Reklama
Banner
Banner

Václav Upír Krejčí: „Nejhůř se pracuje s blbcem…“

upir krejci 200Václava Upíra Krejčího myslím netřeba představovat. Upír Krejčí zastává tolik funkcí - komik, herec, scenárista, spisovatel, dramaturg, textař (o sobě ale říká: „Spíše veršovatel, textař je moc silné slovo. Ale mé texty jsou všechny, co jsme dělali s Michalem Peškem.") – oplývá zkrátka velkým uměleckým talentem. Kdo by neznal jeho komické výjevy z divadelních prken nebo televizních obrazovek. Jeho vzhled je nezapomenutelný. Díky svému talentu a umu procestoval téměř celý svět. Z osobního setkání jsem si odnášel jen samé pozitivní dojmy. Stále energický, zábavný a zkrátka výborný člověk, který, po tom, co už dokázal, i když by si to mohl s klidem dovolit, nemá hlavu v oblacích. Skvělý a jedinečný Václav Upír Krejčí.

Dobrý den pane Krejčí. Jsem velice rád a potěšen, že s vámi mohu dělat tento rozhovor právě já. Už za svého mládí jsem vždy obdivoval vaše výkony, které jsem měl možnost vídat v televizi. Když zavzpomínáte na svoje začátky, kde bylo vaše první stálé angažmá?

První angažmá? Když nepočítám amatérské kapely jako Modré hvězdy, Mandragora, Kyklop, Brutus, tak první profesionální bylo Mimtrio, založené roku 1979.

A míval jste tehdy trému?

Jééé, trému já mám pořád, a navíc, a to je velký problém, já si nevěřím. Nevěřím si, že text umím. Bojím se, že to zapomenu a podobně. A s tím se blbě hraje. No nakonec to dopadne dobře, ale ty nervy.

Působil jste v hodně velké části světa. Která země vám nejvíce přirostla k srdci?

Těžko povědět. Každá země má své hezké: Itálii miluji, protože jsou tam mladí svobodní krásní lidé, úžasný památky, moře, slunce a maňána, Holandsko zas kvůli skvělým lidem a květinám, Skotsko kvůli drsnému počasí, a přesto je to nádherná země, Francii kvůli kultuře a památkám, Ameriku proto, že tam můžete všechno a vlastně nic, Japonsko, že prý tam vychází slunce, a tak dále.

upir krejci 1

Za svou kariéru jste poznal nespočet umělců z různých uměleckých branží. S kým se vám pracovalo nejlépe a s kým naopak byste už nikdy pracovat nechtěl a proč?

Nejhůř se pracuje s blbcem, ať je to v jakémkoli oboru. A pár jich v naší branži je. A nejhorší jsou ti, kdo se povyšují. Nezdraví, nereagují. A když máte možnost je poznat víc, hlouběji, většinou zjistíte, že řeší sami se sebou nějaký problém. Ale nejlíp se pracuje s tím, kdo vás bere za kolegu, nepovyšuje se na vás. Takovým byl Miloš Kopecký, Vladimír Menšík, Stella Zázvorková, Jiří Sovák, a tak dále.

Ale když je dobrá parta… já jsem herecky, komediálně víc než stoprocentní. Jak já říkám: „Jaký budu, záleží jen na tobě.“ A já teď hraju s bezva hereckou partou: Péťa Jablonský, Veronika Nová, Mirek Šimůnek, Jindra Kriegl a další. Těším se na každé představení, na každý gag, který se musí přesně vystavět, dát mu ten správný tajming, aby se lidé zasmáli. A těším se na nové fóry, které vymyslím buď já, nebo kolegové. Kuriozitou je, že nechodíme do šaten, když nejsme zrovna na jevišti, a pozorujeme z portálu, kdo co řekne, jak to řekne, a pak o nových fórech diskutujeme, zda není lepší udělat jinou pointu či to říct odlišně. Baví mě ten proces. Baví mě náš společný humor. Při jednom představení Dívčí války jsme napočítali přes 200 velkých smíchů.

Jaká byla vaše nejhorší a nejlepší role?

Nejhorší role? Jsou všechny ty, u kterých se divadelní divák nesměje. Zjistil jsem, že mě nebaví hrát vážné role. Pozor, u filmu je to skoro naopak. Rád točím vážné, herecky rozsochaté, komplikované role. Ale vlastně taky jsem rád, když na place se všichni smějou. Teď mě obsadili do Kameňáku 4. Hraji tam bubeníka kapely Walda Gang a funebráka. Ale pozor, nebudu mít svůj image, vlasy nahoru... budu ulízanej fotřík.

upir krejci22
Kdybyste měl vybrat ze všech vašich uměleckých okamžiků, který by byl nejhorší a který nejlepší?

Nejhorší okamžiky jsou, když to nejde. Když se to rodí, když se do toho nejde zakousnout. Někdy pokukuju po tom, co zrovna nedělám. Když začínám psát novou knihu, tak si říkám: „Proč to děláš? Vždyť ti to nejde! Proč nehraješ raději divadlo? To ti jde!“ A když zkouším nové představení, říkám si zas: „Proč nepíšeš? Vždyť ti to psaní jde mnohem líp.“ Vysvětlím to. Když něco nového vzniká a jde to ztuha, nedaří se, dlouho trvá, než na to přijdu. Jsem na sebe nesmírně naštvaný. To je to, co nemám rád. Člověk si připadá neohrabaný, hloupý, trapný, nahatý… Ale pak, když se to narodí, začne to šlapat a začnu si vymýšlet gagy. To je pak nádhera. To jsou ty okamžiky, proč nechodím pracovat třeba do fabriky.

Mnoho lidí to netuší, ale jste také, mimo jiné, i spisovatel. Jak vás napadlo začít vůbec psát? To jste si prostě řekl, že se chcete stát i spisovatelem? Mohl byste vaši tvorbu našim čtenářům blíže přiblížit?

Co psaní se tejká, strašně mě to baví. Jediný, co mě na psaní nebaví, je to, že jsem třeba 4 hodiny u počítače a mimo mozku a dvou prstů se ani nehnu. A pak nemůžu vstát a musím to tělo složitě rozhejbat. Naštěstí k lednici to nemám daleko (smích). A strašně tloustnu.

Když se podíváte na mé stránky www.upir.eu, tak některé knihy mnou napsané si můžete přečíst. Jsou tam převedené, protože znovu už nevyjdou a jsou dávno vyprodané. Najdete jich tam deset, ale napsal jsem jich celkem třináct. Jedna je stále připravena k vydání. Jmenuje se Tiskařský šotek a já. Teď píši o svém dětství, což postupně vychází v Brně a okolí v NEW a v Rakovnických novinách, v Rakovníku proto, že jsem se tam narodil. Při psaní této knihy vzpomínek se mně postupně vybavují okamžiky, příhody, chvíle a já zjišťuji, že mé dětství byl vlastně pěkný horor. Když má žena Zuzanka zjistila, jaký mám záměr, zatěšila se, že si naše dcerky počtou, jaké měl dětství jejich tatínek. Po přečtení několika kapitol ale zesmutněla a řekla: „Tak tohle našim dětem dávat číst nebudeme. A tobě to tvoje dětství fakt nezávidím. Nechápu, že co jsi všechno prožil, že nejsi zlý, ale naopak, milý, vtipný.“ Knih jsem napsal 15, vydal 13 (http://www.upir.eu/knihy.asp).

Hrál jste léta na bicí nástroje. Jakou hudbu osobně preferujete? Jakým žánrům dáváte přednost? Co posloucháte nyní, když třeba jedete někde autem? Jaké jsou vaše oblíbené kapely nebo interpreti?

Nejlepší životní hudba je smích. A hned za tím je hudba. Ale pro mě jen ta dobrá! Mám rád skoro všechny žánry, mimo dechovky a některých „kotlykových“ táborových hitů. Často hudbu využívám k práci. Když píši, pustím si hudbu, která mně vyvolá dramatickou či melancholickou náladu, kterou zrovna potřebuji. Ale jinak upřednostňuji: Phila Collinse, Stinga, Bee Gees, Joe Cockera, Kenny G, Santanu, Tinu Turner, Steve Winwood, Queen, ale i Luciana Pavarottiho, Bocceliho. Ale mám rád i punk, jazz, funky. Mám mnoho muzik, u kterých ani nevím, kdo to hraje, kdo to napsal a jak se to jmenuje. Často říkám, že bych si chtěl koupit na celej život dídžeje, který by mně míchal hudbu, tu, kterou bych zrovna pro život potřeboval: „Dej mi tam smutnou hudbu. Teď energickou. A teď zamilovanou.“ Často, když jsem někde v kavárně, prodejně a něco tam hraje a mně se to líbí, hned se jdu zeptat co to je, abych si to pořídil. Miluju muziku.

Kdybyste si mohl v životě vybrat jednu jedinou věc, kterou byste mohl změnit a udělat jinak, jaká by to byla?

Asi bych se chtěl narodit jinde, na zkoušku tam, kde jsou větší možnosti, alespoň bych mluvil anglicky. Abych potom měl na své pamětní desce „Zde se dožil L. P. 2030 padesáti let oscarový komik, milionář…“ už pokračovat nebudu, protože tohle v naší zemi nezažiji nikdy. Jsme prťáčkové na malém písečku, hašteřiví, nepřejícní, odkázaní, že pořád o nás někdo rozhoduje.

Můžete nám přiblížit vaše nejbližší umělecké projekty? Kde vás mohou naši čtenáři vidět?

Chtěl bych něco udělat pro zahraniční televize. Páč mám pocit, že tady chcíp pes. Dělám s Petrem Pivrncem Urbanem. Dělám s ním projekt, o kterém si myslím, že je to taková nová věc, ale nechci to zakřiknout. Teď jsem mu ukazoval pilotní prvotinu a byl nadšenej. Mám radost. A dělám i pro našeho diváka. Píši muzikál a hlavně se pokouším napsat filmovou pohádku, už jsem docela daleko. Mám napsaný rozšířený námět, mnohokrát prošpikovaný dialogama. Baví mě to moc. Ale jestli to někdo natočí, nevím. Začal jsem to psát proto, že mě zlobí, jak pohádky nejsou moc vtipné, a také proto, abych si v tom zahrál, von mě totiž žádný rejža neobsazuje. A také režíruji.

upir krejci2

A co vás baví režírovat?

Například režíruji televizní pořad s názvem Ivo Toman: O úspěchu s úspěšnými, režíruji i pořady televize Harmonie TV, vymýšlím televizní reklamy a režíruji a natáčím, je ve svém vlastním studiu Happy Řepy a podobně.

Chtěl byste na závěr vzkázat něco světu a vašim fanouškům?

Smějte se, žijte a nenechávejte na sebe působit negativitu ostatních neschopných, hloupých, ať je to někdo ve vašem okolí či z reklam, médií a podobně. A mějte se rádi, vy sami. A také mějte rádi všechny okolo sebe.

Děkuji vám mnohokrát za rozhovor, mějte se moc fajn a budu se těšit na naše další shledání.

Zdroj foto: archiv pana Krejčího



Nejnovější články:
Starší články:

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

LENKA KLESTILOVÁ

ředitelka terénní pečovatelské služby Kvalitní podzim života, z.ú

Film:


PHAR LAP

Nejsem ani fotbalista a ani hokej mě nebaví. Vlastně žádný sport mě nenadchl natolik, abych ho sledovala natož, abych se mu věnovala, ale nasel se jeden hrdina, který mě vážně inspiroval. Emotivní příběh z doby třicátých let, kdy v Austrálii řádila ekonomická krize, je plný nadějí a odhodlání vyhrát, ale i pádů. Krásně ukazuje, jak zkažená umí být lidská povaha. Moc, bohatství a závist, které světem vládnou. Australský film z roku 1983 mi přinesl mého sportovního hrdinu - Phar Lapa. Tenhle anglický plnokrevník byl osobnost. Přestože byl o 10 cm větší a o 150 kg těžší než jeho vrstevníci a prohrával závod za závodem, jeho trenér věřil v jeho dobrý rodokmen a trénoval ho až do úmoru. Jednoho dne se ryzák, od kterého už nikdo nic nečekal, najednou začal posouvat dopředu, až na konec zaujal první pozici. Od té doby byl jasným vítězem ve všech dostizích, ve kterých startoval. Pro sázkaře byl jistotou, ale Austrálii rozdělil na dvě části. Jednou byl milován, druhou nenáviděn. A to natolik, že jednoho dne zemřel. Hypotéz o příčině jeho smrti je mnoho, avšak ta pravá nebyla nikdy objasněna. Ať už za smrt toho koně může kdokoliv, jedno je jisté, můžou za to lidi a jejich hamižnost po penězích. Viník bohužel nikdy nebyl potrestán. Stále ho můžeme vidět v Melbournském muzeu. Snad se mi někdy povede se tam zajet podívat. Díky filmu se mi opravdu vryl do srdce!

Banner

Anketa


Chat s osobností

Partneři

Čtěte také...

Už dávno jsem se smířila s tím, že nejsem a nebudu dokonalá

jidr200Asi ne náhodou jsem natrefila na tři knihy s líbivými a lákavě barevnými obaly. První se jmenuje Meč pánů z Velhartic, druhá Meč a dívka z Herštejna a ta třetí Meč, srdce čarodějky. Jsou to knihy pro malé čtenáře a mají společnou autorku – Jindřišku Mend...

Nové komentáře

Facebook

Google+

Twitter


Literatura

Mrtvola v lázni – detektivní vyšetřování ve starověké Británii

altVšem, kteří si oblíbili sympatického detektiva (přesněji řečeno soukromého informátora) Marca Didia Falcona britské autorky Lindsey Davisové, přináší nakladatelství BB/art jeho třináctý příběh Mrtvola v lázni (A...

Divadlo

Úspěšná bilance a nová sezóna 2016-2017 ve Švandově divadle

svandovo divadlo 200Návštěvnost překračující 90 %, vysoký počet odehraných představení, hostování v zahraničí a za sebou vůbec nejúspěšnější období v novodobé historii Švandova divadla. To je bilance smíchovské scény, která v říjnu 2016 oslaví už 1...

Film

Knick - doktoři bez hranic

knick 200Newyorská nemocnice Knickerbocker, v níž se desetidílný seriál Knick - Doktoři bez hranic odehrává, skutečně existovala (na rohu 131. ulice a Convent Street) už od dob občanské války, svému účelu sloužila do 60. let m...