posoudit. Mě baví, jak se to vyvíjí. Myslím, že největší průser by byl, kdybychom na všech těch fotkách vypadali stejně. Takže myslím, že se vyvíjíme, ale jak, to ať posoudí někdo jiný.

Na závěr – co z vašeho repertoáru hrajete úplně nejradši?

Tady vedle sedí Jana (pozn. red. – zpěvačka Jana Jelínková), tak bych asi řekl Dáma s čápem, tu jsem nenapsal já, ale Petr Ostrouchov a mám ji hodně rád. Potom Nejkratší cesta, tu bych si chtěl asi někdy nechat vytesat na hrob, v nejbližších pár letech.

Foto: autorka článku

< Předchozí		Další >