Reklama
Banner

Jiří Štěpnička miluje suché rohlíky


stepnicka ales cibulka toboganV knize Cibulka v pyžamu se setkáme s tuctem zajímavých respondentů, které si Aleš Cibulka pozval do pořadu Tobogan v pyžamu. Jedním z nich je herec Jiří Štěpnička, který Aleše s rozhlasovým štábem zasvěceně provedl budovou Národního divadla, a také mu prozradil spoustu zajímavostí o sobě samém – třeba to, že má rád staré rohlíky. V závěru rozhovoru vyvrátil rozšířené tvrzení, že už není Samec.

AC: Vaše maminka Jiřina byla skvělá herečka, vy jste herec – u vašich dětí se ale herecká dynastie přerušila…

JŠ: Já jsem je záměrně odrazoval.

AC: Ani u vnuků byste si to nepřál?

JŠ: To není povolání pro normálního chlapa.

AC: No počkejte! Herci nejsou normální chlapi?

JŠ: Je s tím spojená spousta potíží. Jsme trochu exotická zvířata, která je zvykem trochu obdivovat a zároveň na ně plivnout.

AC: Ale plno lidí si myslí, že je to nádherná profese. – Herec žije na výsluní, užívá si popularity, slávy, peněz…

JŠ: …peníze ne, peníze to nenese, promiň, ale ne. Dokonce jsou teorie, že herec má bejt hladovej a má třít bídu s nouzí.

AC: Ještě mi budete tvrdit, že máte hlad jako herec a já vám začnu nosit staré rohlíky!

JŠ: Nosili mně starý rohlíky. Já je mám rád. Fanynky mi nosily tvrdý rohlíky v Hradci, kde jsem byl v prvním angažmá. Já jezdíval kabrioletem Tatrou 57 a tam jsem měl lodnu (pozn.: lodna = přepravka, bedna) a v ní sušený rohlíky.

stepnicka ales cibulka tobogan

AC: Tak jste to slyšeli, milí posluchači, už víte, co nosit do divadla panu Štěpničkovi. Mimochodem, když jsme mluvili o tom chlapství – vy jste jedním z mála, kdo má stvrzeno od úřadů, že už není samec…

JŠ: Ne, to máš špatnou informaci. Já jsem „samec“ pořád.

AC: Nepovídejte! – To bychom ale možná měli vysvětlit.

JŠ: Já jsem po tatínkovi Samec, s velkym „S“. Ale nikdo mi nikdy jinak neřekl než Štěpnička. Takže jsem si Štěpnička nechal jako umělecké jméno a používal obě. Tedy Jiří Samec-Štěpnička. Někdy i v opačném gardu. Ale pak mi dcera, která má mj. i právnické vzdělání, řekla, že teď už to nemůžu používat, protože se změnil zákon. Tak jsem šel na úřad, oni se zeptali: Jak se chcete jmenovat? – Já řekl: Štěpnička. – A oni, jste ženatý? – A já: Ano, ale to s tím nesouvisí, protože moje žena má své dívčí jméno Říhová. – A oni řekli: Ááa, tak to máte problém! Vy se můžete jmenovat pouze Říha! – Tak jsem jim řekl, že to mi nic neřeší a najal jsem si právničku, která docílila, že mám teď v občance jen jedno jméno, a to je Štěpnička, ale zároveň, jako mají některé dámy své dívčí jméno a manželské, tak já tam mám své rodné jméno Samec a po mamince Štěpnička.

AC: Tak to je dobrá zpráva, zůstal jste sám sebou! – Když jsme u těch fám, já jsem slyšel, že jste se narodil v letadle!

JŠ: Ne, ne. Já jsem se narodil v Londýně…

AC: Jo. A proto jste Samec. Už tomu začínám rozumět…

JŠ: Velká Británie má úzus, že děti, které se narodí na jejím území, tj. v koloniích, na jejích lodích, ambasádě nebo v letadle nad jejím územím, mají právo mít anglické občanství. Takže, kdybych teď o něj požádal, tak mi ho dají.

AC: Ano. Ale než byste jim vysvětlil, jak je to s vaším příjmením, tak by to vzdali.

stepnicka ales cibulka tobogan

Ukázka a fotografie z knihy Aleše Cibulky a Yvony Žertové – Cibulka v pyžamu. Třináct rozhovorů z Toboganu s tuctem veselých odhalení.

Zdroj foto: JaS nakladatelství



Související články:
Nejnovější články:
Starší články:

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

RENÁTA ŠŤASTNÁ

PR manažer a fundraiser v neziskové organizaci

Kniha:


JIŘÍ HOLUB - PROSTĚ NA MĚ ZAPOMNĚLI

Prošla mi rukama dlouhá řada knih, rozhodně desítky, ne-li pár stovek. Ale na první místo jednoznačně stavím tenkou knihu z pera Jiřího Holuba s názvem Prostě na mě zapomněli. Vydalo ji JaS nakladatelství, s.r.o. v roce 2015. Dlouho mi trvalo, než jsem ji vstřebala. Při čtení jsem se stala osmiletou Klárkou a žila její příběh. V létě roku 1945 jsem opustila Prahu a s rodiči a malým bratříčkem zamířila do staré vyrabované sudetské vesnice Svatý Wolfgang. Na tatínka tady čekalo slušně placené místo v kaolínce, maminka se těšila na život hospodyňky. Okamžitě jsem si zamilovala hory a okolí kolem domu, a protože jsem zvědavá a lačná po dobrodružství, vydávala jsem se, navzdory maminčiným zákazům, dál od domu. Při jedné cestě na maliny, jsem potkala Helgu - starou, otrhanou, vyhladovělou, ale přátelskou a vděčnou ženu, která tady vyrostla, starala se o svoji rodinu, vychovala děti a pak najednou zůstala úplně sama. Všichni ji opustili a jí zbyl jen smutek, trápení a obrovská bolest. A do té její beznadějné samoty jsem přišla já – malá holka bez předsudků, nechápající podlost a touhu po pomstě. Helga tak byla vytržena ze své beznadějné letargie a i přes to, že se zprvu bránila otevřít ta dávno zavřená dvířka do zraněné duše, nakonec pustila ven všechno, co ji trápilo, čím prošla a co ji zlomilo. Opustila svoji hrůznou minulost a otevřela svoje bolavé srdce. Díky mně už nebyla jen ta, na kterou jednoho děsivého dne ve vesnici všichni zapomněli. Na jedné straně to bylo velmi smutné, na straně druhé to ale vedlo k záchraně jejího života….

Jiří Holub mě vtáhnul mě do děje nejen slovy, ale i popisem. Úplně zřetelně jsem cítila emoce. Radost vystřídal strach, který mi ježil chloupky na rukách, byla jsem blažená, ale taky mě píchalo u srdce, když Helga vyprávěla o tom, co viděla a zažila. Měla jsem vztek a zlost a nakonec jsem si poplakala.

Banner

Partneři

Čtěte také...

Recyklované pohádky pohledem VIP patronů

2qO projektu Recyklohraní a Recyklovaných pohádkách jste se na našem webu mohli dozvědět více z tiskových zpráv a také z rozhovoru s ředitelkou, paní Ilonou Johnovou Koukalovou. Nyní máte možnost podívat se na projekt očima jeho VIP patronů, mezi které patří fotograf...

Nové komentáře

Facebook

Google+

Twitter


Známé osobnosti očima grafologa
ImageKaždého z nás provází životem jeho podpis, který se vyvíjí. V každém okamžiku života je trošku jiný. Vlastně od puberty „hledáme“ svůj podpis, své místo ve společnosti. Někteří mají jasno záhy, je...
Divadelní sezóna 2011/2012 přinese světové i české premiéry
ImageTváří kampaně propagující novou divadelní sezónu je člen činoherního souboru Národního divadla moravskoslezského Jiří Sedláček. Ten bude také show masterem programu, jenž divadlo u této příležitosti při...
Japonský režisér Kaneto Šindó slaví rovnou stovku

altNenalezneme na světě mnoho režisérů, kteří by i ve stu letech stále natáčeli. Kromě čilého Portugalce Manoela de Oliveiry, jenž navzdory 104 rokům má rozpracovány hned dva projekty, je to světoznámý japonský filmař Kaneto Šindó - v jap...

Zuby Nehty: Jako bych to už někdy slyšel

ZUBY nehty bookletZuby nehty, to je klasika. Bez nadsázky legendární dívčí (dnes už dámská) kapela po patnácti letech nahrála regulérní řadové album. Žádné vykopávky. Prostě nové Kusy. Pokud je vezmete za své, bu...