Reklama
Banner

Textař skupiny Kabát: „Texty se tak nějak cenzurujou samy.“

kabat logoSkupina Kabát je pro mnohé synonymem nejlepší české kapely. Ať si o nich každý myslí co chce, není snad nikoho, kdo by neznal její texty a nevybavil si Pepu Vojtka za mikrofonem. My jsme zpovídali basistu, kapelníka a především autora všech textů  - Milana Špalka.

 


S dovolením začnu vtipnější otázkou – nebylo vám s vaším názvem v létě horko? :-)


No… ještě štěstí, že se nejmenujeme rolák! :-)

Přes prádzniny jste jistě měli plné ruce práce s festivaly. Není to pro vás rutina?

My nehrajeme zas tak často, takže rutina ani náhodou. Některý kapely hrajou sto a více koncertů ročně. Kdežto Kabát odehraje kolem šesti festivalů a to je všechno. Přece jenom… naše republika je malá, a když kapela z nutnosti nemusí hrát na každý akci, je to pro ni rozhodně přínos. O to víc se snažíme nabídnout na každém festu něco „nad rámec běžnejch zvyklostí“. Z peněz, které dostaneme, jde podstatná část na techniku. Tu si pronajmeme a vezeme sebou na festival. (Např. pyroefekty, led obrazovky, vlastní zvukovou aparaturu, světla, scénu, atd.)

kabat

Máte nějaké oblíbené a neoblíbené festivaly? Podle čeho si vlastně kapela takového formátu, jako jste vy, vybírá, kde bude hrát?

To zaleží dost na nás. Když se povede hraní a sedne to, tak to baví všude. A to druhý je práce agentury, která má za úkol dohodnout podmínky a musí zjistit, jestli to není hurá akce nějakýho pacienta, co už přemýšlí, jak si koupí zájezd do Karibiku, a o pořádání hudebního festivalu nic neví.

Chodíte na koncerty i jako diváci? Co byl váš poslední koncert, kde jste byli v roli fanoušků?

Tak nedávno sem zajel do Londýna na koncert Roba Zombieho a musím říct, že mě to posadilo na zadek. Už jenom organizačně to nemělo chybu. Ve frontě sem si připadal opravdu jako na hřbitově, protože všichni měli podmalovaný oči a šílený hadry. Jedna mrtvola mi dokonce řekla „excuse me“, když chtěla projít. Za dvacet minut byla celá ta horda pod pódiem a Zombie byl fakt skvělej. Taky se samozřejmě podíváme na kolegy na letních festivalech, jak že jim to šlape.

Co je pro vás největší zážitek kariéry? A co byste naopak chtěli ještě zažít? Co je váš sen?  

Možná bych měl říct koncert na Vypichu, kterej se opravdu poved a myslím, že to bylo velký zadostiučinění za to, jak nám v začátcích, a i později nikdo nevěřil. Ale rozhodně nejvíc je to, když se kapela dá dohromady a všechno to začne nabírat směr. Jak se jelo starým autobusem na první výjezd do Šluknovského výběžku a my se cejtili jak rockový hvězdy. Na tom koncertu se náš bubeník Hurvajs tak rozvášnil, že skočil po vzoru slavnějších muzikantů šipku z pódia přímo do kotle… až na to, že tam žádnej kotel nebyl. Pod pódiem zevlovalo asi patnáct lidí, takže to odnesl Hurvajsův kotník. Ale to už asi zažít nejde, škoda.

kabat

Písně skupiny Kabát už zlidověly, poslouchá je spousta generací a tyto generace včetně menších rockerů chodí i na vaše koncerty. Zohledňujete tohle nějak například při psaní textů?

Ani ne. Texty se tak nějak cenzurujou samy. Nemáme potřebu používat ostrý slova. Ono některé naše texty jsou hustý ažaž, a když si člověk dá tu práci, tak tam najde plno odkazů. Například píseň Stará Lou není o trempech, a přesto si ji můžou děti zazpívat, protože tam není nic pohoršujícího.

A ještě k těm textům, musí být hodně těžké napsat něco, co má hlavu a patu a je zapamatovatelné pro širokou veřejnost. Nemáte strach, že už to za pár let prostě nepůjde, napsat takový text?

Jasný že mám strach. Na druhou stranu sem vděčnej, že to do dneška šlo.

Co bude, až přijde nějaká taková krize? Konec Kabátů by byla pohroma nejen pro vás, ale snad pro většinu republiky?

To si nemyslím. Mnohem větší pohromy ještě přijdou. Jak říkám, musíme být vděčný za to, co je. Nejde přemýšlet o tom co kdyby, to by se jeden utrápil. Už tak si uvědomujeme, že jsme měli obrovský štěstí, a co si budeme povídat, život úspěšného muzikanta není fakt extra složitej.

Já vám žádnou krizi samozřejmě nepřeji a jen doufám, že se vám stále bude dařit. S tímto přáním na rtech se vás ještě zeptám na vaše plány a děkuji za rozhovor.

Úkol zní jasně… udělat sakra dobrou desku! A díky…

kabat


Zdroj foto: kabat.cz se svolením skupiny, Autor foto: F. Ortmann


    



Související články:
Nejnovější články:
Starší články:

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

RENÁTA ŠŤASTNÁ

PR manažer a fundraiser v neziskové organizaci

Kniha:


JIŘÍ HOLUB - PROSTĚ NA MĚ ZAPOMNĚLI

Prošla mi rukama dlouhá řada knih, rozhodně desítky, ne-li pár stovek. Ale na první místo jednoznačně stavím tenkou knihu z pera Jiřího Holuba s názvem Prostě na mě zapomněli. Vydalo ji JaS nakladatelství, s.r.o. v roce 2015. Dlouho mi trvalo, než jsem ji vstřebala. Při čtení jsem se stala osmiletou Klárkou a žila její příběh. V létě roku 1945 jsem opustila Prahu a s rodiči a malým bratříčkem zamířila do staré vyrabované sudetské vesnice Svatý Wolfgang. Na tatínka tady čekalo slušně placené místo v kaolínce, maminka se těšila na život hospodyňky. Okamžitě jsem si zamilovala hory a okolí kolem domu, a protože jsem zvědavá a lačná po dobrodružství, vydávala jsem se, navzdory maminčiným zákazům, dál od domu. Při jedné cestě na maliny, jsem potkala Helgu - starou, otrhanou, vyhladovělou, ale přátelskou a vděčnou ženu, která tady vyrostla, starala se o svoji rodinu, vychovala děti a pak najednou zůstala úplně sama. Všichni ji opustili a jí zbyl jen smutek, trápení a obrovská bolest. A do té její beznadějné samoty jsem přišla já – malá holka bez předsudků, nechápající podlost a touhu po pomstě. Helga tak byla vytržena ze své beznadějné letargie a i přes to, že se zprvu bránila otevřít ta dávno zavřená dvířka do zraněné duše, nakonec pustila ven všechno, co ji trápilo, čím prošla a co ji zlomilo. Opustila svoji hrůznou minulost a otevřela svoje bolavé srdce. Díky mně už nebyla jen ta, na kterou jednoho děsivého dne ve vesnici všichni zapomněli. Na jedné straně to bylo velmi smutné, na straně druhé to ale vedlo k záchraně jejího života….

Jiří Holub mě vtáhnul mě do děje nejen slovy, ale i popisem. Úplně zřetelně jsem cítila emoce. Radost vystřídal strach, který mi ježil chloupky na rukách, byla jsem blažená, ale taky mě píchalo u srdce, když Helga vyprávěla o tom, co viděla a zažila. Měla jsem vztek a zlost a nakonec jsem si poplakala.

Banner

Partneři

Čtěte také...

VinCafe: „Zákazníci často odcházejí příjemně překvapení - nejlépe pak s lahvinkou v ruce“

VinCafe 200V dubnu tohoto roku se ve Zlíně otevřelo VinCafe – vinotéka s kavárnou. Dobré víno, výborná káva, lahodně vypadající dezerty, to vše v útulném prostředí ve stylu Provence. VinCafe vede matka s dcerou a my oslovili tu mladší z nich, Patricii Hluští...

Nové komentáře

Facebook

Google+

Twitter


William Blake: Tygře, tygře, žhavě žhneš
Image“Malá, ale silná káva” – tak zní motto edice Mocca nakladatelství Dokořán. Kvalitní, výraznou a nadčasovou ochutnávkou z této řady je i sbírka básní<...
Svět podle Amanitas – tentokrát s názvem Destinace

Amanitas divadlo 200Prostranství před pražským Cross klubem se v úterý 29. července promění v tak trochu jiný svět, a to svět nového cirkusu. Budete zde moci shlédnout premiéru pouličního divadla s názvem Destinace v podání skvostných Amanitas.

7 dní v Havaně aneb jak její obyvatelé žít umějí

7 dni v havane„Film 7 dní v Havaně“ je velmi netradičním filmem, který se bude promítat v našich kinech. Zaujme nás zejména svým poutavým pohledem na Havanu  roku 2011.  Pokud jste ještě v Havaně nebyli, anebo jste mě...

Kutnohorský varhanní festival na konci léta 2014

varhanni festival200Čtvrtý ročník Kutnohorského varhanního festivalu se uskuteční ve dnech 12. – 20. září 2014.  
Festival zahájí v pátek 12. září v chrámu sv. Jakuba vynikající slovenský varhaník, muzikolog a pedagog Marek Vrá...