Kultura21.cz

Média se většinou zajímají o známé a slavné umělce či celebrity. Málokdy se najde prostor pro ty, kteří jsou teprve na začátku cesty. I to byl důvod, proč jsme požádali o rozhovor Michaelu Stehlíkovou, violoncellistku, která se v rámci svých studií vydala na zkušenou také do kanadského Toronta. Ještě předtím však spatřila jeden obraz, který to všechno zavinil. Kam mladá hudebnice směřuje? Jaké má sny?

Pamatujete si na moment, kdy jste se rozhodla, že se vydáte po nejistých uměleckých stezkách?

Myslím si, že to začalo už ve školce, která byla zaměřená na tanec a hudbu. Velmi mě tenkrát navnadily a oba tyto obory se mne drží dodnes. Při nástupu na základní školu mě maminka přihlásila na zobcovou flétničku. Tehdejší paní učitelka však byla často nemocná nebo nepřítomná, a tak jsem si hledala notový materiál sama. Maminka vypozorovala moje nadšení, proto mě v devíti letech vzala na nábor talentů do Základní umělecké školy Klementa Slavického v pražském Radotíně. Zde mé mamince bylo řečeno, že na zobcovou flétnu jsem příliš stará. Myslím si, že ji to bylo líto. Mně ne, chtěla jsem hrát na klavír. Avšak ani mé přání se nesplnilo. Mamince byla nabídnuta volba violoncella nebo houslí. V té samé době jsem viděla přenádherný obraz dámy, hrající na violoncello v ulicích staré Prahy, sedící na kočičích hlavách, pod starodávnými lampami… Překrásný obraz…

Zlomová životní chvíle?

Přesně tak, během chvíle bylo rozhodnuto. Chtěla jsem být jako ta dáma. Vybrala jsem si díky obrazu. Začala jsem studovat violoncello pod vedením paní Lenky Kavalové a už v prvním ročníku jsem si řekla, že jednou… jednou půjdu na konzervatoř a AMU.

Tušíte, kde se vzal ten dar, jemuž někdo říká talent?

Rozhodně je to dar od Boha. Velkou měrou samozřejmě přispěly geny. Moje maminka má umělecké vlohy, ač neměla šanci věnovat se umění profesionálně. Je nadaná výtvarně a herecky. Ale mohu též sáhnout ještě dále, kde se v mých genech objevuje bezesporu můj dědeček, velmi nádherná a úžasná osoba, která mě velmi ovlivnila, paní Zorka Kohoutová – výborná zpěvačka, dále pan Krásný, jenž byl uznávaným písmomalířem. Všem těmto předkům mohu být vděčná za nadání, které se u mě objevilo.

Proč zrovna violoncello?

Jak jsem se už zmínila, na violoncello jsem začala hrát díky jednomu krásnému obrazu a šťastné náhodě. Obraz jsem viděla poprvé během přijímacích zkoušek na ZUŠ. Od té doby jsem ho léta nespatřila, nenašla... až jednou jsem ho opět objevila během mé pedagogické praxe na ZUŠ Klapkova v Kobylisích. Toto „setkání“ mne velmi dojalo a znovu motivovalo. Tento obraz mne provází a ovlivňuje celý můj život. Věřím, že jednou ho budu mít u sebe navždy.

Je violoncello spíše ženský či mužský nástroj? Například u harfy je to zřejmé na první pohled…

Velmi složitá otázka. Obávám se, že není možné jednoznačně určit, zda je violoncello mužský či ženský nástroj. Záleží na úhlu pohledu. Pravdou ovšem zůstává, že violoncello je nástroj fyzicky velmi obtížný. Muži svou stavbou těla a dispozicemi mají tak pro jeho zvládnutí pravděpodobně o něco lepší předpoklady. Na druhé straně… Žena a violoncello, to je dle mého názoru kombinace velmi přitažlivá, zajímavá a sexy.

Co vás vlastně naučili na konzervatoři?

Měla jsem velké štěstí, že jsem se ještě několik let před studiem na konzervatoři dostala do rukou paní profesorky Renaty Strašrybkové. U ní jsem po absolvování řádných přijímacích zkoušek měla tu čest studovat celých šest let. Dala mi velmi mnoho, nejen po stránce hudební a cellové. Jsem ji velmi vděčná, ovlivnila mě na celý život. Za sebe bych tedy řekla, že studia na konzervatoři mi dala jeden obrovský dar. Obrovskou školu života a hudby. A za to moc děkuji. Děkuji všem mým kantorům, jež se mnou měli trpělivost, ale zejména paní Renatě Strašrybkové.

Nějakou dobu jste strávila jako studentka v Torontu. Čím je tamní prostředí typické?

Prostředí Toronta je absolutně jiné, než prostředí, které jsem znala z České republiky. Pramení to pravděpodobně od člověka samotného. Mentalita tamních obyvatel je absolutně jiná. Jsou mnohem otevřenější, milí, vidí-li cizince nebo člověka v nesnázích, ihned pomáhají. Jsou obětaví a komunikativní. Jeden příklad za všechny: hned po mém příletu jsem zjistila, že mi aerolinky naprosto zničili těžký kufr. Najednou okolo mne byla spousta lidí, nabízející mi pomoc. Stačilo se jen kouknout na ukazatele a okamžitě mi někdo nabízel pomoc, zda jsem se neztratila. Takto, obávám se, to u nás v ČR nechodí. Jsem si jistá, že i přes poměrně krátkou dobu strávenou v Torontu, jsem byla obohacena o neskutečně nádherné a hluboké vzpomínky, zkušenosti a přátelství. Dodnes se navštěvujeme s některými spolužáky.

Mají to studenti v Kanadě jednodušší než v České republice?

Obávám se, že nemohu důkladně porovnávat, nestrávila jsem tam zas tak dlouhou dobu. Ale… Školský systém je tam jednoduše jiný. Studenti jsou stále spolu v malých skupinkách a i veškeré lekce probíhají společně. Jeden student má výuku a ostatní mu dělají publikum a zapojují se do diskuze. Předávají si své názory, rady a zkušenosti. Tento systém mi vyhovoval. Bylo to však také tím, že jsem měla doopravdy velké štěstí na spolužáky a kantory. V Torontu jsme měli každý možnost jednou i vícekrát za týden hrát na koncertě ve velkém sále, vždy plném lidí. Koncerty byly samozřejmě honorované, takže student si tak i přivydělal.

Čím se zabýváte v současném studiu? Posouváte se výš a výš?

V současné době studuji na pražské Akademii múzických umění pod vedením pana docenta MgA. Jiřího Hoška. Jistě nejsem osobou, jež by měla hodnotit, zda a jak moc se posouvám. Pan docent Hošek mi otevřel opět jiný úhel pohledu, co se týká hry na violoncello a pohledu na hudbu. Za to jsem velmi vděčná a věřím, že nějaký posun je znát. Každý z mých kantorů mi dává něco trošinku jiného a já si myslím, že to je na tom to krásné. Zkrátka, studium u pana Hoška mě velmi inspiruje a těší.

Jak si představujete svou budoucí uměleckou kariéru?

Samozřejmě, že bych se velmi ráda i nadále věnovala hudbě a hře na violoncello. Kam mě vítr zavane, to je otázka. Nechám se překvapit a ničemu se nebráním.

Je možné se v oblasti vážné hudby uživit?

Jistě ano, ale není to vůbec jednoduché. Je asi potřeba mít velkou dávku štěstí, odvahy, dobré lidi okolo sebe, ostré lokty a optimismus. Prostě je nezbytné to mít v sobě! Většina umělců se však v dnešní době vedle samotného hlavního oboru živí ještě jinak. Někteří učí, jiní se věnují také jiným oborům, jimž se však nevyhne okurková sezona.

Když se ohlédnete za dosavadními zážitky z různých pódií, kdy jste se cítila nejlépe?

Nejlépe se mi hrálo v Kanadě. Ale můj zážitek je samozřejmě ovlivněn mou osobní euforií, úžasnými lidmi a štěstím, které jsem tam prožívala. Na každém podiu se hraje krásně, když máte v hledišti publikum, které vám fandí, komunikuje, vnímá a vysílá tak pozitivní signály. To se pak i v tom nejhorším sále hraje nejlépe. Navázání komunikace beze slov, mezi interpretem a publikem, je to, co mě ohromně baví.

S kým byste si ráda zahrála?

Mám pár snů a přání. Některá se mi už bohužel nesplní… Ale věřím, že život mi přinese ještě spoustu krásných setkání a hudebních příležitostí, za které budu vděčná.

Lákají vás i jiné žánry a s nimi spojené experimenty – fúzování? Už je všeobecně známo, že violoncello se neztratí například ani v heavy metalu, troufla byste si do těchto vod?

Ano, máte pravdu. Sama se těmto „pokusům“ věnuji. Nehraji pouze klasickou hudbu. Věnuji se i této moderní, či popové a rockové. Nezřídka hraji též na elektrické violoncello a příležitostně hostuji v několika kapelách. Velmi mne tato hudba baví. Do budoucna bych se ráda věnovala oběma oborům. Muzikant by dnes měl být tak trochu univerzální.

Jaká hudba podle vás umí dokonale otevřít mysl? Anebo dokonce – léčit?

Je všeobecně známé, že hudba dokáže léčit. Tedy - pokud ji to člověk umožní. Když se tedy otevřeme hudbě, ta pravá si nás najde. Každému podle mě sedí jiný žánr a typ hudby, proto každému z nás také pomáhá jiná muzika. Stačí jen otevřít srdce a duši...

Co nejraději posloucháte, když se brzy stmívá a ještě k tomu vytrvale prší?

Budete se asi divit, ale neposlouchám pouze klasickou hudbu. Takže záleží na momentální náladě. Někdy si pustím symfonické kousky, někdy jen cellové, jindy naopak šansony či rockové a poprockové interprety, nevyhýbám se ani jazzu. Jsou však momenty a chvíle, kdy nejvíce ocením ticho.

DOTAZNÍK K21:

Michaela Stehlíková, hudebnice, tanečnice, pedagožka
Narozena: 12. 12. 1988
Studium: Akademie múzickým umění v Praze, katedra HAMU
Kořeny/současné bydliště: Ostrov nad Ohří / Praha
Hudební aktivity: na volné noze
Oblíbený hudební skladatel: „Mám mnoho oblíbených skladatelů. Jeden z mých kantorů mi kdysi řekl: Pokud chceš hrát dobře, musíš se naučit milovat i skladbu, která se ti nelíbí. Pak půjde všechno. Dodnes se tím řídím. A tak miluji všechny autory, kterým se momentálně věnuji.“
Oblíbený spisovatel: „Jsem velkým knihomolem. Kniha v ruce je mou nedílnou součástí. Je tolik nádherné literatury a tolik nezapomenutelných autorů.“
Oblíbený film: Prázdniny v Římě, Nebožtíci přejí lásce, … a mnoho dalších
Oblíbený výtvarný umělec: „Čím více stárnu, tím nacházím více a více pro mě důležitých výtvarníků. Nejen malířů, ale také sochařů a umělců v módní branži. Divili byste se, kolik talentovaných umělců jsem našla například mezi amatéry.“

Zveřejněné fotografie: z archivu Michaely Stehlíkové