Po pěti letech opět vyšly Zuby nehty – lekavé povídky autorů sdružujících se v tvůrčí skupině Hlava nehlava. Aktuální vydání má nové ilustrace, nové dvě povídky, naopak jedna schází. I po nějaké době Zuby nehty baví, respektive straší čtenáře a rozšiřují okruh fanoušků. Nyní máte šanci se dozvědět, jak se píší horory – a nejen to. Otázky jsme položili deseti autorům těchto povídek a ti na ně odpověděli a ptali se i  mezi sebou. Kdo? Jiří Holub, Martin Strnad, Zuzana Frantová Pomykalová, Ladislav Karpianus, Kateřina Hejlová, Tomáš Tvrdý, Ivana Musilová a Ivona Březinová.

Jiří Holub má v knize čtyři z dvaceti povídek. Jiří, jste ze všech nejpilnější? Nebo máte vztah k lekání a strašení vřelejší, než ostatní? Mne například velmi vyděsil tajuplný kabinet – kde se ve vás vzala fóbie z kabinetů?

Už si ani nepamatuju, jak se to tehdy seběhlo, prostě jsme psali a hledali nová témata, ládovali je do krátkých povídek s tím, že se z nich něco vybere – no a u mě se stalo, že byly vybrány hned čtyři. O píli bych u sebe nemluvil, ale to tehdejší nadšení, že by z toho mohla být knížka a nejen další čmáranice do šuplíku, to nás tak nějak popohánělo a s nadšením jsme hodinu co hodinu nosili texty, které jsme po veřejném čtení upravovali, až z nich vznikly Zuby nehty.

Co se strachu týče, vždycky mě bavilo strašení, lekání, věci mezi nebem a zemí, věci černé jako dehet nebo aspoň dědův nehet. Strašili jsme se za letních nocí prožitých na přehradě tak moc, že se divím, že jsme to tenkrát přežili bez úhony. Moje práce mě pak zavedla do hradů a zámků, kam strach taky patří, takže možná můžu odpovědět: ano, jsem děsivé stvoření :-)

Kabinetový horor Cedulka pro Jakuba vznikl jako druhý, ale rozhodně nepramenil z dřívějších strachů, které by se ke kabinetům vázaly. Něco jako Kdyby tisíc kabinetů z toho prostě nebude. Je ale pravda, že jsem si díky téhle otázce všiml, že se kabinet jako téma objevil ještě v několika mých knihách, takže možná, podvědomě… by se tam i něco našlo.

Ještě pro vás máme otázku vaší kolegyně Zuzany Frantové Pomykalové: Ráda bych věděla něco z niterného zákulisí vzniku povídky Markéta byla rychlejší. Na většině besed jsem četla právě Markétu, je výborná nahlas, umím zpaměti celé pasáže, ale vůbec nevím, co stálo za jejím vznikem. Nečekám, že autorova zkušenost, ale zajímalo by mě, kdy tě napadla, případně, kdy a za jakých okolností tě přepadla?

Markéta byla rychlejší je asi moje nejoblíbenější povídka. Děti mají mnohem raději strašidelné a hnusné Chi chi chi, ale já mám nějaký podivný vztah právě k téhle „nejobyčejnější“. Je lehká, dobře se čte, a to i nahlas, a nechybí jí určitá nostalgie letních večerů a nocí, mládí, které předává vládu dospívání – nevím, sám netuším, co stálo za jejím vznikem. Prostě se mi povedla první věta a pak už to šlo samo, až do pro mě překvapivého konce. A musím říct, že se někdy hrozně stydím, ale zároveň jsem moc rád, že Markéta byla tý noci u rybníka přece jen rychlejší…

Hned na druhé místo se, co do počtu zařazených povídek, zařadil Tomáš Heřman. Jedna z povídek se odehrává v knihovně. Zuzana Frantová Pomykalová nám za autora práskla:

Já na Tomáše prozradím, že tuhle povídku chtěl původně u nových Zubů nehtů vynechat. Netuším proč. Že by byla jeho e-mailová schránka plná zoufalých ředitelů knihoven, protože knihovnice i čtenáři nechtějí do knihovny strčit ani nos? Nakonec ji – k radosti dětí i spoluautorů – nevyřadil.

Martin Strnad přispěl do sbírky třemi povídkami, v jedné z nich se objevuje motiv nekontrolovatelně rostoucích vlasů. Martine, čím konkrétně vás děsí pokrývka hlavy?

Upřímně řečeno mě neděsí pokrývka hlavy jako taková, ale představa že nějaká část mého těla se obrátí proti mně. Děsí mě bezmoc a právě fakt, že člověk ubližuje sám sobě a třeba přes ony vlasy jako v mé povídce, je právě ukázkou takové bezmoci, ve které bych se nikdy nechtěl ocitnout.

Zuzana Frantová Pomykalová zasadila svou povídku do prostředí letního tábora. Zuzano, jezdila jste na tábory a něco podobného tam prožila? Bojíte se snad nočních bojovek?

Kdysi jsem chtěla vzbudit ochranářské sklony v mém vyvoleném a tvrdila mu, že v noci na hřbitově bych se hrozně bála. Vážně jsem si myslela, že jo. Možná jsme jen narazili na hřbitov s hodnými duchy, ale strach z toho nešel. Na tábory jsem každopádně jezdila a bojovky absolvovala, nikdy tedy takovouhle, ale světýlka, strašidla i mrazení v břiše, když se noříte to půlnočního lesa, kam se člověk jen tak nedostane, protože se tam nesmí, to všechno tam bylo :-).

Také bych chtěla vědět, proč je druhá povídka z nemocničního prostředí, přihodilo se vám v nemocnici něco nemilého?

V jedné nemocnici jsem jako malá ležela, ale skoro vůbec si na to nepamatuju. Možná to skutečně byla taková idylka k zapomenutí. Co když se tam ale naopak děly hrozné věci, které se moje podvědomí rozhodlo vytěsnit a při psaní hororu to takhle vyplulo na povrch?! Neměla bych zkusit hypnózu?

Tak to je otázka do pranice, ale pozor! Podle Jiřího Holuba hypnóza také nemusí být bezpečná! Zvažte situaci důsledně!

Kateřina Hejlová umístila svůj děsivý příběh do pražského metra. Dnes žije v anglickém středozemí. Kateřino, když jste na návštěvě v hlavním městě, děsí vás londýnské metro stejně jako to pražské? Sbíráte nové náměty na děsuplné příběhy v Anglii?

Přiznám se, že jsem londýnské metro využila jen párkrát v životě. Mnohem raději se toulám metropolí po svých. Člověk se nachodí, ale smysly pracují naplno a z každé návštěvy si odnesete nesrovnatelně víc, než když se mačkáte v přeplněném „tube“. Nicméně londýnské metro je nejstarší podzemní dráhou na světě, takže „duchové“ a minulost tady na vás dýchají odevšad. Ostatně jako z celé Anglie. Myslím, že každý, kdo za Kanálem někdy byl, vám potvrdí, že nouzí o děsuplné náměty tady spisovatel trpět rozhodně nemůže.

Ještě jedna otázka od spoluautorky Zuzany Frantové Pomykalové: V Čechách si každý stěžuje na nedostatek času a sní, že odjede někam, kde nikoho nezná, kde se zavře před světem a napíše román! Tedy ne ledajaký román, ale takový, který změní svět! Funguje to? Nebo to tak není, protože buď chceme psát a čas si najdeme a ten velký humbuk o izolaci je jen další výmluva před námi samými i dotěrnými zvědavci?

Myslím, že tohle je hodně individuální. Věřím, že je spousta spisovatelů, kteří k psaní skutečně potřebují jistou míru izolace, a k tomu se zdá cizí prostředí ideální. A jinému prostě stačí, když za sebou zamkne dveře pracovny, vypne mobil a ponoří se do psaní. Já patřím k té druhé skupině. Psát dokážu v podstatě kdekoli. Pokud však jde o sbírání inspirace, nedám na cizí prostředí dopustit.

Ladislav Karpianus připojil dvě povídky. Děsivější mi připadá ta o červených očích, které nás všude sledují. Měl jste někdy pocit sledování? Nebojíte se po ránu koukat do zrcadla?

Ne, že bych se nějakým způsobem bál koukat poránu do zrcadla, to ne. Ale běžně mi trvá někdy až hodinu, než můj mozek po probuzení nastartuje, není tedy v mých schopnostech poránu řešit ještě mou vizáž. O to víc se ale na mě pak bojí koukat lidé kolem, když vyjdu z bytu. A co se týče sledování. Kdysi jsme bydleli v baráku, kde se ve sklepě topilo ještě v kotli uhlím. Kdykoliv jsem se v noci jako malý špunt vracel ze sklepa domů, vyběhl jsem schody tak rychle, že by i Rocky záviděl. Nevím proč, ale děsila mě představa, že za mnou někdo běží ještě rychleji a já to nestihnu včas zpátky do našeho bytu.

Tomáš Tvrdý napsal povídku čertovskou a také vytvořil působivé ilustrace ke všem příběhům. Tomáši, který z nich vás vyděsil nejvíc. A co se týká vaší povídky – máte strach z nadpřirozena? Co vy a čerti?

Nejvíce mě vyděsila povídka Jirky Holuba – Návrat do tmy. Nešlo ani tak o pohřbení zaživa či krysy, ale o samotný akt zahrávání si s nadpřirozenem. Nikdy nemůžeme vědět, co se může stát. Z nadpřirozena strach nemám, spíše se přikláním k velkému respektu. Mohlo by se zdát, že čím je člověk starší, tím méně věří na zázraky a nadpřirozeno, až se nakonec stane to, že přestane věřit úplně. Ve většině případů to tak je, ale život bez nadpřirozena mi přijde nudný, i když na čerty nevěřím. Alespoň ne na ty, co chodí v prosinci s Mikulášem.

Ivana Musilová se poprala v povídce s plotem, živým plotem. Ivano, už víte, čím se živí živý plot? Kdybyste psala horor dnes, byl by znovu o nenažraném plotě nebo jste mezitím získala novou fóbii? Pokud ano, pak jakou?

Dnes bych asi napsala něco dle aktuálnějších zkušeností. Nejspíš o lidech, co nemají rádi sami sebe, natož druhé a rozhodnou se vám systematicky ničit život. Třeba jenom proto, že se jim nelíbíte. Nevím, jestli je to téma pro horor, možná spíše pro psychologický thriller. Říká se tomu libozvučně šikana, ale libé to není, snad jen samotným tyranům. A to ještě kdoví jestli. :-) Časem ale všechno přestane být fóbií a stane se to zkušeností. Kéž se všechny vaše strachy stanou zkušeností, byť v takovýchto případech dost drsnou.

Ivona Březinová byla v prvním vydání sbírky editorkou knihy a vůdčí osobností skupiny. Tentokrát si také vyzkoušela napsat horor. Ivono, jak vám to šlo? Pokud vím, horory nejsou vaším šálkem kávy?

To opravdu nejsou. Na každé besedě s dětmi se znovu a znovu přesvědčuji, že školou povinní čtenáři horory doslova zbožňují, a nepřestávám se tomu divit. Jen pár z nich se přizná, že hrůzostrašné příběhy jim, stejně jako mně, k srdci nepřirostly. Nevím, jestli to je mou zjitřenou fantazií, ale horory prožívám prakticky denně. Stačí podivný šelest, pohyb stínu v zahradě, houkání sanitky, to, že mi některá z dcer nezvedá telefon… a okamžitě se mi před očima rozjíždějí hororové příběhy plné barvitých scén a vypjatých dialogů… mohla bych sednout a hned psát. Ale většinou mám rozepsané úplně jiné texty a tyhle strachy beru nakonec s humorem jen jako výkřiky unavené mysli a zdržování od práce, která mě baví. I když… se sbírkou Zuby nehty je to trochu jinak. Tahle kniha pro mě znamenala měsíce intenzivní a navíc zajímavé spolupráce s partou mladých spisovatelů. Poprvé jsem si vyzkoušela, jaké to je, když autor pracuje v týmu, když něco vzniká ve skupině, když nápady létají jako pink-ponkové míčky, vznikají i zanikají během pří, bojů i nevyhnutelných ústupků. Výsledek celé té práce na hororech mě vlastně velmi nadchl. I proto jsem zas tak moc neváhala, když mě někteří členové skupiny Hlava nehlava při druhém vydání knihy vyzvali, abych se k nim tentokrát přidala jako spoluautor. A tak jsem do své povídky vložila jeden ze svých skutečných strachů. Okamžik, kdy jsem kráčela po kolejích a kdy se mi po letmém upozornění kamaráda rozběhl před očima jeden z mých „filmů“.

Pokud vás autoři sbírky lekavých povídek zaujali svými odpověďmi a neznáte Zuby nehty, pak nezbývá, než je otevřít a číst. K letním večerům se hrůzostrašné příběhy velmi dobře hodí. 

Za čtenáře se ptala: Jana Semelková

Zdroj foto: www.jasknihy.cz

< Předchozí		Další >